Abstract: The review article provides an analysis of Anglo-Saxon literature specialized in military coup research, especially that which focused on substantive theories of military coup inception and execution. The main goal of the article is to present previous military coup research and to minimize the conceptual gap between Anglo-Saxon and Czech political science with regard to the understanding of such a significant phenomenon. Starting with a definition of the military coup, the article's goal is to describe and critically analyze ten separate substantive theories (such as the theory of military centrality, the theory of the coup trap, contagion theory, or linkage and leverage theory). From a Central European perspective, these theories offer a sufficient basis for additive coup research focused on European or Middle Eastern conditions. However, from the perspective of the requirements of a generally applicable formal theory, substantive theories provide limited conceptual instruments, which should be used carefully with respect to the specifications of particular cases.
Keywords: Military Coup, Coup d'État, Theoretical Approaches, Civil-Military Relations
1. Úvod
Státní prevraty predstavují fenomén, v jehoz stínu se prepisovala historie nejen strední Evropy, ale bez nadsázky zemí celého sveta. Jejich úspesná provedení ci zmarené pokusy se znacnou merou podílely na dynamice spolecenských zmen prímo formujících politické, sociální i ekonomické prostredí na úrovni jednotlivých státu, prenesene pak i celého mezinárodního systému. Rusko 1825, Francie 1851, Madarsko 1919, Litva 1926, Spanelsko 1931, Nemecko 1934, Rakousko 1934, Recko 1967, Polsko 1981, Ukrajina 2014 - to je jen výber z celé rady státních prevratu, které provázely dejiny evropských zemí od "dlouhého" devatenáctého století pres "krátké" století dvacáté az do soucasnosti. Koneckoncu ani historie Ceskoslovenska není skoupá na události, jez lze bez nánosu ideologické a státotvorné mytologie nazvat státním prevratem: protiroajalistický prevrat 1918, protofasistický prevrat 1938, komunistický prevrat 1948 nebo protikomunistický prevrat 1989.
Na základe terminologického slovníku studií státního prevratu (StP), který byl predlozen v predchozím textu publikovaném ve Stredoevropských politických studiích, je mozné definovat vojenský prevrat (VoP) jakozto specifickou kategorii StP,
"jehoz strujcem jsou ozbrojené síly prevratem stizeného státu. Ozbrojené síly mohou pri jeho realizaci vystupovat jako jeden aktér, nebo je iniciátorem prevratu jejich fragment, který tak operuje proti rozkazum centrálního velení. Ozbrojené síly realizují prevrat zcela samostatne, nebo za prizvání civilní politické elity, která vsak vystupuje jako sekundární aktér" (Martinák 2015: 112).
Jeho nebezpecí tkví predevsím v tom, ze ozbrojené síly jakozto obrana pred hrozbami pocházejícími z mezinárodního anarchického prostredí zamerí svou pozornost na domnelého "vnitrního neprítele", kterého lze definovat takrka bez omezení - dle potreb vojenských a k nim privinutých politických elit. VoP podvazuje mechanismus politického systému, nebot civilní charakter politického rozhodování je nezbytnou podmínkou pro plynulý rozvoj demokracie. Je tudíz mozné jej povazovat za mnohem nebezpecnejsí "náhlou protiústavní a protiprávní vnitropolitickou akc[i], jejímz zamýsleným cílem je odstranení stávající vlády nebo zmena politického rezimu za pouzití násilí, ci pod hrozbou jeho uzití" (tamtéz: 111) - tedy formu StP.
Problematice VoP se jiz od sedesátých let dvacátého století venuje rada badatelu, zejména pak politických vedcu a vedkyn anglosaské provenience. Jednou z hlavních otázek (mozná i nejdulezitejsí), kterou se dosavadní studie snazily zodpovedet, je prícinnost prevratu: Kdy k VoP dochází? (nutné podmínky jeho výskytu); Jaké jsou príciny VoP? (faktory rozhodující o jeho provedení - v ideálním kauzálním vyjádrení dostacující podmínky, jez jsou vsak reálne tezce rozpoznatelné). V dusledku závaznosti této otázky byly zformulovány desítky teorií a v jejich rámci kauzální modely, které vysvetlují vznik VoP na základe prítomnosti odlisných faktoru. Tyto teorie se do jisté míry vzájemne doplnují, avsak v nekterých prípadech jsou v konfliktu a jedna druhou vylucuje. Tato fragmentace dosavadního výzkumu VoP (ale celkove i StP) je z pohledu snahy o vyjádrení univerzální, formální teorie VoP problémem, nicméne jednotlivé substantivní teorie nabízejí mozná vysvetlení vzniku a úspechu prevratu v konkrétních prípadech, definovatelných konkrétní sadou kauzálních faktoru.
Práve tato prínosnost je hlavním motivem tohoto clánku, který predkládá popisný prehled ústredních teoretických proudu ve výzkumu VoP (v omezené míre i StP). Cílem tohoto prehledového textu je poskytnout ceským studentum a badatelum v oblasti politické vedy sadu konceptuálních nástroju vyuzitelných pri navazujícím výzkumu VoP. Nenabízí vsak kritickou analýzu míry relevance jednotlivých teoretických prístupu, címz se vyvaruje apriorního omezení ve výberu a tím i mozné chybné volbe výzkumníka. Jednotlivé cásti jsou venovány deseti konceptuálním konstrukcím nahlízení na prícinnost VoP, které nejsou v tuzemské politologii dostatecne reflektovány (stejne jako samotný výzkum státního prevratu). Následující text se tak pokousí nabídnout badatelum ceské politologické obce moznost rozsírení jejich výzkumného instrumentáre a alespon o neco zmensit mezeru mezi úrovní studií VoP (StP) v ceské a anglosaské politické vede, jez se zdá být takrka propastná.
2. Zavedené substantivní teorie prícin vojenského prevratu
Dlouhý vývoj, jímz studie vojenských prevratu prosly od sedesátých let dvacátého století do druhého desetiletí století jednadvacátého, dal vzniknout celé rade odlisných teoretických prístupu v rozpoznávání, definování a overování okolností, které mohou být dosazeny do rovnice VoP na místa nezávislých promenných. V rámci kazdého z techto prístupu byly uprednostneny z celospolecenského kontextu vypreparované a separátne popsané veliciny, jejichz kauzální efekt (pod vlivem rozvoje behavioralismu ve spolecenskovedních oborech se v prevázné vetsine jednalo o kvantitativní studie) na výskyt VoP byl v ruzné míre prokázán. Po této prvotní fázi byly postupne zformulovány teoretické koncepce - slozené soustavy na sebe navazujících (avsak nezrídka se prolínajících) promenných, v nichz vzdy jedna z nich byla dosazena na pozici fundamentální promenné. Ta byla pritom casto projektována do názvu príslusné substantivní teorie, díky cemuz jsou ústrední hypotézy jednotlivých teorií pomerne snadno identifikovatelné.
Navzdory jejich komplexnosti bývá platnost záveru substantivních teorií omezena casovým nebo prostorovým rámcem, do nehoz jsou zasazeny prípadové studie poskytující dané teorii empirickou bázi. Vetsí cást výzkumu VoP je zamerena na státy subsaharské Afriky a Latinské Ameriky a s tím, jak se postupne snizoval pocet nove uskutecnených VoP nejen na techto kontinentech, slábl i mezi badateli zájem o studium VoP. Výsledkem je tedy výrazne specificky orientované poznání, jez sice muze, ale s nejvetsí pravdepodobností nebude schopno vysvetlit príciny konkrétního vojenského prevratu, který se udál v podmínkách zcela odlisných od dosud preferovaného územního i dobového vymezení. Jediným mozným dalsím krokem výzkumníka, který si klade za cíl nalézt obecne platné determinanty VoP, je proto v souladu s rozsírením empirického záberu provedení syntézy vsech relevantních substantivních teorií, jejichz pomocí byla jistá specifická kauzální vazba mezi závislou a nezávislými promennými rozpoznána, a díky tomu nalézt kauzální vazby s obecnou platností.
a. Teorie vojenské dostrednosti
V souladu s tím, co bylo výse receno o substantivních teoriích ve studiích VoP, lze z názvu této teorie (military centrality theory) zcela jasne odvodit hlavní nosné myslenky, které ji podpírají: posuny ozbrojených sil ve strukture politického systému smerem do mocenského centra a následný nevyhnutelný konflikt s civilním vládním aparátem. Autori aplikující teorii vojenské dostrednosti s cílem urcit príciny VoP kladou duraz na rozpoznání parametru ozbrojených sil jakozto potenciálního strujce prevratu, címz pokládají teziste pozornosti na stranu subjektu. Zjednodusene receno, pravdepodobnost uskutecnení VoP je dle této teorie odvislá od charakteristik potenciálního strujce.
Základy uvedeného prístupu byly polozeny jiz v prvních rozsáhlejsích studiích o VoP (napríklad Finer 1962; Janowitz 1977; Nordlinger 1977), v nichz je kladen znacný duraz na fakt, ze jsou to predevsím bývalé kolonie, kde armády jako jediné subjekty disponují konzistentní pevnou strukturou a mají prístup k rozsáhlým zdrojum. V techto málo rozvinutých spolecnostech predstavuje armáda technologicky, organizacne a personálne dobre zajistený celek, jehoz vliv je navíc upevnen de iure i de facto schopnostmi pouzít násilné prostredky k naplnení svých cílu (Mbaku 1994: 247). Zejména kvuli esprit de corps - tomuto typickému stmelujícímu faktoru - se vsak obsahový význam techto cílu v ocích armády casto rozchází s predstavami vládní garnitury (Kposowa a Jenkins 1993: 130). Armáda, dríve vytvorená koloniální velmocí (spolecne se soustavou dosazených místních vládcu loajálních vuci metropoli) k prosazení jejích mocenských zájmu vuci domorodému obyvatelstvu, se po vlne dekolonizace situovala do role presahující obvyklý rámec její pusobnosti: do role budovatele národa a modernizátora.
Zejména v sedesátých letech dvacátého století byla znacná cást badatelské pozornosti venována duvodum jednání ozbrojených sil, které vede budto k obrane politického rezimu, ci naopak k jeho svrzení. Slovy S. Huntingtona bylo "spotrebováno mnoho inkoustu a casu" nad debatami o soudobém problému znacne ovlivnujícím politický vývoj v zemích tretího sveta: Roli armády v modernizacním procesu, v nemz mohla zastávat pozici klícového progresivního, nebo konzervativního aktéra (Huntington 1968: 219). Armáda, rekrutující se predevsím ze stredních socioekonomických vrstev populace, se prirozene stává obráncem zájmu této skupiny a negativne vnímá snahy o mocenskou redistribuci ve prospech nepocetné oligarchie nebo pocetným nizsím vrstvám (tamtéz: 221). Tímto smerem orientovaná politika vlády (ci pouhý deklarovaný úmysl vnitropolitického aktéra vázne aspirujícího na sestavení vlády ji provádet) tak prímo zasahuje do sfér vlivu, které si armáda coby garant modernizace a stability nárokuje, címz se nevyhnutelne politizuje. Kompetencní ci personální zásahy vlády do velitelského sboru takto zpolitizované armády, z jejíhoz pohledu se de facto jedná o útok civilne-politické elity proti vojensko-politické elite, lze za techto okolností prirovnat k "hozené rukavici".
Tyto studie pozdeji vedly k formulaci teorie vojenské dostrednosti. Z její perspektivy lze vysvetlit i proces postupného vytlacování armády ze sféry politiky a skutecnost, ze vojenské rezimy ztrácely na pritazlivosti, jez je jinak typická zejména pro Latinskou Ameriku. Ruku v ruce s hospodárským rustem a intenzifikací sociální mobilizace postupuje totiz i rozvoj obcanské spolecnosti, a vlivem sílící urbanizace, zvysování úrovne vzdelání, zlepsování socioekonomické situace a prosazování myslenek politického pluralismu sílí také ve vetsine armád latinskoamerických (ale i asijských) zemí snahy smerující proti politickému angazmá ozbrojených sil (Dix 1994: 445-446).
Teorie pracuje s nekolika premisami, jez jsou vyjádrením overené kauzální vazby mezi VoP a atributy armády (subjektu VoP), resp. vztahu armády k vláde a/nebo celkovému politickému rezimu (objektu VoP). Rada badatelu (napríklad Wells 1974; Johnson et al. 1984; Wells a Pollnac 1988; Jenkins a Kposowa 1990, 1992) zjistila, ze existuje silný prícinný vztah mezi velikostí armády a armádního rozpoctu a pravdepodobností realizace VoP (popr. prímo vzniku vojenské diktatury; Acemoglu et al. 2008: 810; Brauner 2012: 4). Cím vetsím poctem svých príslusníku armáda disponuje a cím vetsí podíl na státním rozpoctu predstavuje polozka alokovaná pro resort obrany, tím zranitelnejsím se vládnoucí rezim vuci potenciálnímu VoP stává. Velikost armády, vyjádritelná pomerem aktivne slouzících príslusníku ozbrojených sil k celkovému poctu obyvatel, je strukturálním faktorem, ponevadz je výsledkem dlouhodobé politiky vyverající z povahy vnitrostátního ci mezinárodního bezpecnostního prostredí nebo z politické kultury formované vojenskou tradicí. Stejne tak je ale i motivacním faktorem. Pocetná armáda totiz predstavuje významnou zájmovou skupinu (slovy E. Nordlingera skupinu s korporátní identitou), jejíz velení citlive reaguje na jakékoliv ohrození svého vlivu na rozhodování státu. Pri jeho oslabení ci zpochybnení je armáda svou velikostí motivována k provedení opatrení s cílem obnovit ci posílit svou mocenskou pozici v rámci politického systému.
