Europeizace a zahranicní politika: prostor pro dalsí výzkum1

Abstract

Vlivu národních státu na evropskou politiku, predevsím ve forme prosazování státních zájmu, se nicméne pochopitelne venuje velké mnozství literatury mimo rámec studia europeizace. Prominentní cást tohoto výzkumu staví na teorii racionální volby, bere clenské státy jako unitární aktéry s predem formulovanými zájmy a soustredí se na formální rozlození hlasu v Rade EU, ruzné moznosti vítezných koalic a blokacních minorit a úspesnost státu pri hlasováních (Tsebelis, Garrett 2000; Moberg 2002; Selck 2006; Naurin, Wallace 2008). Soucástí této skupiny je i výzkum zamerený na roli evropských institucí a jejich moznost ovlivnit výslednou politiku, predevsím Evropské komise (Christiansen, Jørgensen 1998; Blauberger, Weiss 2013), predsednictví (Metcalfe 1998; Tallberg 2003; Tallberg 2006) a Evropského parlamentu (Brandsma 2013). Druhá skupina výzkumu, která casto staví na konstruktivistických východiscích, povazuje národní zájmy za vytvárené a pretvárené behem interakce mezi aktéry. Tato cást literatury se zameruje na jednotlivé aktéry, kterí se do procesu jednání zapojují, a zkoumá jejich socializaci, at uz na úrovni národní nebo nadnárodní (Checkel 2005; srov. Beyers, Trondal 2004; Lewis 2005; Juncos, Pomorska 2006). Kritizuje racionální volbu a kvantitativní výzkum rozhodování v Rade s tím, ze ignorují neformální pravidla, podle nichz se jednání v Bruselu rídí (Heisenberg 2005). Zároven se zabývá jinými zpusoby presvedcování v Rade, nez je na síle a velikosti zalozené vyjednávání (bargaining), jako je napríklad presvedcování (arguing) ([T. Risse] 2000; Reinhard 2012) nebo resení problému (problem-solving) (Elgström, Jönsson 2000). Pozornost je venovaná také koordinaci národních postoju (Wright 1996; [Kassim] et al. 2000; Kassim et al. 2001; Dimitrova, Toshko v 2007; Karlas et al. 2013) a vlivu nestátních aktéru, at uz se jedná o nevládní organizace (Joachim, Dembinski 2011) nebo podniky (Andersen, Eliassen 1991; Grande 1996; van Schendelen 2010). Nic z toho ale otázku prosazování zájmu prímo nespojuje s vlivem evropské úrovne na národní prostredí, jak to nabízí europeizace (pro výjimku viz Kaminska 2010).

Ve druhém sledu následuje otázka zaclenení zahranicní politiky do tohoto rámce. Prijmeme - li tezi, ze europeizaci podléhá i zahranicní politika clenských státu, je mozné ji podrobit stejnému zkoumání jako ostatní oblasti a pokládat si vsechny výse uvedené otázky. Ve svém sirsím pojetí, tedy jako vnejsí vztahy/zahranicní politika, se zahranicní politika dokonce zdá pro takový výzkum velmi vhodná. Vnejsí vztahy EU zahrnují celou radu oblastí, které se od sebe lisí mírou vymahatelnosti evropských rozhodnutí i mírou zapojení evropských institucí a dalsích aktéru. Na jednom konci spektra se nachází spolecná obchodní politika, kde má EU výlucnou pravomoc, Komise hraje klícovou roli a Parlament je plne zapojen do rozhodování. U spolecné bezpecnostní a obranné politiky na druhém konci je naopak vse pod kontrolou clenských státu se slabou koordinacní rolí Evropské sluzby pro vnejsí cinnost. Mezi temito extrémy nalezneme radu politik s ruzným stupnem integrace a závaznosti, jako je napríklad politika rozsirování a sousedství (kde Komise hraje vedoucí roli a Parlament má moznost o rade zásadních otázek spolurozhodovat, ale clenské státy jednají casto autonomne a udrzely si v mnoha otázkách právo veta) nebo politika podpory demokracie a lidských práv (její hlavní cást spadá pod SZBP a autonomní cinnost clenských státu, ale Komise ji doplnuje prostrednictvím nekterých financních nástroju). Ve shode s výse uvedeným by potom melo být mozné hypotetizovat, ze clenské státy budou pri hájení svých zájmu a snaze o ovlivnování evropské politiky aktivnejsí a co do poctu vyuzívaných nástroju vynalézavejsí ve spolecné obchodní politice, respektive politice sousedství, nez v politice lidskoprávní, nebo dokonce obranné.

Headnote

Abstract: Europeanization and Foreign Policy: Potential for Further Research

This paper aims to review the existing debate on the relations between national and European levels in the EU and identify existing gaps. It aims at showing the current compartelization of the academic debate and suggesting a possible remedy. It discusses the current trends in Europeanization studies and shows that one of the dimensions (bottom-up) remains understudied. Similarly, the concept has been applied in the area of foreign policy in a very limited way to the detriment of our understanding of reality. Following these findings, the article suggests, firstly, that the relationship between the adjustment to European integration and the ability to pursue one's interest should be studied, both in terms of form and results, and, secondly, that foreign policy should be included in this research framework.

Keywords: Europeanization; Foreign Policy; European Union; Interest Promotion; Research.

1. Úvod

Evropská unie se v posledních dekádách systematicky etabluje na mezinárodní scéne jako autonomní aktér. Její spektrum pusobnosti zahrnuje, receno slovy Smlouvy o Evropské unii, "vsechny oblasti mezinárodních vztahu" (Evropská unie 2010: 21.2), coz v praxi znamená ruznou institucionalizaci jednotlivých oblastí vnejsích vztahu od zahranicního obchodu az po spolecnou bezpecnostní a obrannou politiku. Clenské státy ale z mezinárodní scény nezmizely a zustávají aktéry s autonomní zahranicní politikou a klícovým vlivem na podobu zahranicní politiky evropské. Výsledkem je relativne neprehledný komplex zahranicne-politických vztahu, který se lisí v závislosti na ukotvení konkrétní oblasti v primárním právu, politizaci tématu a shode na substanci politiky mezi clenskými státy, potazmo clenskými státy a evropskými institucemi.

Akademická debata se utvárení evropské zahranicní politiky pokousí reflektovat od samého pocátku. V souvislosti s ustavováním ruzných forem spolupráce a integrace na úrovni Evropského spolecenství/Evropské unie se pozornost postupne presouvá od otázek existence ci neexistence evropské politiky pres její charakter a vytvárení az po vzájemný vztah evropské a národní úrovne a roli clenských státu a jejich institucí.

Cílem tohoto príspevku je strucne zhodnotit hlavní smery dosavadního výzkumu vzájemného vztahu evropské a národní úrovne v EU a identifikovat jejich nedostatky. S vyuzitím literatury z oblasti sirsích evropských studií chce poukázat na kompartmentalizaci stávající odborné debaty a nabídnout moznosti pro dalsí výzkum zalozený práve na prekonání hranic mezi jednotlivými prístupy. Pozornost je venována predevsím potenciálu vyuzití konceptu europeizace3 v oblasti zahranicní politiky a jeho propojení (v literature naznacené, ale nevyuzité) s otázkou prosazování zájmu na evropské úrovni. Naznaceny jsou pro ceského ctenáre také zvlástní moznosti, které nabízí v tomto kontextu výzkum zahranicní politiky Ceské republiky jakozto jednoho z relativne nových clenských státu, který se v prostredí EU stále do znacné míry etabluje.

