Nekrolog: Stanisław Bylina (4. dubna 1936 Kielce - 4. září 2017 Warszawa)

Abstract

Ten první byl nej důležitější, neboť Bylina strávil v Paříži v akademickém roce 1965/1966 takřka rok. Většina Bylinových zahraničních pobytů ale mířila, jak jinak, do Československa a po roce 1992 do České republiky, kde nacházel opakovaně vlídný útulek v Historickém ústavu Akademie věd. Z různých čestných uznání, kterých se mu v této souvislosti dostalo, zaslouží pozornost zejména dva čestné doktoráty, a to od univerzity jeho rodného města, Kielců, ale i od Ruské akademie věd. Jaroslav PÁNEK - Svatava RAKOVÁ - Václava HORČÁKOVÁ, Scholars of Bohemian, Czech and Czechoslovak History Studies, I (A-I), Prague 2005, s. 141-146, kde je rovněž jeho výběrová bohemikální bibliografie.

(4. dubna 1936 Kielce - 4. září 2017 Warszawa)

Každý odchod dobrého člověka je ztráta. Pro rodinu, blízké, ale i kolegy a přátele. Leč ztratí-li celá česká historiografie - nejen její představitelé či bezprostřední specialisté - nadto velkého přítele a osobnost, která věnovala značnou část svého vědeckého usilování studiu českých dějin, jde o ztrátu, jejíž dosah si plně uvědomíme až s odstupem. Útěchou, byť ovšem jen velmi slabou, může být, že se Stanisławu Bylinovi podařilo, aby své významné dílo do značné míry uzavřel, i když není pochyb o tom, že by se k jeho knihám připojily ještě všeliké rozpravy, jejichž zaměření jsme spíše tušili, než o něm věděli, ale jeho stálá aktivita to dovolovala předpokládat.1

Bylinův otec pocházel z rodiny drobného šlechtice (z vrstvy někdejšího zemanstva), která měla v kyjevské oblasti nevelký majetek. V Kyjevě Bylinův otec ještě maturoval, aby posléze přešel do Varšavy, kde vystudoval na Vysoké škole zemědělského hospodářství a získal titul inženýra-agronoma. V této funkci působil jako správce velkostatků na Opolsku. Stanislavova matka, rozená Domaniewska, pocházela ze zemanstva na Kališsku. On sám se pak narodil nedlouho před vypuknutím druhé světové války v Kielcích.

Svá vysokoškolská studia absolvoval Stanisław Bylina na Varšavské univerzitě (Uniwersytet Warszawski), leč nikoli primárně na oboru historie, nýbrž na slavistice, byť od počátku tíhl k historické tematice. Svědčí o tom už jeho nevydaná magisterská práce, která se věnovala kostnickým listům Jana Husa z let 1414-1415. Ta zřetelně manifestuje již od počátku jeho vědecké kariéry zájem, který se stal Bylinovým osudovým tématem. Bylo to husitství a jeho předpoklady, a to v jeho plné šíři od biografistiky přes vhledy do předhusitského a husitského myšlení až po historii politickou, vojenskou i sociální. Na význačnější výsledky tohoto úsilí doklady je zde možno upozornit, i když toliko ilustrativním způsobem.

Bylinova vědecká kariéra byla poměrně přímočará, neboť jeho další osudy byly nejdřív na více než deset let (1960-1971) spojeny s aktivitami v Slovanském ústavu Polské akademie věd (Instytut Słowianoznawstwa PAN), kde připravil disertaci spojující jeho zájem bohemistický s polonistickým. Šlo o knihu o Konrádu Waldhauserovi a jeho vlivu přesahujícím rámec českého teritoria směrem do Polska.2 Po této disertaci (1964), kterou zpracoval pod vedením Ewy Maleczyńské, formálně zaštítěné profesorem Jerzym Slizmskim, přichází v roce 1974 jeho habilitace. Její téma se otevřelo širšímu a tehdy, a vlastně i nyní, aktuálnímu tématu, totiž komparaci heretických představ humiliátů, beginek a begardů.3 To ale již působil v Historickém ústavu Polské akademie věd (Instytut historii im. Tadeusza Manteuffla PAN), který se stal pro něj celoživotním pracovištěm a který mohl posléze z funkce dlouholetého ředitele (od roku 1991 až do své emeritury v roce 2009) řídit v krásné historické budově na varšavském Staroměstském náměstí (Rynek Starego Miasta). Sám se v něm začlenil do oddělení dějin pozdně středověké kultury, řízeného Bronisławem Geremkem. Tam se setkal s řadou dalších významných medievistů. Ilustrativně stačí uvést Stanisława Trawkowského, Jerzyho Dowiata či Tadeusze Lalika.