Objem financí vyclenených pro potreby armády je velicinou odlisného charakteru. Jako cást státního rozpoctu je schvalován s krátkodobou periodicitou, obvykle na období jednoho roku. Protoze jsou vojenské výdaje, spolecne s urcitou mírou spolecenské autonomie ozbrojených sil a jejich výlucného práva bránit stát "se zbraní v ruce", zdrojem korporátní identity tohoto subjektu (Nordlinger 1977: 68-78; Mbaku 1994: 247), je jejich projekce do míry rizika prevratu neoddiskutovatelná. Vysoký rozpocet umoznuje armáde investovat do budování vlastních financních zdroju a ciní ji tak méne závislou na rozhodování vlády. Umocnuje v príslusnících ozbrojených sil pocit sociální exkluzivity, od níz je jen krok k exkluzivite politické. Jinými slovy, vysoký rozpocet (v mírové dobe) stimuluje rust mocenského potenciálu, a tím i snahy tuto moc vyuzít k intervenci do politické i ekonomické sféry státu. Z techto skutecností lze pak snadno odvodit, jaký bude mít na riziko prevratu dopad setrvale se snizující podíl státního rozpoctu alokovaný pro resort obrany. Z chronicky podfinancovaného stavu2 se stává strukturální faktor, který motivuje k prehodnocení loajality ozbrojených sil k politické garniture zeme.
Cást autoru pracujících s teorií vojenské dostrednosti zahrnula do této koncepce dalsí velicinu, která, dle jejich záveru, ve velké míre prispívá k rustu rizika prevratu (viz schéma 1). Termín "frakcionalizace armády" (Johnson et al. 1984), která má svuj puvod v procesu, pro nejz se rovnez vzilo oznacení "afrikanizace" (Smaldone 1974),3 vyjadruje strukturální stav politického systému, v nemz se spolu pojí dva druhy tenzí. První pochází z vnejsku, tedy ze spolecnosti, jejíz etnická rozmanitost se projektuje do heterogenity ozbrojených sil. Dusledkem tohoto tlaku je zájmové "stepení uvnitr uniformovaných siku" (Barany 2013: 64) dle národnostní (ci nábozenské) identity zasahující do vyssích pater velitelské struktury, pricemz obsadit nejdulezitejsí velitelské funkce muze jen jedna ze souperících frakcí. Druhá smeruje (holisticky pojato) z ozbrojených sil do politického centra rezimu, jez je vuci armáde taktéz definováno etnicky príznivým ci nepríznivým rozlozením sil; cílem tohoto tlaku je prosadit korporátní zájem armády, a to i za cenu VoP.
Ackoli teorie vojenské dostrednosti nabízí konceptuální návod, jak rozklícovat jednání armády - subjektu mozného VoP, jejichz motivace a v omezené míre vlivu jejího vnitrního stavu na riziko prevratu -, ponechává mnoho otázek bez odpovedi. Zaprvé témer ignoruje roli objektu prevratu (vlády, rezimu) v událostech predcházejících VoP nebo pokusu o nej. Zredukovala ji na oblast rozhodování o výsi financních zdroju, které jsou uvolnovány pro potreby armády. Zadruhé nezahrnuje do hodnocení rizika VoP charakter prostredí, v nemz se potenciální aktéri VoP stretávají. Typ politického rezimu není zohlednen navzdory tomu, ze je prokázána výrazná disproporce mezi pocty VoP (StP) v demokratických a nedemokratických rezimech (napríklad Brauner 2012). Zatretí dostatecne nereflektuje dynamiku vztahu uvnitr ozbrojených sil. Prílis zjednodusující holistické chápání ozbrojených sil jakozto kompaktního politického aktéra (s jistou výjimkou konceptu frakcionalizace) nepredkládá resení zakomponování takových konfliktních linií, jez vyplývají z rozdílu druhu vojsk ci elitních a pravidelných vojenských útvaru.
b. Teorie protiváhy
Jestlize teorie vojenské dostrednosti nezahrnuje do svého kauzálního modelu VoP, inter alia, podíl vlády na procesu utvárení podmínek pro realizaci prevratu, koncepcní prístup, jez muzeme zjednodusene nazvat "teorií protiváhy" (counterbalancing, structural coup-proofing), tento nedostatek do urcité míry napravuje. A jak si ukázeme, cástecne teorii vojenské dostrednosti doplnuje a cástecne zároven zpochybnuje.
Úhel pohledu, jímz autori aplikující teorii protiváhy nahlízejí príciny VoP, vychází z instrumentální výbavy vládnoucího rezimu jakozto klícové veliciny. Rezim je nucen hrozbe prevratu celit, a to zejména za pouzití preventivních politických nástroju. V návaznosti na diskutovanou kategorizaci prícin VoP a jejich charakteristiku lze úcinne predcházet prevratum pouze marginalizací jejich strukturálních faktoru. Pro úcely prevence se tak vládám nabízí sada nástroju, jejichz prehled a definici predkládá ve své práci J. Quinlivan (1999: 133, 135):
(a) vytvorení vojenské struktury paralelní vuci pravidelné armáde;
(b) rozvoj komplexního systému zpravodajských a bezpecnostních sluzeb s prekrývající se pusobností;
(c) kontrola vojenského rozpoctu;
(d) profesionalizace ozbrojených sil;
(e) vyuzití loajality zalozené na rodinné, etnické nebo nábozenské sdílené identite.
Paralelní ozbrojené slozky s vlastní strukturou velení bezprostredne vázaným na politické spicky a bez jakéhokoli subordinacního vztahu k velení pravidelné armády mohou mít podobu napríklad pohranicní stráze, polovojenských jednotek, milicí ci prezidentské gardy (Feaver 1999: 225). Z pohledu strujcu prevratu totiz je, jak podotýká B. Geddesová, nejhorsím mozným scénárem taková situace, v níz by jednotky provádející VoP byly nuceny zlomit odpor jiných slozek ozbrojených sil bojovými akcemi (1999: 126). Bez ohledu na podobu, jakou na sebe "paralelní armáda" bere, je tedy její úcel (v prevenci VoP) vzdy stejný: Vytvorit prekázky moznému vojenskému prevratu cestou vyvazování sil (Belkin a Schofer 2003: 596; Powell 2014: 175). Její efektivita tkví v disponování donucovacími prostredky a mozností pouzít násilí, címz de facto predstavuje pro pravidelnou armádu vnitrostátního rivala (Belkin a Schofer 2005: 155). Vernost paralelní armády si pritom rezim zajistuje tím, ze jejím príslusníkum umoznuje exkluzivní prístup k jinak tezce dosazitelnému ekonomickému, sociálnímu a mnohdy i politickému postavení.
Úcel budování síte vetsího mnozství zpravodajských a bezpecnostních sluzeb s prekrývající se pusobností je podobný, jako tomu je u paralelní armády. Zaprvé jednotlivé sluzby provádejí dozor nad cinností tech ostatních, ponevadz úcast zejména vojenských zpravodajských sluzeb na príprave VoP nebývá výjimkou. Zadruhé dohlízejí na vnitrní stav ozbrojených sil, pricemz jsou schopné provádet nebo informacne zabezpecovat personální cistky v armádní velitelské strukture na vsech jejích úrovních. Zatretí monitorují a hodnotí "vseobecný porádek" (Powell 2014: 149) - tedy vývoj bezpecnostní situace, jejíz zhorsení muze plnit funkci spoustecího faktoru pro provedení VoP. Slozitá sít zpravodajských a bezpecnostních sluzeb tak má významný preventivní/demotivacní vliv na potenciální strujce prevratu.
Tretím nástrojem rezimu slouzícím k minimalizaci jeho zranitelnosti vuci VoP je kontrola nad vojenským rozpoctem. Pri práci s touto velicinou ovsem dochází k rozporu s teorií vojenské dostrednosti. Zatímco ta vnímá promennou "výse financování armády" coby velicinu mající s VoP prícinný vztah prímé úmernosti, autori vycházející z teorie protiváhy (kupríkladu Quinlivan 1999; Leon 2012; Powell 2012, 2014; dále také Huntington 1968, 1991) zduraznují vliv vysokého rozpoctu na snizování rizika prevratu.4
Odpoved na zdánlivou neresitelnost tohoto sporu se naskýtá pri podrobnejsím pohledu na úcel, za jakým je financování ozbrojených sil provádeno. Primárne je klícové pro udrzování, nebo v ideálním prípade navysování bojeschopnosti armády cestou zabezpecení jejích lidských a materiálních zdroju. Tyto, slovy S. Huntingtona, "vojenské hracky" (1991: 252) stimulují kvalitativní i kvantitativní rust schopností ozbrojených sil vést silové operace pri obrane i útoku, ale rovnez, jako vedlejsí efekt, zvysují vliv armády na mechanismus politického systému, jehoz jsou aktérem (coz ale nemusí nutne mít za následek zvýsení rizika prevratu). Stejne tak je pro vojáky urcujícím faktorem jejich socioekonomické zabezpecení a z toho plynoucí spolecenský status.5 Nenaplnení techto potreb vede k neuspokojivému stavu uvnitr ozbrojených sil a degradaci úrovne obranyschopnosti proti bezpecnostním hrozbám danému státu.6 V této souvislosti je nutné pripomenout, ze rovnez vydrzování "paralelní armády" predstavuje znacné rozpoctové zatízení (Quinlivan 1999: 153). Její prípadné podfinancování tak logicky implikuje dalsí zvýsení rizika prevratu. Vysoký vojenský rozpocet v období míru se tak zdá být spíse symptomatickým projevem dominance ozbrojených sil nad civilní politickou reprezentací zeme (napríklad dosazenou dríve uskutecneným VoP), nezli prícinou vojenského prevratu. Tou se pritom stává nikoli na základe své absolutní výse, nýbrz kvuli snizující se tendenci. Jestlize je postavení armády ohrozeno redukcí jejích príjmu, pak toto snízení predstavuje potenciální strukturální faktor a soucasne je prílezitostí k uskutecnení VoP.
Dalsí z nástroju posilování odolnosti rezimu vuci vojenskému prevratu, jímz je podle J. Quinlivana vyuzití etnických, konfesních ci rodinných vazeb pro zajistení loajality potenciálne nebezpecných vnitropolitických aktéru, je oproti promenné "frakcionalizace" na etnickém základe, obsazené v teorii vojenské dostrednosti, pojat odlisne. Nepotistické struktury, o nez mnohé nedemokratické rezimu opírají svou existenci a zajistují jejich prostrednictvím vlastní bezpecnost, jsou indikovatelné pomerem mezi skupinou obyvatelstva sdílející s vládnoucí elitou stejnou sirsí identitu a celkovou populací (tamtéz: 135-136). Obdobne jako teorie predchozí zahrnuje také teorie protiváhy etnickou, národnostní, konfesní ci kmenovou rozmanitost spolecnosti zkoumaného státu do pomyslného vzorce, jímz lze stanovit riziko VoP. Zatímco vsak teorie vojenské dostrednosti vnímá celkove tuto heterogenitu jako rizikovou, teorie protiváhy dává jednotlivé skupiny do vzájemného pomeru a definuje je dle jejich rezimní nebo ne-rezimní (popr. proti-rezimní) pozice v politickém systému.
Konecne profesionalizace ozbrojených sil, jejíz význam pro vnitropolitickou stabilitu zduraznuje predevsím S. Huntington (1957: 11-18), spocívá v procesu depolitizace armády cestou vzdelávání a budování profesní identity svých príslusníku na úkor identity korporátní. Z holistické, vnejsí perspektivy bývá tento proces provázen snízením poctu aktivne slouzících vojáku, daného prechodem od masové armády, casto zalozené na povinné vojenské sluzbe, k armáde profesionální (Martinák 2010: 55-56). Az na tento vedlejsí príznak je nicméne faktor profesionalizace, vzhledem ke své nesnadné kvantifikovatelnosti, pro potreby dobré operacionalizace príslovecnou "nocní murou", proto by mel být do kauzálního modelu VoP zahrnut s omezenými ocekáváními.
Díky teorii protiváhy byl puvodní kauzální model doplnen o promenné, které se vázou na jednání objektu potenciálního VoP, címz byla zmírnena limitující jednostrannost teorie vojenské dostrednosti. Rovnez konceptem "paralelní armády" byly vyreseny nedostatky prílis holistického pojetí ozbrojených sil jakozto nedelitelného politického aktéra. Navzdory temto prínosum ovsem stále pretrvává problém konceptuální mezery v podobe absence zahrnutí politického rezimu (polity) coby prícinné veliciny do celkového modelu. Význam charakteru politického rezimu na riziko prevratu byl naopak jeste zduraznen rozdílností motivace, kterou konspirátorum dodává nízký vojenský rozpocet v rámci demokratických a nedemokratických státu (Leon 2012: 5-6). Tento faktor si proto bezesporu zasluhuje pozornost. Dalsím nedostatkem, jenz je prehlízen obema výse popsanými teoriemi, je uprednostnování strukturálních faktoru pri posuzování prícin VoP. Kauzální model nadále postrádá vetsí zohlednení role spoustecích faktoru, mezi nimiz by mel figurovat kupríkladu aktuální stav bezpecnostního prostredí, jehoz význam rozhodne nelze bagatelizovat.
c. Model Gaussovy krivky: formy politických rezimu
Zahrnutí typologie politických rezimu do výzkumu predpokladu výskytu VoP skýtá prílezitost pro studium geneze univerzálne pojatého fenoménu prevratu v diametrálne odlisných prostredích. Konceptuální síre tohoto studia je dána celou radou ruzných prístupu, z nichz kazdý typologizuje rezimy dle vlastní sady urcujících parametru. V rámci studií vojenských (státních) prevratu se vsak jako dominantní prosadil epistemologický proud, zamerující pozornost badatelu na výzkum mozné kauzality mezi VoP a jednotlivými typy rezimu definovanými na základe mechanismu distribuce moci mezi vnitropolitickými aktéry - tzv. "formami politických rezimu" (napríklad Hanneman a Steinback 1990; Levitsky a Way 2006; Wayman a Tago 2009; Goldstone et al. 2010; Bouzid 2011).