Clánek je strukturován do peti cástí vcetne tohoto úvodu. Druhá cást strucne predstavuje mainstreamové teorie mezinárodních vztahu a to, jak se vyporádaly s existencí evropské zahranicní politiky. Ukazuje, jak ani jedna z hlavních teorií není schopna vysvetlit oba podstatné atributy evropské zahranicní politiky, tedy její existenci a dlouhodobé prohlubování na jedné strane a lpení clenských státu na své suverenite i za cenu suboptimální evropské politiky na strane druhé. Tretí cást predstavuje koncept europeizace, který se práve otázku národní politiky v rámci evropských struktur pokusil postihnout. Identifikuje ruzné podoby europeizace, které akademická literatura pouzívá, a naznacuje, ze v prubehu casu vymizel klícový aspekt konceptu, kterým je jeho souvislost s prosazováním zájmu. Tomu se venuje zcela autonomní debata, která zase naopak z velké cásti ignoruje diskusi europeizacní. Ctvrtá cást se obrací k moznosti vyuzití europeizace pro analýzu zahranicní politiky a ukazuje, jakým zpusobem se toho dosud akademická literatura zhostila, respektive co v literature chybí. V záverecné páté cásti jsou potom vsechna tato vlákna spojena dohromady a jsou naznaceny ruzné výzkumné cesty, které propojení techto dosud prevázne nezávislých diskusí umoznuje.

Napred je ovsem zapotrebí upresnit, co se v tomto clánku rozumí pod pojmem zahranicní politika. Standardní definice zahranicní politiky ji pojímá jako "strategii nebo prístup zvolený národní vládou k dosazení svých cílu ve vztazích s vnejsími entitami" (Hudson 2008: 12). Evropská unie sice nemá "národní vládu", ale zcela nepochybne má snahu dosahovat svých cílu ve vztazích s vnejsími entitami. Ciní tak pod dvema ruznými oznaceními - "zahranicní politika" (foreign policy) a "vnejsí vztahy" (external relations). Zatímco první oblast spadá pod spolecnou zahranicní a bezpecnostní politiku, a tedy podléhá jednomyslnému rozhodování, vnejsí vztahy oznacují ten typ vztahu se státy mimo území Evropské unie, který patrí do kompetence Evropské komise, jako je zahranicní obchod, rozvojová politika nebo politiky rozsírení a sousedství. Vetsí cást této stati se venuje zahranicní politice v uzsím významu, v záveru se ovsem obe oblasti pokusí spojit do jediného rámce.

2. Evropská integrace a zahranicní politika

Pres nekolik pokusu ve svých zacátcích se evropská integrace zahranicní politice dlouhé roky vyhýbala, prestoze oba hlavní smery uvazování o evropské integraci - federalismus a (neo)funkcionalismus - mensí ci vetsí spolupráci predpokládaly. Neúspech Evropského obranného spolecenství a omezení integracních procesu na oblast hospodárství a obchodu naznacil, ze státy nepovazují svoji existenci za prekonanou, jak se federalisté domnívali, a nehodlají se zbavit své odpovednosti za zahranicní a bezpecnostní politiku ve prospech nadnárodního celku. Po neúspesích Fouchetových plánu a vytvorení Evropské politické spolupráce (EPS) se ovsem ukázalo, ze se státy nehodlají této odpovednosti vzdát ani pod tlakem funkcního spill-overu z kvetoucí ekonomické integrace, jak predpokládali neofunkcionalisté.

Na druhou stranu ale vznik EPS v roce 1970 (a rozsírení o tri nové státy o pár let pozdeji) ukázal, ze je evropská integrace zivotaschopný a dlouhodobý proces, který nelze ignorovat a který zasahuje nejakým, byt omezeným zpusobem i do oblasti zahranicní politiky. Musely se s ním proto vyporádat i klasické teorie mezinárodních vztahu, které evropskou integraci do té doby povetsinou ignorovaly. Na existenci Evropského spolecenství (a pozdeji Evropské unie) a na spolupráci jeho clenu v oblasti zahranicní politiky ovsem akademici zvýraznovali ty jevy, které jejich teoretickému zamerení konvenovaly. Tak mohli (neo)realisté poukazovat na skutecnost, ze si státy drzí v zahranicní a bezpecnostní politice právo veta, kdyz odmítají zmenit jednomyslný zpusob rozhodování. Na druhé strane liberální institucionalisté poukazovali na výhodnost vytvárení stálých institucí, címz vysvetlovali vznik EPS nebo pozdeji spolecné zahranicní a bezpecnostní politiky (SZBP), a ruznou úroven podpory dalsí institucionalizaci mezi clenskými státy odvozovali od jejich odlisného durazu na vzájemnou spolupráci.

Na rozdíl od techto na stát a strukturu zamerených prístupu vysvetlovali konstruktivisté vznik spolupráce v zahranicní politice na základe sdílení a prenosu idejí. Tak je mozné chápat Evropskou unii jako spolecenství sdílených hodnot, v rámci kterého je na jednotlivé cleny vyvíjen, byt neformální, tlak jednat, jak se slusí. Spolupráce v zahranicní politice je potom koncipována jako snaha clenských státu prosazovat stejné ideje i na mezinárodní úrovni, odkud uz je jen krok ke konceptualizaci EU jako normativní mocnosti (Manners 2002). V extrémním prípade lze EU interpretovat jako pokus zbavit se tlaku anarchického systému a dospet k novému stupni vývoje organizaci mezinárodního spolecenství ve forme "post-moderního státu" (Sorensen 2001; Cooper 2004). Zahranicní politika Evropské unie by tak byla vedena snahou rozsírit tuto post-modernitu i do ostatních cástí sveta.

Zádný z techto prístupu ovsem není schopen bez problému a komplexne vysvetlit zpusob, jakým se zahranicní politika Evropské unie za posledních 40 let formovala. Z pohledu konstruktivismu se prílis casto ukazuje, ze se clenské státy ve prospech sdílených idejí a identit nejsou ochotny vzdát casto i unilaterální obhajoby svých národních zájmu, jako tomu napríklad je v prípade nemeckého prístupu k energetické bezpecnosti (srov. Verhoeff, Niemann 2011). Zároven je ale jasne patrná tendence clenských státu hledat v mnoha otázkách kompromisy i za cenu potlacení nekterých parciálních zájmu, jako napríklad snaha clenských státu vymezit si oblasti v rámci rozvojové spolupráce (European Union 2005). Samostatným problémem je navíc otázka existence národního zájmu, autonomie jeho vytvárení (srov. Drulák, Braun 2010) a vztah mezi národním zájmem a zastupováním clenských státu v jednáních v rámci Rady EU (srov. Juncos, Reynolds 2007). Práve vzájemným vztahem mezi prioritami clenských státu, tlakem jednání na evropské úrovni i prostredím spolecenství ostatních státu se zabývají autori, kterí pracují s konceptem europeizace. Ten si neklade za cíl stát se obecnou teorií mezinárodních vztahu, jedná se spíse o teorii nebo koncept strední úrovne (Howell 2004: 2; Wong, Hill 2011). Pokousí se nicméne propojit v jednom prístupu jak poznatek, ze clenské státy zustávají dulezitými aktéry evropské politiky, tak i uvedomení, ze jejich aktivity a moznosti jsou ovlivnovány evropskými institucemi, procedurami a vazbou na ostatní státy.