V Historickém ústavu postupoval Stanisław Bylina po jednotlivých vědeckých kvalifikačních stupních přes hodnost adjunkta (1971), docenta (1973), mimořádného profesora (1992), aby posléze získal titul profesora řádného (1994). Ovšem jeho aktivity se neomezily pouze na Historický ústav. Svou výraznou osobní stopu zanechal i v dalších institucích. Bylo to zejména jeho rodiště Kielce, kde tehdy vznikla a formovala se Vyšší pedagogická škola (Wysza Szkoła Pedagogiczna - dnes Uniwersytet Jana Kochanowskiego), kde působil téměř deset let (1983-1991) a kde bylo tehdy jeho zkušeností velice zapotřebí. Ale vidíme jej také jako učitele na Mazovské humanisticko-pedagogické škole (Mazowiecka Szkoła Humanistyczno-Pedagogiczna) v Łowiczu. V těchto dobách ovšem uskutečnil i několik pobytů ve Francii v Paříži (francouzština byla jeho oblíbeným mezinárodním jazykem, v středoevropském kontextu ovšem jsme obdivovali jeho češtinu), kde se setkal i s řadou předních tamních medievistů. Stačí snad za všechny další uvést jména Jaquesa Le Goffa a Michela Mollata. Ten první byl nej důležitější, neboť Bylina strávil v Paříži v akademickém roce 1965/1966 takřka rok. V sedmdesátých letech pak šlo opakovaně o několik krátkodobějších cest - s výjimkou roku 1973, kdy pobyl celé tři měsíce na École Pratique des Hautes Études. Své francouzské podněty pak rozvedl v několika statích s církevní problematikou, jež vydal ve Francii.

Většina Bylinových zahraničních pobytů ale mířila, jak jinak, do Československa a po roce 1992 do České republiky, kde nacházel opakovaně vlídný útulek v Historickém ústavu Akademie věd. V něm a v Praze vůbec, se nejen setkával, ale i velmi sblížil s řadou našich medievistů. Bylo tomu tak vHistorickém ústavu samotném, ale i v širším horizontu mimo něj. Defilují tu před námi nejen František Šmahel či Jaroslav Pánek, ale z těch starších se tu mihne ještě i patriarcha husitologie F. M. Bartoš. Intenzivnější vztahy lze ještě vysledovat s jeho pokračovateli Jiřím Kejřem, Amedeem Molnárem, Josefem Mackem a dalšími. Osobní kontakt s tímto vstřícným, otevřeným a noblesním mužem byl pro všechny velkým obohacením. Tu se nabízí myšlenka, zda by nestálo za to připravit pietní edici korespondence Stanisłava Byliny s českými historiky. I když mnoho jistě zaniká v rámci elektronických kontaktů, ač on sám jim příliš neholdoval a dával přednost klasickému dopisu nebo telefonátu. Kdyby se tak ale stalo a taková edice, případně i v rámci nějakého širšího projektu vznikla, bylo by to s dvojnásobným prospěchem, a to jak v českém, tak i polském kontextu. V řadě případů by se bezpochyby zřetelně vyjevilo, že kolegialita vědecká přerůstala postupně do upřímného přátelství, které přerušila až Bylinova milosrdná smrt, která jej zastihla ve spánku.

Nelze rovněž nezmínit důležitý předpoklad pro klidnou a soustavnou práci, který mu vytvořilo jeho spokojené manželství, kdy se jeho chotí stala také historička, Elżbieta Wilamowska, s níž měl profesor Bylina dvě dcery.

Neměl by ovšem být zastřen ani Bylinův důležitý vklad do poznání historie vlastního národa. V tomto kontextu věnoval pozornost sice rozlehlé, nicméně dotud málo osvětlené problematice lidové kultury a náboženství, a to v kontextu s dlouhodobým procesem christianizace vesnického obyvatelstva, zejména také v souvislosti s pohanskými přežitky, magií, představami o peklu či kouzelnictvím.4 Některé Bylinovy rozpravy s touto tematikou pronikly v důsledku výše naznačených frankofonních vazeb i na stránky francouzských či italských publikací, jinak plnily stránky nejvýznamnějších polských periodik. Tyto impulzy se pak stávaly podnětem pro detailní zpracování jeho předních žáků, zvláště Krzysztofa Brachy či Pawła Krasa. Řada statí je ovšem věnována i problematice polských kontaktů se slovanským Východem. Zde si zaslouží zvláštní pozornost redakce sborníku o vztahu Polska a Kyjevské Rusi.