V souladu s touto kategorizací se ve výzkumné praxi ustálilo pouzívání dvoupólové skály, jejíz jednotlivé stupne (typy rezimu) jsou vzájemne odstupnovány dle klíce "míra demokraticnosti" (resp. "míra autokraticnosti"). Rada studií (napríklad Hanneman a Steinback 1990; Bouzid 2011), které pro rozeznání faktoru prispívajících ke zvysování rizika VoP tuto dvoupólovou skálu vyuzívají,, vedla k záveru, ze existuje silná kauzalita mezi absencí VoP a rezimy, jejichz predlohy se na zmínené skále nacházejí na obou jejích koncích.7
Demokracie (definované nikoli pouze jako institucionální forma, nýbrz predevsím jako normativní rámec) disponuje nástroji civilní kontroly nad armádou v podobe její profesionalizace a odpolitizování a/nebo politické kultury oslabující korporátní identitu príslusníku ozbrojených sil. Tyto faktory pusobí ve smeru snizování rizika (Hanneman a Steinback 1990: 12; Bouzid 2011: 55). S tím, jak se konkrétní forma rezimu na autokraticko-demokratické stupnici vzdaluje od "plne demokratického"8 ideáltypu (Goldstone et al. 2010), se riziko prevratu zvysuje úmerne s postupným naplnováním atributu spojených s rezimem, pro nejz se díky práci J. J. Linze ustálilo oznacení "autoritativní" (2000: 159). R Hanneman a R. Steinback, kterí pri výzkumu vlivu charakteristik rezimu na moznost realizace VoP predlozili vlastní typologii, jíz dosáhli syntézou prací G. Almonda a B. Powella (Comparative Politics: A Developmental Approach, 1966), J. Blondela (The Organization of Governments: A Comparative Analysis of Government Structures, 1982) a R. Hannemana (1986), by tuto abstrakci oznacili jako "diktaturu", popr. za jednu z "autoritárských variant". Zrejme nejpresneji tuto formu rezimu, vyznacující se nejvetsí zranitelností vuci VoP, pojmenoval W. Thompson, a to jako "pretoriánský rezim" (Thompson 1974: 241), který tento termín prevzal z teoretického modelu S. Huntingtona (1968: 192-237), spolecne s jeho parametrickou definicí predlozenou A. Perlmutterem (1969: 384).9
Na autokraticko-demokratické stupnici je vsak patrný zrcadlový efekt, s ohniskem uprostred skály. Míra zranitelnosti rezimu totiz vykazuje podobnou dekrementacní tendenci pri priblizování posuzovaného rezimu k parametrum "plne autokratického" ideáltypu (Goldstone et al. 2010), jemuz v názvosloví Hannemana a Steinback odpovídá "rezim sovetského stylu" (1990: 12). Klasická teorie nedemokratických rezimu pak pro tento model standardizovala C. Friedrichem (1969: 126) zpopularizovaný termín "totalitarismus".10 Nízká pravdepodobnost vzniku VoP je dusledkem ideologické indoktrinace príslusníku ozbrojených sil (stejne jako obcanské spolecnosti) a absorpce vyssích a stredních stupnu velitelské struktury státním (stranickým) aparátem. Tím je fakticky odstranena nezávislost armády na politické elite. Zahrnutím vojenských predstavitelu do mocenských státních orgánu se tak VoP stává iracionální alternativou. Grafické znázornení vztahu mezi zranitelností rezimu a jeho abstraktními modely nacházejícími se na autokraticko-demokratické skále by pak v ideálním prípade pripomínalo tzv. Gaussovu krivku (viz schéma 2).
Jednoduchost tohoto prístupu k analýze prícin VoP muze být jeho silnou, ale také slabou stránkou. Ignoruje totiz nekolik dulezitých faktoru, které mohou hrát v procesu utvárení podmínek príznivých pro vznik prevratu nezanedbatelnou roli. Forma politického rezimu totiz predstavuje pouze jeden - jakkoli signifikantní - parametr státu. Autori aplikující metodu autokraticko-demokratické skály tak do svých úvah napríklad nezahrnují význam vnitrního usporádání státního aparátu, ani podobu hospodárského systému, který do znacné míry ovlivnuje schopnost státu plnit nejen své primární funkce. Tento prístup taktéz neprinásí oproti predchozím teoriím posun v problematice zahrnutí dynamických, spoustecích faktoru pusobících na výskyt VoP (StP).
d. Hypotézy o vlivu konfliktu centrum-periferie na riziko prevratu
Vedle formy politického rezimu je, jak jiz bylo zmíneno, dalsím významným rysem státu jeho správní struktura. Z toho, zda má stát jednotnou (unitární), ci naopak slozenou (federace, konfederace, reálná unie atd.) strukturou, muzeme získat apriorní poznání o politické, ekonomické nebo sociální dynamice plynoucí z predpokládaných konfliktních linií, které se na jejím utvárení podílejí. Popis vnitrní strukturální diferenciace státu na úrovni unitární/federativní vsak pro celkovou analýzu nestací. Tím, ze do tohoto popisu zahrneme i autonomní oblasti ci dalsí jednotky vzniklé procesem decentralizace ci na základe nedokonceného vývoje budování moderního centralizovaného státu, jako jsou napríklad samosprávní celky ruzných stupnu, otevreme cestu k rozsáhlejsímu empirickému zkoumání odlisností mezi vnitrostátními územními celky (ci vágneji oblastmi), které stojí v pozadí pravdepodobného formování konfliktu centrum-periferie.
Pomer mezi politickým (popr. ekonomickým) centrem státu a jeho okrajovou cástí, nabývající podoby vzájemných interakcí a stretávání zájmu pramenících z jejich rozdílnosti, je u nekterých badatelu fundamentálním strukturálním faktorem, který se znacnou merou podílí na motivování (resp. demotivování) potenciálních strujcu VoP. Popis správní struktury státu pak poslouzili k formulaci hypotéz o vlivu konfliktu centrum-periferie na riziko prevratu.
Tento prístup k výzkumu VoP, který pracuje s hypotézou vztahu mezi správní decentralizací (resp. heterogenizací centra a periferie) a poklesem rizika prevratu, má v odborné literature dve modifikované verze. Badatelská dvojice R. Jia a P. Liang ve svých pracích (2012a, 2012b) predkládá hypotézu týkající se prícinné vazby VoP na míru decentralizace prevratem postizeného státu. Podle jejich modelu jsou totiz prípadní konspirátori nuceni zahrnout do svých plánu i reakci predstavitelu lokálních vlád, pricemz se vzrustajícími pravomocemi a reálnou mocí techto nizsích správních stupnu se zvysuje i pravdepodobnost aktivního odporu proti prevratu v politickém centru. Disponují-li lokální vlády významnými ekonomickými a sociálními zdroji, má tato skutecnost rovnez negativní dopad na následné setrvání poprevratových elit u moci (Jia a Liang 2012a: 2-3).
Zpusob, jakým muze decentralizace klást prekázky uskutecnení prevratu a tím i demotivovat jeho prípadné strujce ve fázi samotných úvah o VoP, lze odvodit z casového Jia-Liangova modelu (viz schéma 3). V centralizovaném státe, tedy takovém, v nemz jsou fundamentální zdroje kumulace a uplatnování moci (financní zdroje, ozbrojené síly a dalsí bezpecnostní slozky, prostredky rízení zahranicní politiky) koncentrovány do jednoho politického centra, bývá obecného cíle prevratu dosazeno ovládnutím práve jediného mocenského ústredí. Oproti tomu prevedení cásti techto mocenských zdroju na nizsí, lokální ci regionální stupne vládnutí staví pri príprave VoP armádu pred problém, kdy svrzením centrální vlády není dokonáno prevzetí kontroly nad státem jako celkem. Odpor politické reprezentace periferie proti uzurpátorum totiz muze vyústit az v rozpoutání obcanské války, jejíz vypuknutí je v príkrém rozporu s cílem jakéhokoli prevratu.
Schopnost lokálních politických aktéru zabránit armáde v provedení VoP je strukturálním faktorem, který príznive pusobí na odolnost rezimu vuci takovýmto náhlým protiústavním zmenám. Nicméne potrebná moc, nebo spíse politická vule regionálních aktéru uplatnitelná ve vztahu k mocenskému centru státu, se v pojetí druhé hypotézy o vlivu decentralizace na riziko prevratu zdá být pouze intervenující promennou. Tato druhá perspektiva, jejímuz overování venuje badatelskou pozornost napríklad M. Lissak, totiz dosazuje do vzorce VoP na místo nezávislé promenné nominální veliciny (a) "síla centra" a (b) "odlisnost periferie" (Lissak 1973: 61). Jejich ruzné kombinace pak ruznou merou ovlivnují zranitelnost rezimu.
Dve promenné o dvou mozných hodnotách dávají vzniknout skupine ctyr typu státu (A-D) definovaných dle parametru centra a periferie (viz schéma 4). Z této skupiny je vuci prevratu nezranitelnejsím státem typ B, vyznacující se "slabým národním, politickým a sociálním centrem" a "výrazne se lisící periferií". Taková kombinace vytvárí "strukturu preplnenou prílezitostmi pro kolaps celého spolecenského systému" (tamtéz: 61-62). Signifikantní protichudnost zájmu centra a periferie je v tomto prípade navíc umocnována slabostí centra, které není schopno celit své mocenské degradaci plynoucí ze vzájemných sporu. Státy kategorizované jako C a D budou oproti tomu celit pomerne malému sociopolitickému pnutí uvnitr svých spolecností, jez, a to zejména u typu C, nemá dostatecnou destruktivní sílu.
Jedná se o dalsí z koncepcí zahrnujících strukturální faktory, které vyplývají z podoby daného politického systému. Heuristický prístup k mozným dusledkum vlivu stepné linie mezi politických centrem a politickou periferií na stabilitu rezimu doplnuje predeslé teoretizace, címz instrumentár badatele problematiky VoP jiz zahrnuje holistický, tak i partikulární pohled na charakter státu, vycházejíce z kategorizace Z. Baranyho.11 Pro dosazení komplexní percepce prícin prevratu vsak zbývá do instrumentáre zakomponovat teorii o vlivu sociální stratifikace spolecnosti, mezinárodního bezpecnostního prostredí nebo historické zkusenosti. Hypotézy o konfliktu centrum-periferie nepredkládají odpoved na mozné dopady socioekonomických podmínek na bezpecnostní prostredí státu.
e. Obecná teorie legitimity a koncept vakua
Vsechny teoretické prístupy, které byly doposud v textu popsány a zvázeny dle své relevance, mely pres svou ruznorodost neco spolecného. Teorie vojenské dostrednosti, teorie protiváhy i hypotézy o vlivu odlisných forem rezimu ci konfliktní linie centrum-periferie na výskyt VoP (StP) pokládají za fundamentální nezávislé promenné vybrané strukturální faktory. Jejich autori a uzivatelé se pokousí vysvetlit proces formování takového spolecenského prostredí, jez nabízí vhodné podmínky pro plánování a uskutecnení prevratu. Takové prostredí je sice nutnou podmínkou pro existenci VoP (StP), nebo alespon pokus o nej, avsak není postacující k pochopení dynamiky politického, ekonomického i bezpecnostního prostredí, v jejichz komplexních prícinných vazbách se mnohdy nachází spoustecí impuls pro zahájení prevratu. S nápravou tohoto nedostatku pricházejí studie, které kladou duraz na spoustecí potenciál faktoru s delegitimizacním efektem na vládnoucí rezim.
Legitimita je jednou z nejuzívanejsích politologických (sociologických) abstrakcí, která se pro odbornou i laickou verejnost stala základní interpretacní pomuckou, díky níz lze popsat problematiku delegování moci mezi politickou elitou a masou. Bez ohledu na její zdroje, které Max Weber (1978: 215-145) popsal ve své typologii "trí cistých typu autority", je legitimita definovatelná coby víra v oprávnenost nadvlády a "systému nadvlády" (tamtéz: 214). Pri jejím posuzování je potreba vycházet z nekolika skutecností, které J. Clark (2007: 143) shrnul do trí bodu: (1) legitimita je psychologickým, nikoli právním fenoménem - slovy R. Krause je jistým druhem "iluze verejnosti" (cit. v Johnstad 2012: 518). Ze své podstaty je neuzákonitelná, nikterak ustanovitelná; vzdy vyplývá z momentálních nálad verejnosti, která reaguje na aktuální stav svých zivotních podmínek a neformálne hodnotí jejich prijatelnost (Clark 2007: 143).
Z tohoto poznání cástecne plyne dalsí specifikum legitimity: (2) závislost na kontextu. Jiz zmínené zivotní podmínky bývají casto redukovány na pouhý bezpecnostní stav, tedy hlavní funkcní oblast státu, popr. jedinou pusobnost státu minimálního. Ac ji lze povazovat za klícovou, není jedinou hybnou velicinou legitimity. P. Johnstad ve své studii kauzality mezi legitimitou a politickou stabilitou rezimu predkládá ctverici sekundárních zdroju, které zpravidla ospravedlnují postavení vládnoucí elity: Jsou jimi "politická mytologie" (soustava spolecenských norem a politické tradice utvárející iluzi nezvratnosti mechanismu politického systému, jímz je elita dosazována do vládnoucích pozic - dedicné právo, volby, aj.), "výkonnost" (vládou dosazené výsledky, jez pozitivne pusobí na její vnímání obyvatelstvem), "mezinárodní podpora" (externí legitimita politického, vojenského, ekonomického, ale také kulturního ci ideologického puvodu) a existence hrozby ci její "iluze" (vyverající jak z vnitrního spolecenského stepení, tak z vnejsího bezpecnostního prostredí) (Johnstad 2012: 519-522).
Posledním dulezitým aspektem legitimity je (3) její relativnost. Absolutní legitimita rezimu - uznání vlády veskrze celým obyvatelstvem - je nereálná a pro vládu hodnocenou jako legitimní není ani nezbytná. Na druhou stranu vládnoucí rezim zpravidla zcela nepostrádá legitimitu ani behem období krize (povstání cásti vlastní populace ci obcanské války), ackoli ta bývá za techto podmínek znacne otresena. Pro zjednodusení lze povazovat konkrétní politický rezim za v ocích vlastních obyvatel legitimní, pokud jeho vládu uznává relativní vetsina populace zijící na jí spravovaném teritoriu.