3. Koncept europeizace a jeho opomíjená dimenze prosazování zájmu

Pojem europeizace se v odborné literature stal populární od konce osmdesátých let a koncem tisíciletí byl uz siroce pouzíván (Olsen 2002: 922). Presto pomerne dlouho trvalo, nez se akademická obec shodla na tom, co si vlastne pod tímto termínem predstavit a jak jej vymezit vuci ostatním pojmum, které se pri výzkumu Evropské unie pouzívají. Jednotliví autori pouzívali oznacení "europeizace" pro zcela odlisné jevy, které spolu nemusely ani vzájemne souviset, a tato "rozpínavost konceptu" (concept stretching) zacala bránit vzájemnému porozumení (Radaelli 2003: 27; srov. Sartori 1970: 1034). Olsen (2002) tak ve svém prehledu aktuální debaty napríklad rozlisoval hned pet ruzných zpusobu pouzití termínu europeizace v odborném diskursu, kterými podle nej byly zmeny ve vnejsích hranicích EU, vytvárení institucí na evropské úrovni, narusení národních systému vládnutí, vývoz formy organizace politického zivota a projekt politického sjednocování. Europeizace se stala velice moderním konceptem vyuzitelným v mnoha smerech výzkumu, ale zároven nedokázala soustredit odbornou debatu kolem jediného jevu, který má být analyzován a pochopen.

Olsenuv výcet také naznacuje, ze europeizace v nejsirsím chápání mela od pocátku potenciál prekryvu s celou radou jiných konceptu. Je treba otázkou, jestli vytvárení institucí na evropské úrovni nezkoumá uz dostatecne siroce napríklad supranacionalismus (Stone Sweet, Sandholtz 1998; Stone Sweet et al. 2001) a projekt politického sjednocování federalismus nebo neofunkcionalismus. V prípade narusení národních systému vládnutí se potom nabízí koncept víceúrovnového vládnutí, který analyzuje práve presun pravomocí z národní úrovne na úrovne substátní nebo nadnárodní (Marks et al. 1996; Hooghe, Marks 2001). Jak zduraznuje Bulmer, siroké pouzívání pojmu do znacné míry zamlzilo skutecnost, ze europeizace by nemela být povazovaná za teorii, ale za "jev, který se mnozství teoretických prístupu snazí vysvetlit" (2007: 47). Tomu odpovídá i fakt, ze se rada autoru, kterí se venovali stejnému tématu - vztahu mezi evropskou a národní úrovní -, byla schopna pojmu europeizace vyhnout (Kassim et al. 2000; Wessels et al. 2003).

I v soucasnosti je mozné nalézt celou radu ruzných pouzití pojmu europeizace v evropských studiích i v rade príbuzných oboru. Conway a Patel (2010) napríklad chápou europeizaci perspektivou historiku jako celou radu politických, sociálních a ekonomických procesu, které byly v prubehu dejin spojovány s oznacením "evropský", a to nejen ve smyslu integracním, ale i ve smyslu vzájemného vymezení a konfliktu. V tomto ohledu se jejich pojetí europeizace netýká pouze Evropy a uz vubec nemá zádnou výraznejsí souvislost s Evropskou unií. Presto lze tvrdit, ze velká cást autoru akceptovala, ze europeizace oznacuje primárne proces vzájemného ovlivnování evropské a národní úrovne v EU.

Obecne lze ríci, ze se v soucasnosti koncept europeizace pouzívá prevázne k popisu vlivu, který má evropská integrace na domácí instituce a politiky (Börzel, Risse 2000; Bache, Marshall 2004; Bulmer, Radaelli 2004; Hughes et al. 2005; Larsen 2005; Wong 2006; Lenschow 2006; Graziano, Vink 2007; Axt et al. 2007; Faist, Ette 2007; Ladrech 2010). V debate ale zustává povedomí o tom, ze se proces europeizace ve skutecnosti skládá ze trí ruzných, vzájemne provázaných smeru vlivu - krome vlivu evropské úrovne na domácí (downloading) také z vlivu domácí úrovne na evropskou (uploading) a vlivu mezi clenskými státy navzájem (cross-loading) (Howell 2009). Nekterí autori se tak pokousejí do své analýzy zahrnout i ostatní typy vlivu - predevsím prosazování zájmu na evropské úrovni, které chápou jako úzce spjaté s prizpusobováním národních institucí a politik integracnímu procesu (Bomberg, Peterson 2000; Börzel 2002; Börzel 2003; Bulmer et al. 2007; Tulmets 2009). Studium domácích institucí jako nezávislé promenné je dulezité i z toho duvodu, ze na jejich podobe a síle zálezí i presný dopad, který integrace na clenský stát má (Risse et al. 2001; Héritier 2001; Bache, Marshall 2004: 1-2; Mastenbroek, Kaeding 2006; Radaelli, Pasquier 2007: 39; Fontana 2011).

Otázka prosazování zájmu na evropské úrovni, tedy uploading, zustává do urcité míry mimo hlavní pozornost europeizacního výzkumu. A to i pres prijímaný fakt, ze schopnost prosazovat zájmy v EU je prímým dusledkem toho, jak jsou národní instituce schopny prizpusobit svoji cinnost bruselským psaným i nepsaným pravidlum (srov. Lewis 2008), a soucasne ze europeizacní tlaky na národní úroven souvisí s nesouladem (misfit) mezi národní politikou a tím, jak je v jednáních definovaná politika evropská (Börzel, Risse 2000; Börzel 2002). Prizpusobování se integraci a prosazování svých zájmu v jejich rámci je tak vzájemne konstitutivní. Literatura tuto skutecnost reflektuje, protoze v ní vidí jeden z hlavních metodologických problému konceptu europeizace, kdy není jasné, co je závislá a co nezávislá promenná ve vztahu EU -národní úroven (srov. Caporaso 2007). Zároven ji ale vedome ignoruje a soustredí se jen na jeden smer, tedy zmeny na národní úrovni v dusledku evropské integrace.

Výjimkou není ani ceská odborná debata. Ta se zejména v souvislosti se vstupem Ceské republiky do EU a prvními dopady clenství europeizací intenzívne zabývala, pricemz pokryla siroké spektrum od koncepcní debaty (srov. Dancák et al. 2005; Zemanová 2007) pres zmeny v institucích (srov. Slosarcík 2006; Pitrová et al. 2007; Fiala et al. 2007; Hlousek, Pseja 2008; Havlík 2009; Fiala 2009; Cabada, Hlousek 2009) a politikách ci celých oblastech státní moci (srov. Zemanová 2008; Tomásek 2009; Dvoráková 2010; Brusenbauch Meislová 2012) az po komparace dopadu clenství ve vybraných clenských a kandidátských státech (srov. Rovná et al. 2007). Otázce vlivu národních státu na evropskou politiku nebo dokonce specificky vlivu CR na evropskou politiku se ale ceská europeizacní debata vyhnula.