Poprvé se Staszek, jak profesoru Bylinovi říkali jeho blízcí včetně početné skupiny českých, zejména pražských medievistů, objevil v hledáčku českých odborníků v důsledku svého zájmu o Konráda Waldhausera a Matěje z Janova. To bylo už na samém počátku šedesátých let. Tento směr bádání neutichal, naopak sílil jednak jako samostatný proud, jednak v poměřování středoevropského vývoje. Hlavní výsledek Bylinovy práce tkví však v jeho husitské trilogii, na které začal pracovat tím způsobem, že ji doprovázel mnoha „exkurzy", ba i celými knihami. K tomu je třeba trochu širšího uvedení. Kritická pozornost polské historiografie uvedenému tématu se datuje od druhé poloviny 19. století (nepočítáme-li ovšem Jana Długosze už z 15. věku), nicméně šlo buď o práce ediční povahy a analytické stati o jednotlivých dílčích problémech, nebo o tzv. problematiku. „stykovou". Moderní přístup lze zaznamenat zejména až v posledních desetiletích, kdy se objevují práce současných generací historiků poučených i českou literaturou a zacházejících až do překvapujících detailů.

Zatímco u většiny z těchto autorů to byly práce, které - přes svou přínosnost - znamenaly či znamenají jen dílčí etapy v jejich vědeckém životě, u Stanisława Byliny tomu bylo jinak, neboť šlo o soustavný, doslova desetiletí trvající výzkum. Ponořil se totiž nejen do studia mimořádně rozsáhlé literatury, ale také se pokusil proniknout v širokém záběru jak do základních, tak i do často odlehlých pramenů, které jsou psány v latině, ale i ve staré češtině a středověké němčině. Platí to o pramenech domácích, tj. české provenience, i o pramenech zahraničních, ať jde o kroniky, diplomatický materiál v nejširším smyslu toho slova, či o texty literární. V Bylinově díle tak nejde o populárně vědeckou práci pro poučení náročnějšího polského čtenáře (i když trilogie dobře plní i tuto funkci), nýbrž o vědecké dílo, které vstupuje do plodné diskuse zejména s českou historiografií. A to tím spíše, že nejde jen o samotnou husitskou trilogii,5 k níž Bylina zřejmě směřoval již od dob svých husitologických počátků.

Je totiž třeba upozornit ještě na řadu dalších Bylinových spisů, a to i knižních prací přípravných či doprovodných, ke klíčovým tématům husitské revoluce. V nich analytickým způsobem podává detailní rozbor například táborského adamitství, poutí na hory a dalších témat, na něž nebylo ve vlastní trilogii dostatek prostoru a které také zřetelně svědčí o autorově erudici.6 Nelze tu podat zevrubnou analýzu Bylinova pojetí husitství; snad se jí jednou s odstupem ujme někdo z mladší generace. Co je však třeba kvitovat s povděkem: jeho trilogie je psána tak, že po ní s užitkem sáhne i zainteresovaný polský laik. Jen je škoda, že vzhledem k poměrné odlehlosti vydavatelství se jí v polském prostředí nedostane té pozornosti, kterou by si zasloužila. A ještě jedné zásluhy je třeba vzpomenout. Bylina věnoval pozornost české historiografii i svou činností recenzní. V polských historických žurnálech lze nalézt desítku recenzí prací českých autorů.

Bylinova činnost se ovšem zdaleka nevyčerpávala jen ve vlastní aktivitě vědecké. Je tu ještě další složka, neméně důležitá, kterou nevděčně překryje, či již překryl čas a mohla by neprávem upadnout v zapomnění. Je to často nedoceňovaná (a nevděčná), ale v dnešní době nevyhnutelná práce organizační nejen na místní, ale i na mezinárodní úrovni. Výčet jeho funkcí organizačních je veliký a není možno vše ani vyjmenovávat. Ty nejvýznamnější je třeba uvést zejména proto, že se týkají i české historie a historiografie. A i když to někdy ani nemůže být z jejich zaměření bezprostředně patrné, přesto lze bez nadsázky říci, že v nich postupoval v úzkém spojení s českými zástupci nebo přinejmenším v obecném polsko-českém zájmu. Z vnitropolských aktivit zmiňme zejména činnost v rámci Polské akademie věd, kde byl místopředsedou rady ředitelů akademických ústavů a členem mnoha odborných grémií jak v rámci uvedené Akademie, tak i mimo ni. A zanedbatelná nebyla ani jeho účast v redakcích předních polských i mezinárodních historických periodik: zmiňme alespoň Kwartalnik Historyczny, či francouzský časopis Heresis, stejně jako tomu bylo při redakcích různých jednorázových sborníků. Polskou historiografii zastupoval rovněž v mezinárodní redakční radě Českého časopisu historického.