Pri prijetí poslední ze zmínených premis se vsak okamzite nabízí otázky: Jakou podobu na sebe bere toto uznání? Co vlastne obnásí v odlisném strukturálním nastavení ruzných forem politického rezimu? Legitimita, jak ji vnímá M. Weber, muze být ruzného charakteru v závislosti na jejím puvodu a zpusobu její demonstrace - nebo mozná lépe, na zpusobu "udelování". Její operacionalizace pro potreby definice veliciny a dosazení její hodnoty tak vyzaduje preciznejsí prístup.
Definice legitimity vlády ve státech s demokratickou formou vlády je nasnade: Vláda je legitimní, pokud byla zvolena ve svobodných volbách konaných v casových intervalech neprekracujících beznou dobu funkcního období vlády (sedm let - nekteré prezidentské systémy uprednostnují politickou stabilitu zajistovanou delsím funkcním obdobím hlavy státu/vlády, jako napríklad Francie pred rokem 2000). Prízen elektorátu je ovsem mnohem promenlivejsí, nezli dokáze mechanismus pravidelne konaných voleb reflektovat. Jak ukazuje teorie volebních cyklu,12 volicská podpora vládnoucí elite (politické strane ci koalici stran) se v prubehu jejího funkcního období mení - s takrka zeleznou pravidelností dojde k jejímu alespon docasnému snízení. Proto je pri hodnocení okamzité úrovne uznání vlády obyvatelstvem potreba vycházet z momentálních nálad volicstva. Nicméne diskuze nad legitimitou v demokratickém rezimu v nasem prípade ztrácí ve svetle malé pravdepodobnosti výskytu VoP (viz výse) na významu.
V nedemokratických rezimech je posuzování legitimity vlády ponekud slozitejsí. Zatímco normativní soud nad legitimitou nedemokraticky dosazené ci autokraticky vládnoucí elity by byl, zejména z lidskoprávního pohledu, jednoznacne odsuzující, pozitivistická perspektiva pripoustí situaci, v níz autokratická vláda muze oprít svuj nárok o aktivní nebo pasivní podporu mas. Koncepcní odpovedí na tento problém je teorie "mocenského vakua".
Podobne jako na úrovni mezinárodního politického systému13 muze také ve vnitrostátní politice mocenské vakuum pomoci vysvetlit, proc armáda za urcitých okolností intervenuje do politiky cestou VoP. Vakuum je prázdný prostor, do kterého vlivem tlaku expanduje prostor okolní. Rovnez mocenské vakuum se vyznacuje prázdnotou zpusobenou mocenskou marginalizací státního subjektu, nominálního suveréna v daném prostoru. Jestlize výkonné slozky státu pod vedením politické elity nejsou schopny plnit své funkce pri kontrole a správe území, jiní vnitropolitictí aktéri disponující vlastními mocenskými kapacitami (donucovacími prostredky) mohou vyuzít této prílezitosti k uplatnení a zvýsení vlastní moci (Ben-Eliezer 1998: 313).
V tomto pojetí se vsak nejedná o vakuum celosystémové, které by podnecovalo vnejsí (zahranicní) subjekty ke vstupu do politického systému a zaujetí pozice jeho organické soucásti. Ackoli mocenské vakuum na vnitrostátní úrovni sice muze být zaplneno nestátním aktérem pocházejícím z vnejsku systému (coz je vhledem k zmínené nutné disponibilite mocenskými kapacitami nepravdepodobné), nelze vyloucit, ze se stane cílem systémového subjektu, kterým je napríklad armáda. Toto vnímání mocenského vakua (Thompson 1975: 466-467) zahrnuje predstavu politického systému jakozto nedelitelného celku, obklopeného subjekty nepodílejícími se na jeho vnitrním mechanismu (rozhodovacím procesu). Pri posuzování zranitelnosti rezimu vuci prevratu je ale potreba zahrnout i vývoj vztahu mezi systémovými subjekty, obzvláste ze sféry civilne-vojenských vztahu.
Strucne receno, mocenské vakuum je dusledkem delegitimizace vládnoucí elity, k níz dochází ztrátou legitimizacních zdroju, jak je predlozil P. Johnstad (viz výse). Nejvhodnejsím indikátorem této delegitimizace je prítomnost ruzných podob lidového odporu vuci vláde - masové demonstrace za odstoupení vlády, srázky úcastníku protestních hnutí s bezpecnostními slozkami, ozbrojený odpor -, které souhrnne prispívají k degradaci bezpecnostního prostredí. Hobbesovský leviatan, garant stability a ochrany pred násilím prirozeného stavu, tím ztrácí duvod dalsí existence.
Zatímco zdroje (viz schéma 5) spoluutvárejí politický systém a dodávají mu vetsí ci mensí míru legitimity, její formu a rozsah, v nemz se aktuální úroven legitimity muze v rámci systému pohybovat, výzvy vznikají z dynamiky vnitropolitické scény a prispívají k legitimite (napríklad dobrá výkonnost státního aparátu, dobrá bezpecnostní situace), ci naopak vládnoucí rezim delegitimizují (napríklad nevýkonnost, bezpecnostní hrozby). Zejména pod polozku "efektivita vládnutí" lze zahrnout mnoho faktoru, které mohou oslabovat rezim a soubezne s tím zvysovat i jeho zranitelnost vuci prevratu. Ty vyverají z vývoje sociálního a ekonomického prostredí.
f. Teorie etnického antagonismu: zmena mocenského postavení
Teorie vojenské dostrednosti a teorie protiváhy zduraznují etnické slození obyvatelstva státu, v nemz hrozí vznik VoP, a pracují s ním jako s dílcím faktorem doplnujícím prícinný úcinek fundamentu (financní/materiální zabezpecení potreb armády, resp. systémové nástroje kontroly ozbrojených sil). V rámci studií prevratu se vyprofiloval teoretický prístup, který posuzuje mezietnické vztahy v rámci sociální struktury jakozto faktor ústrední. Etnický antagonismus je tak z pohledu autoru uprednostnujících tuto koncepci hlavní prícinou VoP.
Teorie etnického antagonismus bývá nejcasteji vyuzívána pri výzkumu státu subsaharské Afriky, v nichz má etnická kompozice obyvatelstva stále signifikantní vliv na politické a bezpecnostní klima. Jak upozornuje napríklad P. Roessler, pro tyto zeme je typický postkoloniální spolecenský vývoj, pricemz práve etnický antagonismus je dulezitým dedictvím koloniální správy (2011: 304). Rozdelení dle etnických linií a posilování kolektivních identit "prirozených vudcu" a "prirozených poddaných" bylo rozsíreným zpusobem rízení domorodé populace (príkladem par excellence byly belgické kolonie v Africe). Zrejme nezamýsleným dusledkem pak je po generace zakorenené opovrzení na strane uprednostnovaných a nenávist na strane upozadených. Avsak konfliktní povaha mezietnických vztahu je hybnou silou nejen v afrických zemích, nýbrz je vlastní vsem multietnickým spolecnostem sveta.
Otázkou tedy zustává, jak rozpoznat jednotlivé faktory (a míru jejich pusobení), jez vedou k vyhrocení této prirozené konfliktnosti zájmu rozdílných etnik do podoby "nemoci" oslabující spolecenský organismus - tedy soudrznost spolecnosti a tím i její politický konsensus. Odpoved se podle L. Cedermana, A. Wimmera a B. Mina - výzkumníku v oblasti teorií etnického konfliktu - skrývá v rozdílech v prístupu jednotlivých etnik k politické moci. Na základe jejich kódování následne sestavili kategorie etnik definovaných dle jejich podílu na procesu politického rozhodování: 1) disponující absolutní mocí (dále subkategorizováno na "monopol" a "dominanci"), 2) delící se o moc (budto v pozici "senior partner" nebo "junior partner"), 3) vyloucené z prístupu k centrální moci ("podílející se na správe regionální autonomie", "projevující se separatistickými tendencemi", "bez politického vlivu" a "diskriminované") (Cederman, Wimmer a Min 2010: 100-101). Kazdá kategorie a její subkategorie v tomto výctu je dále sestupne diferencována dle participace na politické moci. Záverem výzkumu uvedené trojice badatelu je indikace zvýsené pravdepodobnosti násilného aktu ze strany etnika zaraditelného do intervalu od "junior partner" az po "diskriminované", které bylo zároven v prubehu posledních dvou let degradováno z postavení charakterizovatelného v termínech "monopolu" az "senior partnera".
Pokud mocenská degradace zvysuje pravdepodobnost násilného aktu ze strany degradované etnické skupiny, zvysuje se soucasne i riziko prevratu, nebot StP bezesporu patrí mezi takové projevy. Vetsina autoru studujících dopad etnické skladby na vznik prevratu vsak dává prednost - zrejme z duvodu prevahy kvantitativního výzkumu - jednodussím indikátorum, které J. Jenkins a A. Kposowa koncepcne sdruzili do trí hlavních skupin: Zduraznující etnickou diverzitu (teorie etnické plurality), vyzdvihující etnickou konkurenceschopnost (teorie etnické souteze) a zamerující se na rovnováhu sil (teorie etnické dominance) (Kposowa a Jenkins 1990: 866-867; 1993: 131-132). Tato pojetí vycházejí nikoli z promennosti mocenské pozice etnika v rámci politického systému a zmeny v tomto postavení, nýbrz ze statického a dlouhotrvajícího charakteru etnického slození prevratem ohrozené zeme.
První z Kposowou a Jenkinsem uvazovaných teorií tvrdí, ze riziko prevratu se zprostredkovane zvysuje kvuli velkému poctu etnik obývajících území daného státu. Vysoký stupen etnické heterogenity zaprícinuje mensí schopnost politických aktéru uzavírat politické koalice, jez práve v takovém prostredí získávají na dulezitosti (Rabushka a Shepsle 1972), a vede tak i k nejistému postavení politických elit a nenaplnení ocekávání mas (Morrison a Stevenson 1972a, 1972b; McGowan 1975). Podstatou druhé teorie je presvedcení o negativních dopadech prítomnosti minimálne dvou vzájemne mocensky paritních etnických skupin, pricemz jedna pro druhou znamená politického konkurenta, a tedy i hrozbu jejich mocenským aspiracím. Cím vyvázenejsí tyto dve skupiny v prístupu ke zdrojum a v kvantitativních parametrech jsou, tím je nebezpecí jejich stretu vyssí (Korpi 1974; Horowitz 1985). Konecne tretí teorie klade duraz na koncentraci moci v rukách jediného etnika. Takto vzniklá dominance je nutne doprovázena vyloucením zbylých skupin z nejvyssích mocenských postu, coz prirozene podnecuje jejich odpor a vede k destabilizaci bezpecnostního prostredí (Jackman 1978; Brass 1985).
Ze statistického výzkumu, v nemz Kposowa a Jenkins (1993: 141) sledovali kauzální efekt mezi, inter alia, etnickou diverzitou, konkurenceschopností a dominancí coby nezávislými promennými a prítomností VoP jakozto promennou závislou, vyplývá, ze existence dominantního etnika ve spolecnosti má (na rozdíl od prvních dvou jmenovaných) na odolnost politického rezimu vuci prevratu príznivé úcinky. Diverzita a konkurence oproti tomu zvysují pravdepodobnost VoP prímo tím, ze vyvolávají konflikty uvnitr politických a vojenských elit, a neprímo (viz schéma 6), pokud zpusobují vseobecný politický chaos, na který mohou ozbrojené síly reagovat prevzetím výkonné moci (tamtéz: 141-142).
g. Politicko-ekonomický prístup ve výzkumu státního prevratu
Celá rada badatelu hledá prícinnou vazbu mezi VoP (StP) a strukturálními faktory bez ucelené teoretické konstrukce, jejíz premisy a predpoklady by aplikovali. Nekterí z nich (predevsím anglosaské provenience) tak sdílí zamerení na promenné ekonomické povahy, tedy volbu prístupu k výzkumu prevratu zalozeného na metodách politické ekonomie. Ackoli je tato oblast výzkumu u anglicky písících autoru velmi oblíbená, postrádá jasne formulovanou teorii, protoze vychází z prevázne z kvantitativních prehledu ruzných socioekonomických ukazatelu a sledování jejich kauzálního efektu na pravdepodobnost vzniku VoP (StP). Principiální hypotéza tohoto prístupu - ekonomická krize zpusobuje politickou nestabilitu - totiz zádné vyjádrení ve forme sofistikované teorie nevyzaduje.
Obdobne jako u teorie etnického antagonismu je i vliv neuspokojivé ekonomické situace na zhorsení bezpecnostního prostredí a tím i riziko VoP (popr. jiných bezpecnostne-patologických jevu) dvojí podoby: Prímý, neboli mající puvod v obrane socioekonomických zájmu armády, a neprímý, tedy zprostredkovaný politickým chaosem (political turmoil). První pojetí predpokládá ohrození ekonomických zájmu vojenských elit i radových príslusníku silových slozek, které muze vyvolat potrebu politické zmeny a normalizace pomeru v zemi rozjitrené hospodárskými problémy. Taková potreba muze být dále násobena politickým spojenectvím armády a velkokapitálu, pricemz podobná kooperace je typická zejména pro období hospodárských transformací, kdy reformní politika vlády ohrozuje zivotní jistoty vojáku a majetek byznysmenu. K odstranení hrozby se jim, mimo jiné, nabízí VoP následovaný nastolením politického rezimu vyznacujícím se protekcionismem národního hospodárství, odporem vuci zahranicnímu kapitálu a technokratickým, od ideologie oprosteným výkonem vlády - casto samozrejme provázeným vyloucením verejnosti z politického procesu (Casper 1991: 194).
Druhé pojetí - neprímá projekce ekonomické krize do zranitelnosti rezimu - zasazuje do vzorce intervenující promennou: politickou destabilizaci. Jedná se nejen o krizi na úrovni rezimních elit a vyhrocení vztahu mezi vládou a politickou ci vojenskou opozicí, ale predevsím o nepokoje v celospolecenském merítku. Masy nespokojené se spatnými socioekonomickými podmínkami, mnohdy provázenými jejich politickou marginalizací a velkou korupcí byrokratického systému, pozadují zmenu ve vedení zeme, címz motivují armádu k provedení této zmeny (viz schéma 7). Kauzální zákonitosti dopadu ekonomické krize jsou pritom nápadne podobné kauzálnímu modelu teorie etnického antagonismu, coz ovsem není nijak zvlást prekvapivé (srovnej schémata 6 a 7).