Vlivu národních státu na evropskou politiku, predevsím ve forme prosazování státních zájmu, se nicméne pochopitelne venuje velké mnozství literatury mimo rámec studia europeizace. Prominentní cást tohoto výzkumu staví na teorii racionální volby, bere clenské státy jako unitární aktéry s predem formulovanými zájmy a soustredí se na formální rozlození hlasu v Rade EU, ruzné moznosti vítezných koalic a blokacních minorit a úspesnost státu pri hlasováních (Tsebelis, Garrett 2000; Moberg 2002; Selck 2006; Naurin, Wallace 2008). Soucástí této skupiny je i výzkum zamerený na roli evropských institucí a jejich moznost ovlivnit výslednou politiku, predevsím Evropské komise (Christiansen, Jørgensen 1998; Blauberger, Weiss 2013), predsednictví (Metcalfe 1998; Tallberg 2003; Tallberg 2006) a Evropského parlamentu (Brandsma 2013). Druhá skupina výzkumu, která casto staví na konstruktivistických východiscích, povazuje národní zájmy za vytvárené a pretvárené behem interakce mezi aktéry. Tato cást literatury se zameruje na jednotlivé aktéry, kterí se do procesu jednání zapojují, a zkoumá jejich socializaci, at uz na úrovni národní nebo nadnárodní (Checkel 2005; srov. Beyers, Trondal 2004; Lewis 2005; Juncos, Pomorska 2006). Kritizuje racionální volbu a kvantitativní výzkum rozhodování v Rade s tím, ze ignorují neformální pravidla, podle nichz se jednání v Bruselu rídí (Heisenberg 2005). Zároven se zabývá jinými zpusoby presvedcování v Rade, nez je na síle a velikosti zalozené vyjednávání (bargaining), jako je napríklad presvedcování (arguing) (Risse 2000; Reinhard 2012) nebo resení problému (problem-solving) (Elgström, Jönsson 2000). Pozornost je venovaná také koordinaci národních postoju (Wright 1996; Kassim et al. 2000; Kassim et al. 2001; Dimitrova, Toshko v 2007; Karlas et al. 2013) a vlivu nestátních aktéru, at uz se jedná o nevládní organizace (Joachim, Dembinski 2011) nebo podniky (Andersen, Eliassen 1991; Grande 1996; van Schendelen 2010). Nic z toho ale otázku prosazování zájmu prímo nespojuje s vlivem evropské úrovne na národní prostredí, jak to nabízí europeizace (pro výjimku viz Kaminska 2010).

4. Europeizace a zahranicní politika

První práce, které se europeizací zabývaly, se soustredily na komunitární politiky (srov. Börzel 2002). Zahranicní politika byla povazovaná za jedinecnou oblast, v níz je prizpusobování se evropské integraci méne pravdepodobné, vliv integrace méne patrný a také obtízne zkoumatelný (Miskimmon, Paterson 2003; Major 2005). Na rozdíl od komunitárních politik si v ní totiz clenské státy udrzely podstatne vetsí kontrolu. Výsadní postavení patrilo Rade a ostatní dulezité instituce mely pouze roli asistencní (Komise), právo být informovány (Parlament) nebo dokonce z rámce politiky vypadly úplne (Soud). V Rade navíc clenské státy rozhodovaly jednomyslne. Nemohlo tak dojít k tomu, co europeizace predpokládá, tedy k nesouladu mezi národní a evropskou úrovní. Pokud by stát s necím nesouhlasil, mel vzdy moznost rozhodnutí na evropské úrovni vetovat.

Postupem casu ale zacaly být stále více slyset hlasy, ze situace není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nekteré výzkumy ukázaly, ze europeizace pusobí i mimo puvodní výzkumný rámec, který se soustredil na prizpusobování clenských státu povinnostem vyplývajícím z komunitárních politik a aktivite v evropských institucích. Vliv evropské integrace bylo napríklad mozné sledovat ve státech, které nebyly cleny Evropské unie (Schimmelfennig, Sedelmeier 2007; Ozel 2013). Podobne nekterí autori ukázali, ze je mozné vysledovat zmeny vyvolané clenstvím v EU i v politikách, které na evropské úrovni jeste nejsou zcela konstituované, jako je napríklad obrana (Irondelle 2003). Navíc výzkum naznacoval, ze se clenské státy nejakým zpusobem pri vytvárení své zahranicní politiky evropské integraci prizpusobují (Smith 2004). Nebyl proto duvod zahranicní politiku perspektivou europeizace nezkoumat (Moumoutzis 2011). Ve skutecnosti je spíse pozoruhodné, ze se o relevanci europeizace pro zahranicní politiku vedla polemika. Nekterá z klícových del, na nichz literatura v této oblasti staví, totiz ani v nejmensím nenaznacují, ze by zmeny na národní úrovni vyzadovaly vymahatelnost evropských pravidel. Napríklad Knill a Lehmkuhl (2002) definovali tri mechanismy europeizace související s ruznými typy vytvárení evropské politiky. Jeden z nich pocítá na evropské úrovni pouze se zarámováním tématu (framing), které vyvolává zmenu názoru a ocekávání na úrovni národní, cemuz i velmi slabe institucionalizovaná SZBP vyhovuje.

Literatura k europeizaci zahranicní politiky je nicméne dosud nepocetná a tímto výzkumem se zabývá jen velmi omezený pocet autoru. Zároven platí, ze tato oblast trpí stejnými problémy jako zbytek literatury k europeizaci, tedy zamerením na výzkum zmen na národní úrovni a nedostatkem provázanosti downloading-uploading. Jedna skupina prací se zameruje na prizpusobování národních institucí, predevsím ministerstev zahranicí, potrebám evropské spolupráce. Napríklad Pomorska (2007) ukázala, jak se polské ministerstvo zahranicí pred vstupem do EU a tesne po nem muselo naucit reagovat dostatecne rychle na ohromné mnozství vnitrounijní komunikace k SZBP. Druhá, výrazne pocetnejsí skupina autoru se pak zabývá prizpusobením obsahu národních zahranicních politik evropské spolupráci (Torreblanca 2001; Larsen 2005; Wong 2006; Miskimmon 2007; Palosaari 2011; Raimundo 2013).

5. Místo záveru: mozné smery dalsího výzkumu

Koncept europeizace se pokusil vyporádat s problémy, které mely sirsí teorie mezinárodních vztahu s existencí a dalsím rozvojem evropské integrace. V prubehu casu se jeho puvodne velice rozsáhlý význam velmi zúzil, coz na jednu stranu zabránilo prílisnému rozpínání konceptu a udrzelo debatu srozumitelnou, na stranu druhou z ní ale vyradilo radu dulezitých souvislostí, které sirsí chápání europeizace umoznuje. Rozpínání konceptu je mozné povazovat za problém, protoze pri nem dochází k propojování jevu, které nemají zádnou souvislost. Ignorování (mozná) existujících souvislostí kvuli snaze udrzet význam konceptu co nejuzsí je ale z hlediska poznávání také problematické. Budoucí výzkum, který bude na europeizaci stavet, by tak mel lépe propojit její jednotlivé dimenze, predevsím downloading a uploading, tedy výzkum prizpusobování státních institucí a politik s výzkumem prosazování zájmu, a mel by zahrnout zahranicní politiku, jako jednu z oblastí, v nichz se Evropská unie a její clenské státy vzájemne ovlivnují.

Práve propojení s vlivem evropské integrace na podobu institucí a politik clenských státu muze obohatit i stávající debatu o prosazování státních zájmu na národní úrovni, jak byla naznacena výse. Ta ve své mainstreamové, racionalistické podobe vliv evropské úrovne zcela ignoruje a predpokládá predem definované národní zájmy. Ve své konstruktivismem inspirované podobe sice vliv evropské spolupráce uznává, soustredí se ale na jeho dopad na jednotlivce a jeho socializaci, prípadne na proces vytvárení národních pozic. Stejne jako racionalisté ale ani konstruktivisté nerozlisují odlisné podoby integrace v jednotlivých politikách a z nich vyplývající ruzný tlak na národní úroven.

Nabízejí se tak hned dva volne propojené smery výzkumu. V první rade je nutno se ptát, jaká presne je vazba mezi prizpusobováním evropské integraci a prosazováním zájmu, a to jak vzhledem k forme, tak i výsledku. Prosazují státy své zájmy jinak v oblastech, ve kterých musely své instituce více prizpusobit, nez v politikách, u nichz k zádné zmene nedoslo nebo byla minimální? Vzhledem k rozdílnému dopadu europeizace na jednotlivé clenské zeme, který souvisí s domácím kontextem, jsou státy, jez své instituce více prizpusobí, úspesnejsí nez zeme, jejichz vnitrní organizace neprojde reformou? Z toho, co víme o europeizaci, je mozné formulovat i urcité hypotézy, které by bylo mozné testovat. Napríklad je mozné ocekávat, ze aktivita státu a síre nástroju, které budou vyuzívat pro uploading svých preferencí na evropskou úroven, bude korelovat se závazností a vymahatelností vznikajících politik, protoze státy budou mít vetsí potrebu ovlivnit rozhodnutí s výraznejsím dopadem a omezit potenciální nesoulad mezi evropskou a národní regulací. Zároven by mela jejich aktivita a pocet vyuzívaných nástroju souviset s poctem aktéru zapojených do tvorby rozhodnutí. Politika, na jejímz vytvárení, schvalování i implementaci se podílí pouze Rada, respektive clenské státy, bude vyzadovat mensí aktivitu nez politika, na níz se vedle clenských státu podílejí i Komise, Parlament a nestátní aktéri, napríklad formou úcasti v expertních skupinách Komise. Jak tyto otázky a hypotézy naznacují, vhodný se zdá predevsím komparativní prístup, at uz formou srovnání napríc politikami nebo napríc clenskými státy.

Ve druhém sledu následuje otázka zaclenení zahranicní politiky do tohoto rámce. Prijmeme - li tezi, ze europeizaci podléhá i zahranicní politika clenských státu, je mozné ji podrobit stejnému zkoumání jako ostatní oblasti a pokládat si vsechny výse uvedené otázky. Ve svém sirsím pojetí, tedy jako vnejsí vztahy/zahranicní politika, se zahranicní politika dokonce zdá pro takový výzkum velmi vhodná. Vnejsí vztahy EU zahrnují celou radu oblastí, které se od sebe lisí mírou vymahatelnosti evropských rozhodnutí i mírou zapojení evropských institucí a dalsích aktéru. Na jednom konci spektra se nachází spolecná obchodní politika, kde má EU výlucnou pravomoc, Komise hraje klícovou roli a Parlament je plne zapojen do rozhodování. U spolecné bezpecnostní a obranné politiky na druhém konci je naopak vse pod kontrolou clenských státu se slabou koordinacní rolí Evropské sluzby pro vnejsí cinnost. Mezi temito extrémy nalezneme radu politik s ruzným stupnem integrace a závaznosti, jako je napríklad politika rozsirování a sousedství (kde Komise hraje vedoucí roli a Parlament má moznost o rade zásadních otázek spolurozhodovat, ale clenské státy jednají casto autonomne a udrzely si v mnoha otázkách právo veta) nebo politika podpory demokracie a lidských práv (její hlavní cást spadá pod SZBP a autonomní cinnost clenských státu, ale Komise ji doplnuje prostrednictvím nekterých financních nástroju). Ve shode s výse uvedeným by potom melo být mozné hypotetizovat, ze clenské státy budou pri hájení svých zájmu a snaze o ovlivnování evropské politiky aktivnejsí a co do poctu vyuzívaných nástroju vynalézavejsí ve spolecné obchodní politice, respektive politice sousedství, nez v politice lidskoprávní, nebo dokonce obranné.

Zahranicní politika je pro takový výzkum výhodná jeste z dalsího duvodu. Europeizace probíhá v ruzných clenských státech ruzne v závislosti na domácích podmínkách, jako je napríklad pocet a síla tzv. "drzitelu veta", tedy aktéru, kterí mohou z partikulárních duvodu blokovat prizpusobování národních struktur a politik evropské integraci (srov. Risse et al. 2001: 9 ff). Tito drzitelé veta se pochopitelne lisí napríc politikami, protoze souvisejí s podobou vnitrního usporádání odpovedných institucí a silou a charakterem príslusného sektoru a dalsími faktory, a výpovední síla srovnávání napríc politikami je tím do urcité míry omezena. Zahranicní politika ve svém sirokém chápání se naproti tomu nekterým z techto problému vyhýbá. Národní pozice pro vetsinu oblastí vznikají v rámci jediného úradu, obvykle ministerstva zahranicí, a moznost vyvozovat závery z komparace je tak vetsí nez v jiných prípadech.

Pro ceské prostredí je tento smer výzkumu obzvláste atraktivní, a to hned z nekolika duvodu. Ceská republika je clenem Evropské unie relativne omezenou dobu. Je tak mozno predpokládat, ze je prizpusobování se clenství, zejména v procesních a institucionálních aspektech, stále jeste probíhající proces. Rozdíl mezi oblastmi, v nichz je tlak evropské integrace vetsí, a temi, kde není taková potreba instituce a procesy rychle adaptovat, je potenciálne vetsí a jednoduseji vysledovatelný nez u starých clenských státu, u nichz zmeny nepochybne zasáhly behem nekolika dekád clenství vsechny oblasti verejného zivota (srov. Irondelle 2003). Za druhé se nabízí srovnání CR a dalsích obdobne velkých státu z regionu, které mají spolecnou historii a prípadne také podobnou administrativní nebo dokonce zahranicne-politickou tradici. Taková komparace by mohla být uzitecná pri hledání souvislosti mezi prizpusobením národních struktur a úspesností prosazování svých pozic, respektive pri zkoumání vlivu rezistence národních struktur na zpusob prosazování zájmu. V kazdém prípade nabízí koncept europeizace pres mnozství publikací, které se mu v posledních dekádách venovaly, stále dost prostoru pro originální a zajímavý výzkum i nad rámec úzkého prizpusobování národních institucí a politik.

Sidebar

Europeanization and Foreign Policy: Potential for Further Research

SUMMARY

In recent years, the European Union has established itself as an actor at international level. This does not mean, however, that individual member states have withdrawn from international relations. The result is rather a complex system of links that differs from one policy area to another, depending on the level of politicization and agreement among the member states and between the states and the institutions. This paper aims to review the existing debate on relations between national and European levels in the EU and identify existing gaps. It aims at showing the current compartmentalization of the academic debate and suggesting a possible remedy. In particular, it relies on the use of the concept of Europeanization in the area of foreign policy and its linkage to the issue of interest promotion at EU level (suggested but unused in the academic literature).

The Europeanization concept, which has been popular in the academic literature since the late 1980s, offers a means of escape from the conundrum of traditional IR theories - the fact that member states remain key actors in European politics, but, at the same time, their activities and options are limited by EU institutions and procedures and by their relations to other member states. Despite the original expansion of the concept, scholars have increasingly started using the term Europeanization to describe the influence of EU integration on the member states' policies and institutions. There remains the notion of three mutually linked forms of influence in the debate: beside EU influence on the member states (downloading), there is also the influence of the individual member states on EU integration (uploading) and the mutual influence among member states (cross-loading). The other forms of influence, such as uploading, remain, however, largely ignored in the literature, although it is accepted that the ability to promote national interest in the EU is directly connected to the ability to adapt institutionally to B russels' formal and informal rules, and that the Europeanization pressure at the national level is caused by the mismatch between national and European policies. As a result, the adaptation to EU integration and the promotion of national interests within are mutually constitutive. This is acknowledged in Europeanization literature, but largely ignored. The same is true for literature on interest promotion and state behaviour in the Council, which, in turn, largely ignores the influence of EU integration on national policies and institutions.