Jako indikátory ekonomické krize volí autori hledající její prícinný dopad na vznik StP bezne uzívané makroekonomické ukazatele hospodárské kondice. Patrí mezi ne mezirocní zmena hrubého domácího nebo národního produktu (Wells a Pollnac 1988), hodnota HDP prepocítaná na hlavu (Putnam 1967; Ades a Chua 1997), index lidského rozvoje (HDI; McGowan 2005), ale také parciální ukazatele vyjadrující strukturu nezamestnanosti v zemedelském ci prumyslovém odvetví ekonomiky (Putnam 1967; Wells a Pollnac 1988) nebo podíl exportu na celkové produkci hospodárství (O'Kane 1993). Zatímco první tri indikátory vypovídají o povsechné socioekonomické situaci obyvatelstva (zejména pak HDI) a tím i o potenciální nespokojenosti s vládou a radikalizaci ve volbe mozných resení neuteseného stavu - tedy o strukturálních faktorech -, zbylé dva mohou odhalit existenci faktoru motivacních. Vysoká míra zamestnanosti v agrárním sektoru a exportní zamerení ekonomiky tvorí prekázky, s nimiz strujci prevratu musí ve svých úvahách pocítat a dobu jeho realizace tomu prizpusobit. Rurální populace se vyznacuje spíse konzervativním smýslením a loajálním postojem k vládnoucímu establishmentu, z cehoz muze pramenit její prípadná negativní reakce na prevrat ve vnitropolitické oblasti. V prípade exportne zamerené ekonomiky musí konspirátori zvázit zahranicnepolitickou reakci, kdy mozný úspesný prevrat muze mít za následek mezinárodní embargo se znicujícími dopady pro hospodárství prevratem stizeného státu.
h. Teorie nákazy: sírení bezpecnostní nestability
Oproti ostatním zde predlozeným teoretickým prístupum se rada badatelu (napríklad Wells 1974; Agyeman-Duah 1990; Iqbal a Starr 2008; Rittinger a Cleary 2013) ve svých snahách o pochopení kauzálních vztahu a vytvorení explanacních konstrukcí VoP (StP) zameruje na zcela odlisný typ nezávislých promenných - faktoru, jejichz puvod lze vysledovat vne predmetného státu. Jiz z názvu, jímz mnozí z nich souhrnne oznacují zpusob projevu jimi preferované veliciny, totiz "nákaza" (Wells 1974: 873; Agyeman-Duah 1990: 550; Lunde 1991: 15; Iqbal a Starr 2008: 318; Barany 2011: 25), je zrejmé, ze v centru zájmu tohoto badatelského prístupu je proces projekce nepríznivých regionálních jevu na bezpecnostní (vlastne celospolecenské) prostredí uvnitr hranic daného státu. Jak ovsem nekterí autori upozornují (napríklad Levitsky a Way 2006; Rittinger a Cleary 2013), mezinárodní politický systém muze mít na vnitropolitickou situaci i pozitivní vliv.
Z. Iqbal a H. Starr, kterí se zamerili na studium prícin, prubehu a dusledku rozpadu státních struktur, ve svých studiích nejprve identifikovali a kategorizovali hlavní destabilizacní faktory, jez vedou k selhání státu (state failure): Jsou jimi "politická nestabilita", "nepokoje", "mezinárodní konflikt" a "obcanská válka", a to ve vzestupném poradí dle pravdepodobnosti, s níz mohou vyústit v rozpad státu (Iqbal a Starr 2007: 13-14). Poté pozornost presunuli k rozpadu státu a degradaci bezpecnostního prostredí z pohledu jeho dopadu navenek. Negativní vlivy procesu imploze státní struktury,14 akcelerované ctyrmi výse zmínenými skupinami faktoru, se dále sírí mezinárodní arénou a jako nákaza nejprve dopadají na státy bezprostredne sousedící se zemí prvotního výskytu, posléze i na státy hranicící se sekundárne napadenými zememi. I kdyz samotné selhání státu není dle dvojice této výzkumníku "nakazlivé" (2008: 328), patologické jevy bezpecnostního prostredí (mezi nez radí i StP), které jsou soucasne pruvodními jevy rozpadu státu, nosí prokazatelnou tendenci sírit se mezi jednotlivými státními aktéry mezinárodního politického systému. Jak upozornuje Z. Barany, sírení muze nabýt podoby destabilizacní vlny, která je cástecne odbornou, ale obzvláste laickou verejností opatrována adjektivem "revolucní" (2011: 25) a prostrednictvím níz se, snad s výjimkou mezinárodního konfliktu (který vsak také muze vypuknout jako reakce na mezinárodní krizi zaprícinenou "revolucní vlnou"), sírí vsechny destabilizacní jevy tak, jak je popsali oba badatelé (tedy i vcetne StP). Pravdepodobnost bezpecnostní destabilizace konkrétního státu je pritom udávána dvema ciniteli: geografickou vzdáleností (nejzranitelnejsí jsou pochopitelne bezprostredne sousedící státy) a závazností pruvodního jevu destabilizace (nejcasteji se mezi státy sírí obcanská válka, naopak politická nestabilita, vyznacující se nízkou intenzitou, spíse zrídka) (Iqbal a Starr 2008: 328-329).
Jestlize si odmyslíme obcanské války, zejména v druhé polovine dvacátého století suzující zeme tretího sveta, a mezistátní konflikty, které sice mají znacný destabilizacní potenciál i pro nezainteresované státy válkou stizeného regionu, ale zároven, jak správne podotýká B. Agyeman-Duah, mnohdy plní pro vládnoucí rezim celící krizi legitimity (viz výse) "sebezáchovnou" funkci (1990: 549), predstavuje VoP (StP) z duvodu své pomerne vysoké nakazlivosti signifikantní hrozbu. Z této skutecnosti plynoucí prícinný úcinek je koncepcne vyjádren teorií nákazy vycházející z jiz výse popsaného trendu: "[P]rítomnost prevratu v jedné zemi stimuluje vznik dalsích prevratu v jiných zemích, v prvé rade tech sousedících" (Wells 1974: 874).
Tato teorie se v anglosaské odborné literature stala velmi oblíbenou predevsím v sedesátých az osmdesátých letech minulého století, kdy tvorila konzistentní symbiózu s rovnez populární a casto aplikovanou teorií modernizace (Lunde 1991: 15), která predstavuje konkurencní prístup k teorii prechodu (Gans-Morse 2004).15
K nákaze bezpecnostních hrozeb, které samy o sobe predstavují motivacní faktor pro prípravu a realizaci VoP, se mnohdy pridává i rízená, za urcitým politickým cílem plánovaná cinnost ze strany cizích velmocí. Rízená financní a materiální podpora armáde od jiného státu, doprovázená politickými zárukami neutrality pri uskutecnení prevratu ci aposteriorního diplomatického uznání nové vlády po jeho úspesném dokoncení, nebo naopak provádení diverzních akcí ozbrojených jednotek na území cizího státu, jehoz bezpecnostní prostredí má být úmyslne vyvráceno, jsou dostatecne silnými spoustecími impulsy, které mohou vést k VoP (Wells 1974: 881-882). Tyto rozdílené vlivy - sírení bezpecnostní destabilizace (vcetne prevratu), prímá vojenská podpora zvnejsku a aktivity cizí moci podrývající vnitropolitickou a bezpecnostní situaci - se pak spolupodílí na utvárení vhodných podmínek pro provedení VoP (viz schéma 8).
i. Hypotéza pákového efektu a provázání
Teorie nákazy (viz výse) je takrka intuitivne pochopitelnou konstrukcí, která ilustruje kauzální vazbu mezi bezpecnostním prostredím mezinárodního politického systému a výskytem bezpecnostne-patologických jevu, mezi nez patrí i VoP (StP). Vyjadruje vsak pouze omezenou perspektivu, nebot vnejsí jevy nemají výhradne negativní vliv na vnitropolitickou stabilitu. V rámci teorie tak absentuje snaha vysvetlit konsekvence faktoru pocházejících ze zahranicí, mající za jistých podmínek posilující úcinek na odolnost rezimu vuci StP. Tuto konceptuální mezeru muze zaplnit prístup k výzkumu determinantu StP vycházející z premis teorie interdependence a racionální volby.
Jestlize vzájemná závislost státních aktéru operujících v mezinárodním prostredí skutecne ovlivnuje zahranicní politiku jednotlivých aktéru tak, ze snizuje význam hard power prostredku pri resení mezistátních sporu, snizuje v dusledku pocet a závaznost techto konfliktu a pusobí preventivne proti násilným zmenám v usporádání mezinárodního politického systému. To vse skrze posilování interdependence státu (více viz Keohane a Nye 1987), címz nutne formuje rozhodování politických elit také na vnitropolitické úrovni. To se rovnez vztahuje i na ozbrojené síly, které musí reflektovat podmínky, v nichz plánují a rozvíjí svou cinnost. Závery studií zamerených na výzkum príznivých úcinku mezinárodního prostredí na odolnost (vnitrostátního) politického rezimu proti VoP (StP) lze v zásade shrnout do dvou výkladu (Levitsky a Way 2005; Cleary 2006; Barracca 2007; Rittinger a Cleary 2013), které definují kauzální vztah softpower nástroju bud politického, nebo ekonomického charakteru.
V rámci prvního je za klícový faktor pokládán efekt (nekdy az samovolného) prosazování se demokratických a liberálních hodnot spoluutvárejících takový politický rezim, v nemz je StP povazován za nelegitimní zpusob obmeny politické elity (Arceneaux a Pion-Berlin 2007). Toto pusobení muze nabývat podoby prímého zasahování, kdy demokratické státy vyvíjejí zahranicnepolitický tlak s cílem iniciovat ci akcelerovat proces demokratizace autokratického rezimu, pricemz charakter podpory je závislý na interním prostredí objektu pusobení (Barracca 2007: 141), anebo neprímé, vedlejsí a samovolné tendence vyvolané integrací daného státu do politických, vojenských ci ekonomických mezinárodních rezimu, v jejichz rámci disponují liberálne-demokratické státy mocenskou prevahou.16 Konceptuálním problémem tohoto výkladu je zejména fenomén demokratického prevratu, jehoz pravdepodobnost vzniku rozhodne nebude snizována vnejsím demokratizacním tlakem - spíse naopak. Nesporným faktem ale je, ze clenství v nadnárodních celcích, jejichz prirozenou soucástí je i snaha o ruznou míru politické integrace, je takrka zárukou prevence VoP. Se zvysující se úrovní vzájemného politického provázání státu se marginalizují mozné mocenské zisky dosazitelné cestou prevratu, címz se snizuje i riziko jeho výskytu.
Druhý výklad je pro zmenu zalozen na premise týkající se dusledku hospodárské spolupráce mezi zememi, kterou lze do znacné míry povazovat za pruvodní jev globalizace. Oproti predchozímu prístupu, kladoucímu duraz na "normativní sílu" hodnotového rádu liberální demokracie, vychází tento výklad z racionálního posuzování rizik a prílezitostí: Uskutecnit VoP (StP) v zemi, která je navázána na svetový (popr. regionální) trh prostrednictvím institucionalizace ekonomických vztahu na mezinárodní úrovni, by bylo iracionální (Remmer 1992: 17; Rittinger a Cleary 2013: 408). Nejenze by prevrat zkomplikoval pozici státu na diplomatickém poli a mel by tak negativní vliv na vnitropolitickou legitimitu prevratem dosazené politické elity a prípadné uznání ze strany mezinárodních aktéru, ale nepríznive by se projevil také v podobe mozné ekonomické recese zpusobené spatnou obchodní bilancí a zejména by zvýsil nebezpecí uvalení hospodárských sankcí (Levitsky a Way 2005: 21; Barracca 2007: 141; Rittinger a Cleary 2013: 408). Komplikací tohoto prístupu je dle E. Rittingera a M. Clearyho (2013: 408) historicky overená zranitelnost tech rezimu, u nichz dosud nedoslo k socioekonomické transformaci spolecnosti vyvolané liberalizací národního hospodárství. Zatímco ekonomická integrace zvysuje odolnost rezimu vuci prevratu, reformní (ci revolucní) prechod na globální liberalizovaný ekonomický systém naopak zvysuje riziko prevratu, nanejvýs vsak ve strednedobém horizontu (tedy po dobu trvání transformace - nelze ovsem vyloucit ani dlouhodobé trvání zvýseného rizika prevratu vinnou neúspesné transformace).
Vyssího stupne konceptualizace dosáhli S. Levitsky a L. Way (2006: 382-388), kterí predlozili modifikovanou hypotézu "pákového efektu a provázání" (leverage and linkage). Na základe výsledku rady prípadových studií se soustredili na pochopení dynamiky vztahu mezi konkrétním státem, jez se stal dejistem prevratu, a hráci mezinárodní arény. Prostrednictvím diferenciace parametru vzájemného pusobení (orientace, intenzita, puvod) a typu politického rezimu (demokracie, autokracie) dospeli k záveru, ze tendence ke zmene rizika prevratu muze nabývat nejen zcela odlisných hodnot, ale dokonce i opacné polarity.