In addition, Europeanization literature has mostly focused on first pillar policies from the beginning. Literature on the Europeanization of foreign policy is limited, because it has traditionally been considered an area where individual states remain in full control. However, the situation is not so simple. Latest research has revealed that it is possible to trace Europeanization in policy areas that are not fully constituted at the EU level, in countries that are not members of the EU, and that the member states do adapt their foreign policy to EU membership in some way. Yet, even the emerging literature on the Europeanization of foreign policy has suffered from the same problems as the rest of Europeanization research - an overall focus on changes at the national level and insufficient linkage between uploading and downloading. Most of it deals with the adaptation of either national institutions or policies to European integration.

This article argues that both these knowledge gaps should be filled and that they offer interesting topics for research. Firstly, the relationship between the adjustment to European integration and the ability to pursue one's interest should be studied, both in terms of form and results. Do the states pursue their interests differently in areas where they had to adjust their institutions compared to areas where their institutions have remained intact? Considering the different levels of adjustments made by member states, are countries that undergo institutional change more successful in the Council than others? Europeanization literature suggests some hypotheses to be tested. For example, one can expect that an individual state's activities and range of tools to upload its interests to EU level will correlate with the legal power and enforceability of the resulting policies, because the state will have a stronger incentive to shape decisions and prevent possible mismatches between EU and domestic policies.

Secondly, foreign policy should be included into this research framework. If foreign policy is subject to Europeanization, there is no reason why it should not be subject to the same questions as other areas. In fact, foreign policy and the external relations of the EU seem to be highly suitable areas for such research. The external relations of the EU cover policies with various levels of enforceability as well as different roles of EU institutions. On the one hand, we can find the Common Commercial Policy with exclusive EU competence and demonstrating the strong position of the Commission and the Parliament. On the other, there is security policy with the predominant role played by the member states and exhibiting very little enforceability. Between these two extremes there are many policies exhibiting different levels of integration, such as the European Neighbourhood Policy and the support for democracy and human rights. As a result, we can expect the member states to be much more active in the CCP than in CSDP in order to upload their preferences. In addition, foreign policy/external relations are mostly developed within one single institution in the member states, the foreign ministry. This allows for much better comparison between policies, because it is not necessary to test for the level of Europeanization of individual sections of national administration.

In short, the concept of Europeanization offers interesting research avenues despite the boom it has experienced in recent years. It should re-incorporate the concept of uploading and connect itself to the debate on interest promotion. In addition, more attention should be paid to the foreign policy area, which has been greatly under-researched so far.

Footnote

1 Dekuji dvema anonymním recenzentum a redakcnímu týmu SEPS za cenné poznámky a výtky k puvodní verzi textu, které významne prispely k prehlednosti a kvalite clánku. Tento text byl zpracován v rámci projektu "Ceská zahranicní politika v Evropské unii" (P408/12/P493), podporeného Grantovou agenturou Ceské republiky.

3 Jak je ukázáno dále v textu, termín europeizace se v soucasnosti pouzívá predevsím pro oznacení vzájemného ovlivnování evropské a národní úrovne v rámci Evropské unie. Z tohoto duvodu tento clánek také pouzívá termín europeizace, nikoli evropeizace, který se v ceském odborném diskursu také objevuje (Dancák et al. 2005; Zemanová 2008; ale srov. Rovná et al. 2007; Tomásek 2009). Koncept se totiz primárne vztahuje k EU a integraci v jejím rámci, nikoli Evrope jako kontinentu (analogicky k názvu meny euro nebo bezne pouzívaným novotvarum eurokomisar, europoslanec atd.).

References

Literatura

Andersen, S.S. - Eliassen, K.A. (1991): European Community lobbying, European Journal of Political Research, roc. 20, c. 2, s. 173-187. DOI: 10.1111/j.1475-6765.1991.tb00262.x

Axt, H.-J. - Milososki, A. - Schwarz, O. (2007): Europäisierung - ein weites Feld. Literaturbericht und Forschungsfragen, Politische Vierteljahresschrift, roc. 48, c. 1, s. 136-149.

Bache, I. - Marshall, A. (2004): Europeanisation and Domestic Change: A Governance Approach to Institutional Adaptation in Britain, Queen's Papers on Europeanization, c. 5.

Beyers, J. - Trondal, J. (2004): How Nation States "Hit" Europe: Ambiguity and Representation in the European Union, West European Politics, roc. 27, c. 5, s. 919-942. DOI: 10.1080/0140238042000283265

Blauberger, M. - Weiss, M. (2013): 'If you can't beat me, join me!' How the Commission pushed and pulled member states into legislating defence procurement, Journal of European Public Policy, roc. 20, c. 8, s. 1120-1138. DOI: 10.1080/13501763.2013.781783

Bomberg, E. - Peterson, J. (2000): Policy Transfer and Europeanization: Passing the Heineken Test?, Queen's Papers on Europeanization, c. 2.

Börzel, T.A. (2002): Pace-Setting, Foot-Dragging, and Fence-Sitting: Member State Responses to Europeanization, Journal of Common Market Studies, roc. 40, c. 2, s. 193-214. DOI: 10.1111/1468- 5965.00351

Börzel, T.A. (2003): Shaping and Taking EU Policies. Member State Responses to Europeanization, Queen's Papers on Europeanization, c. 2.

Börzel, T.A. - Risse, T. (2000): When Europe Hits Home: Europeanization and Domestic Change, European Integration online Papers, roc. 4, c. 15.

Brandsma, G.J. (2013): Bending the rules: Arrangements for sharing technical and political information between the EU institutions, European Integration online Papers, roc. 17, c. Special Issue 1, s. 1-22.

Brusenbauch Meislová, M. (2012): Evropeizace ceské zahranicní rozvojové spolupráce, Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci.

Bulmer, S. (2007): Theorizing Europeanization, in: P. Graziano - M. P. Vink (eds.): Europeanzation: New Research Agendas, Basingstoke, Palgrave Macmillan, s. 46-58.

Bulmer, S. - Dolowitz, D. - Humphreys, P. - Padgett, S. (2007): Policy Transfer in European Union Governance. Regulating the utilities, London and New York, Routledge.

Bulmer, S. - Radaelli, C.M. (2004): The Europeanisation of National Policy?, Queen's Papers on Europeanization, c. 1.

Cabada, L. - Hlousek, V. (2009): Eurovolby 2009: prostor pro evropeizaci politických stran ve stredovýchodní Evrope?, Plzen, Vydavatelství a nakladatelství Ales Cenek.

Caporaso, J.A. (2007): The Three Worlds of Regional Integration Theory, in: P. Graziano - M. P. Vink (eds.): Europeanzation: New Research Agendas, Basingstoke, Palgrave Macmillan, s. 23-34.

Checkel, J.T. (2005): International Institutions and Socialization in Europe: Introduction and Framework, International Organization, roc. 59, c. 4, s. 801-826.

Christiansen, T. - Jørgensen, K.E. (1998): Negotiating Treaty Reform in the European Union: The Role of the European Commission, International Negotiation, roc. 3, c. 3, s. 435-452. DOI: 10.1163/15718069820848319

Conway, M. - Patel, K.K. (2010, eds.): Europeanization in the Twentieth Century: Historical Approaches, Basingstoke, Palgrave Macmillan.

Cooper, R. (2004): The Breaking of Nations: Order and Chaos in the Twenty-First Century, London, Atlantic Books.

Dancák, B. - Fiala, P. - Hlousek, V. (2005, eds.): Evropeizace: nove? te?ma politologicke?ho vy?zkumu, Brno, Masarykova univerzita.