Pákovým efektem (leverage), který prisuzují výhradne mocnostem Západu (Western leverage), pak rozumí "zranitelnost úradujících vlád vuci vnejsímu demokratizacnímu tlaku" (tamtéz: 382). Takovýchto "pák", podminujících cerpání benefitu plynoucích z participace na mezinárodní spolupráci, je vícero: Clenství v mezivládních a nadnárodních organizacích, materiální sankce, diplomatická izolace nebo vojenská intervence, popr. hrozba pouzití vsech techto zahranicnepolitických instrumentu. Pákový efekt, který mohou uplatnit (a casto uplatnují) státy Západu k dosazení svých národních zájmu a vyuzití vsech výhod, které skýtá jejich tzv. "oblast zájmu" (EU a státy subsaharské Afriky, USA a Latinská Amerika, EU/USA a region MENA), je ovsem výrazne limitován trojicí cinitelu geopolitické povahy. Prvním jsou subjektivní mocenské proporce státu, na nehoz pákový efekt pusobí. Velké zeme, disponující dostatecne velkými vojenskými a ekonomickými kapacitami potrebnými k realizaci vlastní nezávislé zahranicní politiky, zastávají takovou geopolitickou pozici, která jim umoznuje tlaku Západu vzdorovat (tamtéz: 383). Druhým faktorem je existence mocnosti v daném regionu, která nesdílí západní zájem o prosazování demokratických hodnot a odpovídajícího modelu vlády a nabízí státu celícímu pákovému efektu vojenskopolitickou a ekonomickou alternativu (Ruská federace a Spolecenství nezávislých státu, Cína a státy jihovýchodní Asie). Tretím a posledním cinitelem je uprednostnení zájmu o vnitropolitickou stabilitu predmetného státu nebo regionu pred budováním tamního demokratického rádu. Behem bezpecnostní destabilizace, zpusobené napríklad destabilizacní nákazou, bývají autokratické rezimy usetreny pákového efektu z duvodu ochrany ekonomických zájmu zemí, které jinak pákový efekt vyuzívají.
Zatímco pákový efekt si lze predstavit jako partikulární politiku, konceptuálne snadno uchopitelnou a rozpoznatelnou, provázání (linkage) je mnohem slozitejsím, víceúrovnovým, polysférickým fenoménem, jez muzeme chápat spíse coby prirozený, zivelný dusledek globalizace. Levitsky a Way (tamtéz: 383) jej definují jako "hustotu vazeb a preshranicních toku mezi predmetnými zememi a Spojenými státy, Evropskou unií a multilaterálními institucemi, pri jejichz rozhodování hrají západní státy dominantní roli." Komplexnost provázání jakozto celospolecenského jevu a jeho rozsah, v nemz úcinne ovlivnuje jednání státu, je zrejmá z následujícího výctu jeho variant: Geopolitická (napríklad participace ve vojenských spojeneckých blocích), sociální (napríklad migrace, vznik diaspor, neboli tok osob), komunikacní (tok informací, neboli prístup ke globální internetové síti, vysílání západních televizních ci rozhlasových stanic globálního záberu), transnacionální (napríklad cinnost církví ci jiných nevládních organizací západního puvodu). Jak autori zduraznují, síla a následný úcinek vsech typu provázání je nejvíce odvislá od geografické vzdálenosti objektu pusobení od center Západu, tedy USA a EU (tamtéz: 383-384).
Paralelní pusobení "pákového efektu" a "provázání" násobí jejich jednotlivé dopady na legitimitu a tím i stabilitu politického rezimu (viz tabulka 2). Uvalení ekonomických sankcí, úcast na vojenské intervenci na území tretího státu, prítomnost ve sfére vlivu regionální velmoci (pákový efekt) a clenství ve vojenské alianci ci mezivládních organizacích, napojení na mezinárodní obchod, který produkuje dulezitou cást príjmu státního rozpoctu, ci rozvinutý turistický prumysl (provázání) pak mohou bud snizovat riziko prevratu v prípade demokratických rezimu, anebo jej naopak zvysovat u rezimu autokratických.
j. Teorie pasti prevratu
"Výskyt prevratu v nedávné minulosti zvysuje pravdepodobnost provedení dalsího prevratu v budoucnosti." Takto lze zjednodusene vyjádrit fundamentální motiv teorie pasti prevratu (coup trap) (Zimmermann 1979: 276; Collier a Hoeffler 2005: 2; Bouzid 2011: 62), která jako jediná z výse popisovaných teorií reflektuje význam historicko-politického vývoje podílejícího se na utvárení podmínek príhodných pro realizaci prevratu. Dle tohoto prístupu k výzkumu StP predstavuje prevrat znacne negativní faktor, který se podepisuje na stabilite politického systému: Ta degraduje s rustem poctu zmen výkonné moci, jez mají nenormální (non-normal) povahu (Hanneman a Steinback 1990: 8) a byly uskutecneny mimoústavními (extraconstitutional) metodami (Belkin, Schofer 2003: 608).17 Mnozství badatelu aplikuje tuto teorii na výzkum VoP cílene, avsak celá rada dalsích pristupuje k analýze prícin prevratu zpusobem, který bud z této teorie (nekdy i zcela neúmyslne) vychází, anebo s ní alespon sdílí klícové predpoklady.
Nebezpecí "sklapnutí pasti" vzrustá úmerne zvysující se erozi politické kultury. Podstata této "cerné díry stále se opakujících rezimních zmen generovaných armádou" (Collier a Hoeffler 2005: 3) tkví v narusení slozitého mechanismu politického systému. Casté strídání vlád, násilné ci pod hrozbou násilí vynucené zmeny ve vedení výkonné moci nebo pomerne krátké trvání po sobe jdoucích rezimu (jejich institucionálních forem) vytvárí a dále prohlubuje krizi systému (Hanneman a Steinback 1990: 8), jejímz hlavním dusledkem je postupná ztráta schopnosti samoregulace a obnovení jeho rádných interních pochodu. Po úspesném, zpravidla vojenském prevratu totiz dochází k rízenému oslabování pravomocí tech institucí, které se podílejí na soustave brzd a protivah vuci nestandardnímu opanování moci a mezi nez patrí zejména zákonodárný sbor a nezávislá justice (Belkin a Schofer 2003: 608).
Tato eroze "proti-prevratového obranného systému" není v rozporu se skutecností, ze VoP bývá nezrídka následovaný "kontra-prevratem" (Zimmermann 1979: 277; Londregan a Poole 1990: 152). Ten je budto odpovedí opozice, v jejímz zájmu je zachování odstranovaného rezimu (zastavení probíhajícího prevratu, popr. svrzení nove se konsolidujícího rezimu), anebo predstavuje reakci na zhorsení politického, ekonomického, sociálního ci bezpecnostního prostredí zpusobeného drívejsím prevratem, jez se stal príslovecným "lékem horsím nez nemoc samotná".
Praxe opakovane provádených VoP navíc posiluje korporátní identitu príslusníku ozbrojených sil (viz schéma 9), s níz pracují také teorie vojenské dostrednosti a teorie protiváhy (viz výse). Vytvárí "spasitelský mýtus" o armáde coby ochranitelce vlasti pred vnitropolitickým chaosem nebo hrozbou zvencí. K diskreditaci této ideje pak dochází vlivem neúspesnosti VoP, provádením proti-prevratu a ztrátou legitimity prevratem dosazeného rezimu.
Riziko prevratu, akcelerované prevraty uskutecnenými v minulosti, se pochopitelne casem snizuje. V názoru na délku doby, behem níz StP zvysuje motivaci potenciálních konspirátoru k provedení dalsího prevratu a behem které tak predstavuje predchozí prevrat spoustecí faktor (StP nelze povazovat za strukturální soucást politického systému, ponevadz vzdy prekracuje hranice jeho komunikacního a interakcního soukolí, vetsinou definovaného ústavou) se badatelé rozcházejí. Rozpetí zacíná tremi roky (Bouzid 2011: 62), pokracuje pres pet (Thompson a Christopherson 1979: 285), sest (Londregan a Poole 1990: 152) a koncí deseti lety (Belkin a Schofer 2003: 608). Tato variabilita ve stanovování úcinné doby pasivního ovlivnování spolecenských norem precedentem StP je v podstate dusledkem odlisné metody výzkumu a odlisným výberem zkoumané populace prípadu jednotlivými badateli. Nicméne pri zhodnocení zpusobu, jakým StP pusobí na vznik budoucích prevratu, se zdá správnou mozností období dokonce presahující deset let. Jestlize totiz prevrat vytvárí precedens "resení" krizových situací a inkorporuje se do neformální normativního rádu spolecnosti, pak je vzpomínka na nej "zivá" v pameti jeho soucasníku a ztrácí svou sílu teprve generacní obmenou. Nelze tudíz vyloucit, ze ovlivnuje rozhodování politických elit i mas po dobu trvající i 25 let (20-30 let vzhledem ke stále posouvajícímu se veku prvorodicek).
Historie bohatá na vojenské prevraty a pokusy o ne vytvárí specifický formální i neformální normativní rád, slovy J. Clarka (2007: 153) "kulturu vojenského intervencionismu". Tato "patologická" kultura oslabuje jistoty politického rezimu, o které opírá svou existenci, a zvysuje jeho zranitelnost vuci vnitrním (ale cástecne i vnejsím) bezpecnostním hrozbám, tedy i StP. Pro operacionalizaci promenné "precedens prevratu" bývá tato definována jako realizovaný prevrat nebo pokus o nej v období predcházejících dvaceti let. Nekterí autori do této doby zahrnují také jiné projevy politického násilí, jimiz jsou kupríkladu povstání nebo obcanská válka (Londregan a Poole 1990: 154-155).
3. Záver
Deset teoretických prístupu predstavuje deset mozných pohledu na fenomén VoP z perspektivy prícin, které stojí u jeho vzniku. Taková pritazlivá variabilita, skýtající deset alternativních cest k výzkumu prevratu a radu prílezitostí ke komparativním studiím hodnotícím rozsah aplikovatelnosti jednotlivých prístupu, vsak prinásí podstatnou komplikaci: Jsou omezeny empirií, v níz jsou zakotveny. Jinými slovy, jedná se o deset mozných vysvetlení vztahující se na deset mnozin prípadu, z nichz sice nekteré mohou sdílet spolecné parametry, povetsinou jsou ale prílis specifické povahy na to, aby jednotlive umoznily zakotvení teorie aplikovatelné vseobecne na celou populaci prípadu VoP. Badatel tak musí venovat zvýsenou pozornost výberu vhodné substantivní teorie pro svuj výzkumný zámer a soucasne disponovat dostatecným apriorním poznáním, aby takového výberu byl schopen. I samotné substantivní teorie byly vyjádreny postupným výzkumem prevratu v geograficky charakteristickém prostredí bez presahu do odlisných podmínek: Teorie vojenské dostrednosti tak byla kupríkladu formulována na základe heuristického studia dejin latinskoamerických státu; teorie protiváhy byla oproti tomu podlozena empirií státu Blízkého východu; autori prací vytvárejících základ teorií pasti prevratu nebo nákazy zase zamerili svuj badatelský zájem na subsaharskou Afriku.
Výzkum státních prevratu (nemluve o výzkumu VoP) nemá potenciál, a snad ani ambice, stát se samostatnou subdisciplínou politických ved, protoze epistemologicky, metodologicky a ani svým výzkumným subjektem nepresahuje rámec studia politických systému a tranzitologie. Neucelená teoretická výbava je zrejme výsledkem spíse interpretativního zamerení výzkumu, uprednostnujícího studium konkrétních, casove i prostorove jasne vymezených historických událostí. Snahy badatelu v oblasti StP o formulaci vseobecne aplikovatelných postulátu narází na empirickou limitovanost jejich individuálního zájmu, svazující výzkum v jeho samotných pocátcích. Soucasný stav, v nemz se výzkum StP nachází, lze popsat jako kvantitativne i kvalitativne rozsáhlou teoretizaci na substantivní úrovni. Stále nedoslo k sestavení formální, vsevysvetlující "velké" teorie StP (VoP). Logickým krokem k jejímu dosazení by byla syntéza substantivních prístupu, která by nabývala formy syntetizovaného kauzálního modelu a soustavy nekolika hypotéz, jez by procesem validace (resp. falzifikace) zakotvily elementární axiomy (v ideálním prípade) ci premisy teorie vojenského prevratu. Tento krok bude obsahem budoucího príspevku autora clánku.
Predlozená analýza substantivních teorií VoP snad umozní rozvinout výzkum prevratu v rámci ceské politologie. Jejich závery vsak mozná predstavují jednotlivé díly bezpochyby prínosné formální teorie vojenského prevratu,18 který sice tvorí jen jednu ze subkategorií státního prevratu, nicméne výskytem nejcastejsí a tím pádem i nejvýznamnejsí. K její formulaci je vsak zapotrebí realizovat v navazujícím výzkumu nekolik kroku. Zaprvé identifikovat základní koncepcní rozdelení kauzálních faktoru VoP dle jejich vlivu a doby pusobení na politický systém. Zadruhé porovnat substantivní teorie a vytvorit konecný seznam faktoru, které jsou v dosavadním výzkumu VoP více ci méne soucástí vysvetlení jeho vzniku. Zatretí z tohoto seznam faktoru a s rozpoznáním jejich odlisného charakteru sestavit komplexní kauzální model VoP shrnující dílcí závery vsech hlavních substantivních teorií. Zactvrté na základe takového modelu a poznání prícinných vazeb mezi faktory a VoP jakozto závislou promennou (popr. mezi faktory navzájem) zformulovat zjednodusenou podobu formální teorie. A zapáté platnost teorii VoP overit empirickým výzkumem prípadových studií.
Substantive Theories of Military Coup: Causal Factors
SUMMARY
The military coup has been the main focus of interest of a number of political science scholars, notably of Anglo-Saxon origin, since the 1960s. One of the main issues (perhaps the most important) that the current study sought to address is the chain of causation associated with military coups: When do military coups occur (i.e. what are the necessary conditions for their occurrence)?; What are the causes of such coups (i.e. what are the critical factors governing their implementation - ideally speaking, what are the sufficient conditions for such coups to occur)?. Given the importance of these questions, dozens of theories and corresponding causal models explaining the emergence of military coups have been developed, each of them stressing the presence of different causal factors. To some extent, they complement each other, but in some cases they are in conflict, one excluding the other. This fragmentation of military coup (or the coup d'état in more general terms) research is perceptible in the light of efforts to express a universal, formal military coup theory, yet each one of the substantive theories offers an alternative explanation for the emergence and success of the coup in specific cases, definable by a set of specific causal factors.
Military centrality theory, one of the mainstream approaches, represents a heuristic study of the role of the military, mostly in developing societies. The student of military coup research who decides to use it is confronted with several limitations. First, this theory ignores the part played by the government in events antecedent to a military coup (or plot). The theory reduces it to a decision-making process regarding the financing of the army. Second, the theory does not include characteristics of the political environment in military coup risk assessment. The type of political regime is considered irrelevant in spite of the disproportion in the numbers of coups between democratic and authoritarian regimes. Third, military centrality theory does not sufficiently reflect intra-military dynamics. Its simple holistic reception of the institution of the armed forces ignores the complexity of the military's internal structure (the phenomenon of factionalism represents the lone exception). The theory fails in its effort to explain the effect of conflict lines inside the military structure on the civil-military interaction.
The conceptual approach, which can be called the "theory of counterbalancing", corrects some deficiencies of military centrality theory. A too holistic understanding of the military is slightly moderated by the concept of a "parallel army", which plays the role of a structural "coup proofing" element. Despite this partial correction, a conceptual gap in the form of the absence of political regime characteristics in coup risk assessment still persists. The significance of this in the consideration of military coup causality is highlighted by the counterbalancing theory itself, as the different consequences of a low level of defense spending in democratic and authoritarian regimes are obvious.
The remaining substantive theories also labor with conceptual limitations. The theory of ethnic antagonism, the theory of contagion, the leverage and linkage hypothesis, the coup trap theory - each of them has the potential to explain military coup causality in a specifically defined set of cases. This engenders the belief that a formal generally applicable theory of military coup is needed. However, formulating such a theory is a challenge for future additive research.
The article lays the foundations for facing up to this challenge: It presents a descriptive overview of the prevailing theoretical approaches in military coup research (as a subset of the category of the coup d'état); analyzes them through different prisms; and evaluates them critically. The article includes ten sections, each dealing with a particular theoretical/conceptual approach to military coups, none of which have been adequately reflected in national research on the topic. This, after all, applies to the research of coup d'état as a whole. The paper attempts to offer Czech political scientists new research tools in the sphere of military coup studies and to reduce the substantial gap between Czech and Anglo-Saxon political science in this area.
2 Pravidelne snizovaný rozpocet ve strednedobém (3 az 5 let) a dlouhodobém (6 let a více) horizontu.
3 Afrikanizací rozumí J. Smaldone rízenou postkoloniální transformaci ozbrojených sil nove vzniklých státu, pri níz byl etnicky kompaktní dustojnický sbor nahrazen príslusníky ruzných etnik obývajících dané území. Tato etnická heterogenita velitelských stupnu vedla k celkové frakcionalizaci armády na liniích etnického puvodu a z nich vyplývajících odlisných zájmu. Afrikanizace je príznacná pro zeme subsaharské Afriky na pocátku postkoloniální éry.
4 Tato hypotéza je v príkrém rozporu se záverem, který predkládají napríklad P. Collier a A. Hoefflerová. Na základe studia prevratu v zemích subsaharské Afriky tvrdí, ze zvysování výdaju na armádu ji motivuje k dalsímu rozsirování mocenské základny (2007: 20).
5 Pro správnost tohoto predpokladu hovorí existence overené kauzality mezi úspesným VoP a navýsením vojenského rozpoctu v poprevratovém období. Nabízí se tak velmi pravdepodobné vysvetlení, ze nízké financování ozbrojených sil má motivacní efekt na jejich odhodlání realizovat vojenský prevrat (Leon 2012: 5).
6 Jak správne podotýká J. Powell, dusledek nesplnení financních pozadavku armády je odvislý od typu politického rezimu (2014: 177). Bezpecnost státu tak muze být ohrozena bud ze strany nespokojených vojáku (spíse v autoritárských rezimech), ci oslabením vlastní armády z duvodu nedostatecného materiálního zajistení a platové demotivace jejích príslusníku (spíse v demokraciích).
7 Lingvisticky i meritorne je oznacení techto dvou protilehlých pólu v souladu s výkladem podstaty demokracie a jejích konkurencních modelu G. Sartoriho. Autokracie a demokracie predstavují ideáltypy, které jsou ve vzájemném kontradiktorním vztahu a k nimz se reálné politické rezimy svými parametry více ci méne priblizují.
8 V indexovém nástroji Polity IV (vyuzit napríklad v Bouzid 2011; Brauner 2012) je tato predloha vyjádrena jako "konsolidovaná demokracie" (s hodnotou +10).
9 Perlmutter definuje pretoriánský rezim na základe osmi parametru: 1) nízký stupen spolecenské koheze, 2) existence proti sobe neprátelsky vystupujících spolecenských tríd, 3) vysoká úroven spolecenské polarizace a absence konsolidované strední trídy, 4) nízká úroven sociální a materiální mobilizace, 5) prohlubující se propast mezi centrem a periferií, 6) nízká úroven politické institucionalizace a nedostatek podpory strukture politického systému, 7) prítomnost slabých a neefektivních politických stran, 8) casté civilní zásahy do zálezitostí armády.
10 V rámci Polity IV oznacen jako "plne institucionalizovaná autokracie" (-10).
11 Z. Barany ve svém clánku Armies and Revolutions podrobneji popisuje jednotlivé nezávislé promenné, které je z pohledu analytika potreba v hodnocení budoucího jednání ozbrojených sil brát v potaz. Tyto okolnosti ("influences") zasazuje dle puvodu jejich vzniku do ctyr kategorií: s koreny v armáde samotné, ve vládnoucím rezimu, ve spolecnosti a v zahranicí. Nutno podotknout, ze pojem "revoluce" Barany ve svém príspevku dále nespecifikuje a z kontextu vyplývá, ze za ni pokládá kazdý státní prevrat, na jehoz výsledku se podílejí protesty obyvatelstva (srovnej pojem revolucního prevratu v Martinák 2015: 109-110), popr. dochází k lidovému povstání vuci rezimu. Pro nase potreby jsou tudíz Baranyho závery koncepcne relevantní.
12 Teorie volebních cyklu (více viz napríklad Saradín 2008) nabízí vysvetlení promenlivost volicských preferencí resp. podpory elektorátu vládním politickým stranám v prubehu volebního období. Vládní strany ztrácí oblibu volicu na pocátku svého vládního angazmá z duvodu prosazování nepopulární politické agendy, zatímco v záverecné etape se jejich preference zvedají díky méne kontroverzní politice nesoucí z duvodu blízících se voleb zretelné znaky populismu.
13 Pro podrobnosti k mocenskému vakuu v mezinárodní aréne viz Martinák 2011.
14 Pozornost si zaslouzí predevsím role státního prevratu, kterou mu Iqbal se Starrem ve svém výzkumu prisuzují. StP je v jejich modelu jedním z cinitelu destabilizace a následného rozpadu státu. Takové pojetí potom prirozene vede ke kauzální smycce, v níz prícina (úspesný StP) je zároven dusledkem procesu, který vyvolává nebo k nemu alespon výrazne prispívá. Tento predpoklad koresponduje s teorií pasti prevratu (viz níze).
15 Kompatibilita teorie nákazy s teorií modernizace spoèívá v prùvodních jevech procesu normalizace role a pozice armády jakozto aktéra politického systému v modernizujících se rozvojových zemích. VoP, vnímaný v tìchto zemích jako legitimní nástroj ozbrojených sil k zachování modernizaèního rozvoje, je volbou pro obdobné skupiny "mladých dùstojníkù" pøi eliminaci "reakcionáøských odchylek" svých politických elit.
16 Je bezesporu diskutabilní, nakolik muze politika "sírení demokracie" v podání Západu nebo pusobení mezivládních organizací globálního významu prispet k upevnování demokracie ve svete. Príkladem kontroverznosti této myslenky je rozpad tradicních mocenských struktur v regionu Blízkého východu a severní Afriky, ke které zretelne dochází od první poloviny roku 2011.
17 Belkin a Schofer pouzili zajímavý výber slov. Namísto výrazu "neústavní" (nonconstitutional), které evokuje predstavu neceho neprijatelného, odsouzeníhodného a snad i nemyslitelného, termínem "mimoústavní" zachycují podstatu problému pasti prevratu. StP prinásí bezprecedentní zpusob zmeny vrcholné exekutivy, porusující ústavou zavedená pravidla vládní obmeny. Tím vsak v dusledku vytvárí precedens, jenz sice nemusí být soucástí litery ústavy, ale zakládá prinejmensím neformální dojem legitimity. Prevrat tak nadále nemusí být vnímán jako popírající ústavu, nýbrz jako moznost stojící nad ústavním porádkem.
18 Nutno podotknout, ze formální je teorie pouze z pohledu studia vojenských prevratu. Z perspektivy výzkumu tranzitologických jevu, ci jen státních prevratu, nabývá tato teorie pochopitelne substantivní podoby.
Literatura a prameny
Acemoglu, Daren, Simon Johnson, James Robinson a Pierre Yared (2008): "Income and Democracy." American Economic Review 91: 808-842.
Ades, Alberto a Hak Chua (1997): "Thy Neighbor's Curse: Regional Instability and Economic Growth." Journal of Economic Growth 2(3): 279-304. DOI: 10.1023/A:1009782809329
Agyeman-Duah, Baffour (1990): "Military Coups, Regime Change, and Interstate Conflicts in West Africa." Armed Forces & Society 16(4): 547-570. DOI: 10.1177/0095327X9001600404
Arceneaux, Craig a David Pion-Berlin (2007): "Issues, Threats, and Istitutions: Explaining OAS Responses to Democratic Dilemmas in Latin America." Latin American Politics Society 49(2): 1-31. DOI: 10.1353/lap.2007.0016
Barany, Zoltan (2011): "The Role of the Military." Journal of Democracy 22(4): 24-35. DOI: 10.1353/jod.2011.0069
Barany, Zoltan (2013): "Armies and Revolutions." Journal of Democracy 24(2): 62-76. DOI: 10.1353/jod.2013.0024
Barraca, Steven (2007): "Military Coups in the Post-cold War Era: Pakistan, Ecuador and Venezuela." Third World Quarterly 28(1): 137-154. DOI: 10.1080/01436590601081948
Belkin, Aaron a Evan Schofer (2003): "Toward a Structural Understanding of Coiup Risk." Journal of Conflict Resolution 47(5): 594-620. DOI: 10.1177/0022002703258197
Belkin, Aaron a Evan Schofer (2005): "Coup Risk, Counterbalancing, and International Conflict." Security Studies 14(1): 140-177. DOI: 10.1080/09636410591002527
Ben-Eliezer, Uri (1998): "Is a military coup possible in Israel? Israel and French-Algeria in comparative historici-sociological perspective." Theory and Society 27(3): 311-349. DOI: 10.1023/A:1006849601528
Bouzid, Bechir (2011): "Using a Semi-Parametric Analysis to Understand the Occurrence of Coups dÉtat in Developing Countries." International Journal of Peace Studies 16(2): 53-79.
Brass, Paul (1985): "Ethnic Groups and the State." In Paul Brass (ed.), Ethnic Groups and the State. Totowa, N.J.: Barnes & Noble, 1-57.
Brauner, Jennifer (2012): "Military Spending and Democratization." Peace Economics, Peace Science and Public Policy 18(3): 1-17.
Casper, Gretchen (1991): "Theories of Military Intervention in the Third World: Lessons from the Philippines." Armed Forces & Society 17(2): 191-210. DOI: 10.1177/0095327X9101700202
Cederman, Lars-Erik, Andreas Wimmer a Brian Min (2010): "Why Do Ethnic Groups Rebel? New Data Analysis" World Politics 62(1): 87-119. DOI: 10.1017/S0043887109990219
Clark, John (2007): "The Decline of the African Military Coup." Journal of Democracy 18(3): 141-155. DOI: 10.1353/jod.2007.0044
Cleary, Matthew (2006): "'LeftTurn' in Latin America? Explaining the Left's Resurgence." Journal of Democracy 17(4): 35-49. DOI: 10.1353/jod.2006.0058
Collier, Paul a Anke Hoeffler (2005): Coup Traps: Why does Africa have so many Coups dÉtat? Working Paper, Centre for the Study of African Economies, University of Oxford.
Collier, Paul a Anke Hoeffler (2007): Military Spending and the Risks of Coups dÉtat. Working Paper, Centre for the Study of African Economies, University of Oxford.
Dix, Robert (1994): "Military coups and military rule in Latin America." Armed Forces & Society 20(3): 439-456. DOI: 10.1177/0095327X9402000307
Feaver, Peter (1999): "Civil-Military Relations." Annual Review of Political Science 2: 211-241. DOI: 10.1146/annurev.polisci.2.1.211
Finer, Samuel (1962): The Man on Horseback: The Role of the Military in Politics. Boulder: Westview.
Friedrich, Carl (1969): "The Evolving Theory and Practice of Totalitarian Regimes." In Carl Friedrich, Michael Curtis a Benjamin Barber (eds.), Totalitarianism in Perspective: Three Views. New York: Praeger, 123-164.
Gans-Morse, Jordan (2004): "Searching for Transitologists: Contemporary Theories of Post-Communist Transitions and the Myth of a Dominant Paradigm." Post-Soviet Affairs 20(4): 320-349.
Geddes, Barbara (1999): "What do we Know About Democratization After Twenty Years?" Annual Review of Political Science 2: 115-146. DOI: 10.1146/annurev.polisci.2.1.115
Goldstone, Jack et al. (2010): "A Global Model for Forecasting Political Stability." American Journal of Political Science 54(1): 190-208. DOI: 10.1111/j.1540-5907.2009.00426.x
Haneman, Robert (1986): "Military Elites and Political Executives." Journal of Political and Military Sociology 14(4): 75-89.
Hanneman, Robert a Robin Steinback (1990): "Military Involvement and Political Stability: An Event History Analysis 1940-1980." Journal of Political and Military Sociology 18(1): 1-23.
Horowitz, Donald (1985): Ethnic Groups in Conflict. Berkeley and Los Angeles: University of California Press.
Huntington, Samuel (1957): The Soldier and the State. Harvard: Harvard University Press.
Huntington, Samuel (1968): Political Order in Changing Societies. New Haven and London: Yale University Press.
Huntington, Samuel (1991): The Third Wave. Norman, OK: University of Oklahoma Press.
Iqbal, Zaryab a Harvey Starr (2007): State Failure: Conceptualization and Determinants. Working Paper, University of South Carolina.