Dimitrova, A. - Toshkov, D. (2007): The Dynamics of Domestic Coordination of EU Policy in the New Member States: Impossible to Lock In?, West European Politics, roc. 30, c. 5, s. 961-986. DOI: 10.1080/01402380701617381

Drulák, P. - Braun, M. (2010, eds.): The Quest for the National Interest. A Methodological Reflection on Czech Foreign Policy, Frankfurt am Main, Peter Lang.

Dvoráková, V. (2010): Evropeizace ver?ejne? sfe?ry, Praha, Beck.

Elgström, O. - Jönsson, C. (2000): Negotiation in the European Union: bargaining or problem-solving?, Journal of European Public Policy, roc. 7, c. 5, s. 684-704. DOI: 10.1080/13501760010014902

European Union (2005): The European Consensus on Development (2006/C 46/01), Brussels, 20 December.

Evropská unie (2010): Konsolidované znení Smlouvy o Evropské unii, Úrední vestník Evropské unie, roc. 2010, c. C 83, s. 13-45.

Faist, T. - Ette, A. (2007, eds.): The Europeanization of National Policies and Politics of Immigration: Between Autonomy and the European Union, Basingstoke, Palgrave Macmillan.

Fiala, P. (2009, ed.): Evropeizace zájmu: politické strany a zájmové skupiny v Ceské republice, Brno, Mezinárodní politologický ústav.

Fiala, P. - Hlousek, V. - Krpec, O. (2007): Evropeizace c?esky?ch odborovy?ch svazu?: prome?ny strategie reprezentace za?jmu? a okruhu partneru? v procesu evropske? integrace, Politologický casopis, roc. 14, c. 2, s. 95-109.

Fontana, M.-C. (2011): Europeanization and domestic policy concertation: how actors use Europe to modify domestic patterns of policy-making, Journal of European Public Policy, roc. 18, c. 5, s. 654- 671. DOI: 10.1080/13501763.2011.586794

Grande, E. (1996): The state and interest groups in a framework of multi-level decision-making: The case of the European Union, Journal of European Public Policy, roc. 3, c. 3, s. 318-338. DOI: 10.1080/13501769608407037

Graziano, P. - Vink, M.P. (2007, eds.): Europeanization: New Research Agendas, Basingstoke, Palgrave Macmillan.

Havlík, V. (2009): Ceské politické strany a evropská integrace: evropeizace, evropanství, euroskepticismus?, Brno, Masarykova univerzita.

Heisenberg, D. (2005): The institution of "consensus" in the European Union: Formal versus informal decision-making in the Council, European Journal of Political Research, roc. 44, c. 1, s. 65-90. DOI: 10.1111/j.1475-6765.2005.00219.x

Héritier, A. (2001, ed.): Differential Europe: the European union impact on national policymaking, Lanham, Rowman & Littlefield.

Hlousek, V. - Pseja, P. (2008): Evropeizace politických stran a stranického systému v Ceské republice, Politologický casopis, roc. 15, c. 4, s. 299-317.

Hooghe, L. - Marks, G. (2001): Multi-level governance and European integration, Lanham, Rowman & Littlefield.

Howell, K.E. (2004): Developing Conceptualisations of Europeanization: Synthesising Methodological Approaches, Queen's Papers on Europeanization, c. 3.

Howell, K.E. (2009): Europeanization, globalization and domestication: financial services regulation in the UK, International Journal of Law and Management, roc. 51, c. 5, s. 310-326. DOI: 10.1108/17542430910988900

Hudson, V.M. (2008): The history and evolution of foreign policy analysis, in: S. Smith - A. Hadfield - T. Dunne (eds.): Foreign Policy: Theories, Actors, Cases, Oxford, Oxford University Press, s. 11-30.

Hughes, J. - Sasse, G. - Gordon, C. (2005, eds.): Europeanization and Regionalization in the EU's Enlargement to Central and Eastern Europe: The Myth of Conditionality, Basingstoke, Palgrave Macmillan.

Irondelle, B. (2003): Europeanization without the European Union? French military reforms 1991- 96, Journal of European Public Policy, roc. 10, c. 2, s. 208-226. DOI: 10.1080/1350176032000059008

Joachim, J. - Dembinski, M. (2011): A contradiction in terms? NGOs, democracy, and European foreign and security policy, Journal of European Public Policy, roc. 18, c. 8, s. 1151-1168.

Juncos, A.E. - Pomorska, K. (2006): Playing the Brussels game: Strategic socialisation in the CFSP Council Working Groups, European Integration online Papers, roc. 10, c. 11.

Juncos, A.E. - Reynolds, C. (2007): The Political and Security Committee: Governing in the Shadow, European Foreign Affairs Review, roc. 12, s. 127-147.

Kaminska, J. (2010): The Link between National Foreign Policy and the Performance of a Country in the European Union: The Polish Case, Journal of Contemporary European Research, roc. 6, c. 1, s. 69- 84.

Karlas, J. - Weiss, T. - Slosarcík, I. - Dostál, V. (2013): Systémová koordinace evropských zálezitostí: Stredne velké státy a SZBP, Mezinárodní vztahy, roc. 48, c. 4, s. 5-25.

Kassim, H. - Menon, A. - Peters, B.G. - Wright, V. (2001, eds.): The National Co-ordination of EU policy: The European Level, Oxford, Oxford University Press.

Kassim, H. - Peters, B.G. - Wright, V. (2000, eds.): The National Co-Ordination of EU Policy: The Domestic Level, Oxford, Oxford University Press.

Knill, C. - Lehmkuhl, D. (2002): The national impact of European Union regulatory policy: Three Europeanization mechanisms, European Journal of Political Research, roc. 41, s. 255-280. DOI: 10.1111/1475-6765.00012

Ladrech, R. (2010): Europeanization and national politics, Houndmills, Palgrave Macmillan.

Larsen, H. (2005): Analysing the Foreign Policy of Small States in the EU: The Case of Denmark, Basingstoke, Palgrave Macmillan.

Lenschow, A. (2006): Europeanisation of public policy, in: J. Richardson (ed.): European Union. Power and Policy-making, Abingdon, Routledge, s. 54-70.

Lewis, J. (2005): The Janus Face of Brussels: Socialization and Everyday Decision Making in the European Union, International Organization, roc. 59, c. 4.

Lewis, J. (2008): Strategic Bargaining, Norms and Deliberation, in: D. Naurin - H. Wallace (eds.): Unveiling the Council of the European Union. Games Governments Play in Brussels, Basingstoke, Palgrave Macmillan, s. 165-184.

Major, C. (2005): Europeanisation and Foreign and Security Policy - Undermining or Rescuing the Nation State?, Politics, roc. 25, c. 3, s. 175-190.

Manners, I. (2002): Normative Power Europe: A Contradiction in Terms?, Journal of Common Market Studies, roc. 40, c. 2, s. 235-258.

Marks, G. - Hooghe, L. - Blank, K. (1996): European Integration from the 1980s: State-Centric v. Multi- level Governance, Journal of Common Market Studies, roc. 34, c. 3, s. 341-378.

Mastenbroek, E. - Kaeding, M. (2006): Europeanization Beyond the Goodness of Fit: Domestic Politics in the Forefront, Comparative European Politics, roc. 4, c. 4, s. 331-354. DOI: 10.1057/palgrave.cep.6110078

Metcalfe, D. (1998): Leadership in European Union Negotiations: The Presidency of the Council, International Negotiation, roc. 3, c. 3, s. 413-434. DOI: 10.1163/15718069820848300

Miskimmon, A. (2007): Germany and the Common Foreign and Security Policy of the European Union. Between Europeanisation and National Adaptation, Basingstoke, Palgrave Macmillan.