Iqbal, Zaryab a Harvey Starr (2008): "Bad Neighbors: Failed States and Their Consequences." Conflict Management and Peace Science 25(4): 315-331. DOI: 10.1080/07388940802397400
Jackman, Robert (1978): "The Predictability of Coups dÉtat." American Political Science Review 72(4): 1262-1275.
Janowitz, Morris (1977): Military Institutions and Coercion in the Developing Countries. Chicago: University of Chicago Press.
Jenkins, Craig a Augustine Kposowa (1990): "Explaining Military Coups dÉtat: Black Africa, 1957-1984." American Sociological Review 55(6): 861-875.
Jenkins, Craig a Augustine Kposowa (1992): "The Political Origins of African Military Coups." International Studies Quarterly 36(3): 271-292.
Jia, Ruixue a Pinghan Liang (2012a): Government Structure and Military Coups. Working Paper, Institute for International Economic Studies, Stockholm University, Stockholm.
Jia, Ruixue a Pingham Liang (2012b): "Decentralization and Military Coups." In Chen Bo, Manas Chatterji a Hao Chaoyan (eds.), Cooperation for a Peaceful and Sustainabla World, Part 1. Bingley: Emerald Group Publishing.
Johnson, Thomas, Robert Slater a Patrick McGowan (1984): "Explaining African Military Coups dEtat, 1960-1982." American Political Science Review 78(3): 622-640.
Johnstad, Petter (2012): "When the Time Is Right: Regime Legitimacy as a Predictor of Nonviolent Protest Outcome." Peace & Change 37(4): 516-543. DOI: 10.1111/j.1468-0130.2012.00769.x
Keohane, Robert a Joseph Nye (1987): "Power and Interdependence." International Organization 41(4): 725-753.
Korpi, Walter (1974): "Conflict, Power and Relative Deprivation." American Political Science Review 68(4): 1569-1578.
Kposowa, Augustine a Craig Jenkins (1993): "The Structural Sources of Military Coups in Postcolonial Africa, 1957-1984." American Journal of Sociology 99(1): 126-163.
Leon, Gabriel (2012): Loyalty for Sale? Military Spending and Coups dÉtat. Working Paper, University of Cambridge.
Levitsky, Steven a Lucan Way (2005): "International Linkage and Democratization." Journal of Democracy 16(3): 20-34. DOI: 10.1353/jod.2005.0048
Levitsky, Steven a Lucan Way (2006): "Linkage Versus Leverage: Rethinking the International Dimension of Regime Change." Comparative Politics 38(4): 379-400. DOI: 10.2307/20434008
Linz, Juan (2000): Totalitarian and Authoritarian Regimes. London: Lynne Rienner Publishers.
Lissak, Moshe (1973): "Stages of Modernization and Patterns of Military Coups." International Journal of Comparative Sociology 14(1-2): 59-75.
Londregan, John a Keith Poole (1990): "Poverty, the Coup Trap, and the Seizure of Executive Power." World Politics 17(2): 151-183.
Lunde, Tormod (1991): "Modernization and Political Instability: Coup d'état in Africa, 1955-1985." Acta Sociologica 34(1): 13-32.
Martinák, Lukás (2010): "Armáda jako protidemokratický aktér: prípadová studie Sýrie a Pákistánu". Politologická revue 16(2): 51-76.
Martinák, Lukás (2011): Politika mocenské rovnováhy: definice v parametrech státu a koncert velmocí 1815-1854. Diplomová práce na katedre politologie a evropských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
Martinák, Lukás (2015): "Názvosloví studií státního prevratu: jeho pouzití v odborné literature, 1962-2014." Stredoevropské politické studie 17(1): 88-119. DOI: 10.5817/CEPSR.2015.1.88
Mbaku, John (1994): "Military Coups as Rent-Seeking Behavior." Journal of Political and Military Sociology 22(3): 241-284.
McGowan, Patrick (1975): "Predicting Instability in Tropical Africa." In Michael O'Leary a William Coplin (eds.), Quantitative Analysis in Foreign Policy and Forecasting. New York: Praeger, 35-78.
McGowan, Patrick (2005): "Coups and Conflict in West Africa, 1955-2004." Armed Forces & Society 32(1): 5-23. DOI: 10.1177/0095327X05277885
Morrison, Donald a Hugh Stevenson (1972a): "Integration and Instability." American Political Science Review 66(3): 902-927.
Morrison, Donald a Hugh Stevenson (1972b): "Cultural Pluralism, Modernization and Conflict." Canadian Journal of Political Science 5(1): 82-103.
Nordlinger, Eric (1977): Soldiers in Politics. Englewood Cliffs, N.J.: Prentice-Hall.
O'Kane, Rosemary (1993): "Coups dÉtat in Africa: A Political Economy Approach." Journal of Peace Research 30(3): 251-270.
Perlmutter, Amos (1969): "The Pretorian State and the Pretorian Army." Comparative Politics 3(3): 382-404.
Powell, Jonathan (2012): "Determinants of the Attempting and Outcome of Coups dÉtat." Journal of Conflict Resolution 56(6): 1017-1040. DOI: 10.1177/0022002712445732
Powell, Jonathan (2014): "An assessment of the 'democrartic' coup theory." African Security Review 23(3): 213-224.
Putnam, Robert (1967): "Toward Explaining Military Intervention in Latin America Politics." World Politics 20(1): 83-110.
Quinlivan, James (1999): "Coup-proofing: ITs Practice and Consequences in the Middle East." International Security 24(2): 131-165.
Rabushka, Alvin a Kenneth Shepsle (1972): Politics in Plural Societies. Columbus: Charles Merrill.
Remmer, Karen (1992): "The Process of Democratization in Latin America." Studies in Comparative International Development 27(4): 3-24.
Rittinger, Eric a Matthew Cleary (2013): "Confronting Coup Risk in the Latin American Left." Studies in Comparative International Development 48(4): 403-431. DOI: 10.1007/s12116-013-9128-9
Roessler, Philip (2011): "The Enemy Within. Personal Rule, Coups, and Civil War in Africa." World Politics 63(2): 300-346. DOI: 10.1017/S0043887111000049
Smaldone, Joseph (1974): "The Paradox of Military Politics in Sub-Saharan Africa." In Charles Cochran (ed.), Civil-Military Relations. New York: Free Press, 203-227.
Saradín, Pavel. (2008): Teorie voleb druhého rádu a moznosti jejich aplikace v Ceské republice. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci
Thompson, William (1974): "Toward Explaining Arab Military Coups." Journal of Political and Military Sociology 2(2): 237-250.
Thompson, William (1975): "Regime Vulnerability and the Military Coup." Comparative Politics 7(4): 459-487.
Thompson, William a Jon Christopherson (1979): "A Multivariate Analysis of the Correlates of Regime Vulnerability and Proneness to the Military Coup." Journal of Political and Military Sociology 7(2): 283-289.
Wayman, Frank a Atsushi Tago (2009): "Explaining the Onset of Mass Killing, 1949-87." Journal of Peace Research 20(10): 1-17. DOI: 10.1177/0022343309342944
Weber, Max (1978): Economy and Society. An Outline of Interpretive Sociology. Berkeley: University of California Press.
Wells, Alan (1974): "The Coup d'état in Theory and Practice: Independent Black Africa in the 1960s." The American Journal of Sociology 79(4): 871-887.
Wells, Alan a Richard Pollnac (1988): "The Coup d'état in Sub-Saharan Africa: Changing Patterns from 1956-1984." Journal of Political and Military Sociology 16(4): 43-56.
Zimmermann, Ekkart (1979): Political Violence, Crises, and Revolutions: Theories and research. Cambridge: Alfred Schenkman Publications.
LUKÁS MARTINÁK1
1 Ministerstvo obrany Ceské republiky, Tychonova 1, 160 01 Praha - Dejvice, Ceská Republika / Ministry of Defence, Czech Republic. E-mail: [email protected]
You have requested "on-the-fly" machine translation of selected content from our databases. This functionality is provided solely for your convenience and is in no way intended to replace human translation. Show full disclaimer
Neither ProQuest nor its licensors make any representations or warranties with respect to the translations. The translations are automatically generated "AS IS" and "AS AVAILABLE" and are not retained in our systems. PROQUEST AND ITS LICENSORS SPECIFICALLY DISCLAIM ANY AND ALL EXPRESS OR IMPLIED WARRANTIES, INCLUDING WITHOUT LIMITATION, ANY WARRANTIES FOR AVAILABILITY, ACCURACY, TIMELINESS, COMPLETENESS, NON-INFRINGMENT, MERCHANTABILITY OR FITNESS FOR A PARTICULAR PURPOSE. Your use of the translations is subject to all use restrictions contained in your Electronic Products License Agreement and by using the translation functionality you agree to forgo any and all claims against ProQuest or its licensors for your use of the translation functionality and any output derived there from. Hide full disclaimer
Copyright International Institute of Political Science, Masaryk University 2015
Abstract
Z. Iqbal a H. Starr, kterí se zamerili na studium prícin, prubehu a dusledku rozpadu státních struktur, ve svých studiích nejprve identifikovali a kategorizovali hlavní destabilizacní faktory, jez vedou k selhání státu (state failure): Jsou jimi "politická nestabilita", "nepokoje", "mezinárodní konflikt" a "obcanská válka", a to ve vzestupném poradí dle pravdepodobnosti, s níz mohou vyústit v rozpad státu (Iqbal a Starr 2007: 13-14). Poté pozornost presunuli k rozpadu státu a degradaci bezpecnostního prostredí z pohledu jeho dopadu navenek. Negativní vlivy procesu imploze státní struktury,14 akcelerované ctyrmi výse zmínenými skupinami faktoru, se dále sírí mezinárodní arénou a jako nákaza nejprve dopadají na státy bezprostredne sousedící se zemí prvotního výskytu, posléze i na státy hranicící se sekundárne napadenými zememi. I kdyz samotné selhání státu není dle dvojice této výzkumníku "nakazlivé" (2008: 328), patologické jevy bezpecnostního prostredí (mezi nez radí i StP), které jsou soucasne pruvodními jevy rozpadu státu, nosí prokazatelnou tendenci sírit se mezi jednotlivými státními aktéry mezinárodního politického systému. Jak upozornuje Z. Barany, sírení muze nabýt podoby destabilizacní vlny, která je cástecne odbornou, ale obzvláste laickou verejností opatrována adjektivem "revolucní" (2011: 25) a prostrednictvím níz se, snad s výjimkou mezinárodního konfliktu (který vsak také muze vypuknout jako reakce na mezinárodní krizi zaprícinenou "revolucní vlnou"), sírí vsechny destabilizacní jevy tak, jak je popsali oba badatelé (tedy i vcetne StP). Pravdepodobnost bezpecnostní destabilizace konkrétního státu je pritom udávána dvema ciniteli: geografickou vzdáleností (nejzranitelnejsí jsou pochopitelne bezprostredne sousedící státy) a závazností pruvodního jevu destabilizace (nejcasteji se mezi státy sírí obcanská válka, naopak politická nestabilita, vyznacující se nízkou intenzitou, spíse zrídka) (Iqbal a Starr 2008: 328-329).
Pákovým efektem (leverage), který prisuzují výhradne mocnostem Západu (Western leverage), pak rozumí "zranitelnost úradujících vlád vuci vnejsímu demokratizacnímu tlaku" (tamtéz: 382). Takovýchto "pák", podminujících cerpání benefitu plynoucích z participace na mezinárodní spolupráci, je vícero: Clenství v mezivládních a nadnárodních organizacích, materiální sankce, diplomatická izolace nebo vojenská intervence, popr. hrozba pouzití vsech techto zahranicnepolitických instrumentu. Pákový efekt, který mohou uplatnit (a casto uplatnují) státy Západu k dosazení svých národních zájmu a vyuzití vsech výhod, které skýtá jejich tzv. "oblast zájmu" (EU a státy subsaharské Afriky, USA a Latinská Amerika, EU/USA a region MENA), je ovsem výrazne limitován trojicí cinitelu geopolitické povahy. Prvním jsou subjektivní mocenské proporce státu, na nehoz pákový efekt pusobí. Velké zeme, disponující dostatecne velkými vojenskými a ekonomickými kapacitami potrebnými k realizaci vlastní nezávislé zahranicní politiky, zastávají takovou geopolitickou pozici, která jim umoznuje tlaku Západu vzdorovat (tamtéz: 383). Druhým faktorem je existence mocnosti v daném regionu, která nesdílí západní zájem o prosazování demokratických hodnot a odpovídajícího modelu vlády a nabízí státu celícímu pákovému efektu vojenskopolitickou a ekonomickou alternativu (Ruská federace a Spolecenství nezávislých státu, Cína a státy jihovýchodní Asie). [Tret]ím a posledním cinitelem je uprednostnení zájmu o vnitropolitickou stabilitu predmetného státu nebo regionu pred budováním tamního demokratického rádu. Behem bezpecnostní destabilizace, zpusobené napríklad destabilizacní nákazou, bývají autokratické rezimy usetreny pákového efektu z duvodu ochrany ekonomických zájmu zemí, které jinak pákový efekt vyuzívají.
You have requested "on-the-fly" machine translation of selected content from our databases. This functionality is provided solely for your convenience and is in no way intended to replace human translation. Show full disclaimer
Neither ProQuest nor its licensors make any representations or warranties with respect to the translations. The translations are automatically generated "AS IS" and "AS AVAILABLE" and are not retained in our systems. PROQUEST AND ITS LICENSORS SPECIFICALLY DISCLAIM ANY AND ALL EXPRESS OR IMPLIED WARRANTIES, INCLUDING WITHOUT LIMITATION, ANY WARRANTIES FOR AVAILABILITY, ACCURACY, TIMELINESS, COMPLETENESS, NON-INFRINGMENT, MERCHANTABILITY OR FITNESS FOR A PARTICULAR PURPOSE. Your use of the translations is subject to all use restrictions contained in your Electronic Products License Agreement and by using the translation functionality you agree to forgo any and all claims against ProQuest or its licensors for your use of the translation functionality and any output derived there from. Hide full disclaimer