Miskimmon, A. - Paterson, W.E. (2003): Foreign and Security Policy: On the Cusp Between Transformation and Accommodation, in: K. Dyson - K. H. Goetz (eds.): Germany, Europe and the Politics of Constraint, Oxford, Oxford University Press, s. 325-345.

Moberg, A. (2002): The Nice Treaty and Voting Rules in the Council, Journal of Common Market Studies, roc. 40, c. 2, s. 259-282. DOI: 10.1111/1468-5965.00354

Moumoutzis, K. (2011): Still Fashionable Yet Useless? Addressing Problems with Research on the Europeanization of Foreign Policy, Journal of Common Market Studies, roc. 49, c. 3, s. 607-629. DOI: 10.1111/j.1468-5965.2010.02146.x

Naurin, D. - Wallace, H. (2008, eds.): Unveiling the Council of the European Union. Games Governments Play in Brussels, Basingstoke, Palgrave Macmillan.

Olsen, J.P. (2002): The Many Faces of Europeanization, Journal of Common Market Studies, roc. 40, c. 5, s. 921-952. DOI: 10.1111/1468-5965.00403

Ozel, I. (2013): Differential Europe within a nation: Europeanization of regulation across policy areas, Journal of European Public Policy, roc. 20, c. 5, s. 741-759. DOI: 10.1080/13501763.2012.751707

Palosaari, T. (2011): The Art of Adaptation. A Study on the Europeanization of Finland's Foreign and Security Policy, Tampere, Tampere University Press.

Pitrová, M. - Smekal, H. - Suchý, P. (2007): Principy organizace za?jmovy?ch skupin v C?R: pra?vni? pr?edpisy a jejich zme?na v du?sledku procesu evropeizace, Politologický casopis, roc. 14, c. 4, s. 376-388.

Pomorska, K. (2007): The Impact of Enlargement: Europeanization of Polish Foreign Policy? Tracking Adaptation and Change in the Polish Ministry of Foreign Affairs, The Hague Journal of Diplomacy, roc. 2, c. 1, s. 25-51. DOI: 10.1163/187119007X180467

Radaelli, C.M. (2003): The Europeanization of Public Policy, in: K. Featherstone - C. M. Radaelli (eds.): The Politics of Europeanization, Oxford, Oxford University Press, s. 27-56.

Radaelli, C.M. - Pasquier, R. (2007): Conceptual Issues, in: P. Graziano - M. P. Vink (eds.): Europeanzation: New Research Agendas, Basingstoke, Palgrave Macmillan, s. 35-45.

Raimundo, A. (2013): The Europeanisation of foreign policy: An assessment of the EU impact on Portugal's post-colonial relations in Sub-Saharan Africa, European Integration online Papers, roc. 17, c. 1, s. 1-23.

Reinhard, J. (2012): "Because we are all Europeans!" When do EU Member States use normative arguments?, Journal of European Public Policy, roc. 19, c. 9, s. 1336-1356. DOI: 10.1080/13501763.2012.662072

Risse, T. (2000): "Let's Argue!": Communicative Action in World Politics, International Organization, roc. 54, c. 1, s. 1-39.

Risse, T. - Cowles, M.G. - Caporaso, J. (2001): Europeanization and Domestic Change: Introduction, in: M. G. Cowles - J. Caporaso - T. Risse (eds.): Transforming Europe. Europeanization and Domestic Change, Ithaca and London, Cornell University Press, s. 1-20.

Rovná, L. - Kasáková, Z. - Váska, J. (2007, eds.): Evropska? unie v c?lensky?ch sta?tech a c?lenske? sta?ty v Evropske? unii, Praha, VIP Books.

Sartori, G. (1970): Concept Misinformation in Comparative Politics, The American Political Science Review, roc. 64, s. 1033-1053. DOI: 10.2307/1958356

Van Schendelen, R. (2010): More Machiavelli in Brussels. The Art of Lobbying the EU, Amsterdam, Amsterdam University Press.

Schimmelfennig, F. - Sedelmeier, U. (2007): Candidate Countries and Conditionality, in: P. Graziano - M. P. Vink (eds.): Europeanzation: New Research Agendas, Basingstoke, Palgrave Macmillan, s. 88-101.

Selck, T.J. (2006): Preferences and Procedures. European Union Legislative Decision-Making, Dordrecht, Springer.

Slosarcík, I. (2006): Europeizace ceské verejné správy: ceská cesta, evropské proslapané chodnícky nebo evropská administrativní magistrála?, Prazské sociálne vední studie - Teritoriální rada, c. TER-018, s. 3-26.

Smith, M.E. (2004): Institutionalization, Policy Adaptation and European Foreign Policy Cooperation, European Journal of International Relations, roc. 10, c. 1, s. 95-136. DOI: 10.1177/1354066104040570

Sorensen, G. (2001): Changes in Statehood. The Transformation of International Relations, Basingstoke, Palgrave Macmillan.

Stone Sweet, A. - Fligstein, N. - Sandholtz, W. (2001): The Institutionalization of European Space, in: A. Stone Sweet - W. Sandholtz - N. Fligstein (eds.): The Institutionalization of Europe, Oxford, Oxford University Press, s. 1-28.

Stone Sweet, A. - Sandholtz, W. (1998): Integration, Supranational Governance, and the Institutionalization of the European Polity, in: W. Sandholtz - A. Stone Sweet (eds.): European Integration and Supranational Governance, Oxford, Oxford University Press, s. 1-26.

Tallberg, J. (2003): The agenda-shaping powers of the EU Council Presidency, Journal of European Public Policy, roc. 10, c. 1, s. 1-19. DOI: 10.1080/1350176032000046903

Tallberg, J. (2006): Leadership and Negotiation in the European Union, Cambridge, Cambridge University Press.

Tomásek, M. (2009, ed.): Europeizace trestního práva, Praha, Linde.

Torreblanca, J.I. (2001): Ideas, preferences and institutions: Explaining the Europeanization of Spanish Foreign Policy, ARENA Working Papers, c. 26.

Tsebelis, G. - Garrett, G. (2000): Legislative Politics in the European Union, European Union Politics, roc. 1, c. 1, s. 9-36.

Tulmets, E. (2009): Revisiting Europeanisation: the role of social actors in the EU accession process, in: S. Devaux - I. Sudbery (eds.): Europeanisation. Social Actors and the Transfer of Models in EU-27, Prague, CEFRES, s. 25-55.

Verhoeff, E.C. - Niemann, A. (2011): National Preferences and the European Union Presidency: The Case of German Energy Policy towards Russia*, Journal of Common Market Studies, roc. 49, c. 6, s. 1271-1293. DOI: 10.1111/j.1468-5965.2011.02198.x

Wessels, W. - Maurer, A. - Mittag, J. (2003, eds.): Fifteen into one? The European Union and its member states, Manchester and New York, Manchester University Press.

Wong, R. - Hill, C. (2011, eds.): National and European Foreign Policies: towards Europeanization?, London and New York, Routledge.

Wong, R.Y. (2006): The Europeanization of French Foreign Policy: France and the EU in East Asia, Basingstoke, Palgrave Macmillan.

Wright, V. (1996): The national co-ordination of European policy-making: Negotiating the quagmire, in: J. Richardson (ed.): European Union: Power and Policy-making, London and New York, Routledge, s. 148-169.

Zemanová, S. (2007): Vy?zkum Europeizace - aktua?lni? proble?my a perspektivy, Mezinárodní vztahy, roc. 42, c. 4, s. 29-51.

Zemanová, S. (2008): Evropeizace zahranicní politiky v oblasti lidských práv, Praha, Oeconomica.