Lze bez nadsázky říci, že Bylinovy aktivity byly mimořádné, ať šlo o členství v Mezinárodní komisi pro srovnávací církevní dějiny či o místopředsednictví Polského národního komitétu historiků, v jehož rámci mohl ovlivňovat také dění na poli mezinárodním, především pak při přípravách mezinárodních historických kongresů ve spolupráci s českou stranou (zvláště při organizaci společného „specializovaného tématu" o dějinách politické kultury ve střední Evropě od 10. do 20. století na světovém kongresu v Sydney roku 2005 a při vydání dvousvazkové kolektivní monografie o této tematice). Z různých čestných uznání, kterých se mu v této souvislosti dostalo, zaslouží pozornost zejména dva čestné doktoráty, a to od univerzity jeho rodného města, Kielců, ale i od Ruské akademie věd. Že ovšem nejvíce poct se mu dostalo od českých institucí, je na základě výše řečeného pochopitelné. Zmiňme alespoň tři: zahraniční členství v Centru medievistických studií, kde se zařadil do skupiny významných zahraničních odborníků, dále Medaili Františka Palackého za zásluhy v oboru historických věd udělenou Akademií věd ČR (1997) apak nejvyšší oborové vyznamenání udělené Sdružením historiků České republiky - Historickým klubem 1872. To mu bylo slavnostně uděleno 28. května 2014 na Velvyslanectví Polské republiky v Praze. Laudátorem se tu stal dlouholetý předseda Sdružení historiků profesor Jaroslav Pánek, který ve svém projevu ocenil obě složky jeho díla: jak vědeckou, tak organizační, na jejíž nezastupitelnost položil velký důraz.

Poslední akcí, která takřka symbolicky nečekaně uzavřela několik měsíců před Bylinovou smrtí jeho vědeckou činnost, byl intimní kulatý stůl o jeho husitské trilogii konaný počátkem prosince 2016, jehož se zúčastnili Bylinovi polští žáci Halina Manikowska, KrysztofBracha a Paweł Kras, z české strany pak Pavlína Cermanová a autor této vzpomínky. A jako poslední tečku lze uvést, že zesnulý byl nominován na cenu Bronisława Geremka, kterou udílí Kolegium Europejskie w Natolinie (Varšava) spolu s Nadací Bronisława Geremka, dávného Bylinova přítele.

Jako snad každý, měl Stanisław Bylina i své obecně lidské záliby. Mezi ně patřily, možná poněkud překvapivě, zejména dvě sportovní. Platily především fotbalu a cyklistice, v mladším věku dokonce bezprostředně aktivně provozované.

Není pochyb, že takový přítel českých historiků a České republiky, jakým byl Stanisław Bylina, bude české historiografii chybět, i když v ní zůstane trvale přítomen svým dílem.

Ivan Hlaváček

Footnote

1 Výčet prací Stanisława Byliny (do roku 2004) lze nalézt v biografické příručce: Jaroslav PÁNEK - Svatava RAKOVÁ - Václava HORČÁKOVÁ, Scholars of Bohemian, Czech and Czechoslovak History Studies, I (A-I), Prague 2005, s. 141-146, kde je rovněž jeho výběrová bohemikální bibliografie. Plná bibliografie do roku 2000 je ve sborníku, který byl vydán u příležitosti jeho 65. narozenin: Beata WOJCIECHOWSKA, Bibliografia prac Profesora Stanisława Byliny za lata 1962-2000, in: Ludzie - Kościół - Wierzenia, Warszawa 2001, s. 13-25. Plná bibliografie (pra- cí Beaty Wojciechowské a Krzystofa Brachy), dotažená do roku 2015, je k dispozici ve sborníku Ambona. Teksty o kulturze średniowiecza ofiarowane Stanisławowi Bylinie, Warszawa 2016, s. 9-33. Lze odkázat i na on-line portál Bibliografie českých dějin. Za některé informace děkuji kolegům Františku Šmahelovi, Jaroslavu Pánkovi, Wojciechu Iwaňczakovi a Pawlu Krasovi.

2 Stanisław BYLINA, Wpływy Konrada Waldhausera na ziemiach polskich w drugiej połowie XIV i pierwszej połowie XV wieku, Wrocław - Warszawa - Kraków 1966, 119 s. Knize se překvapivě nedostalo recenzentské pozornosti naší historiografie, i když se v jejím instrumentariu pochopitelně objevila.

3 S. BYLINA, Wizje społeczne w herezjach średniowiecznych. Humiliaci, begini, begardzi, Wrocław 1974, 234 s.; tomuto spisu se také nedostalo v naší recenzentské literatuře pozornosti.

4 S. BYLINA, Kultura ludowa Polski i Słowiańszczyzny średniowiecznej, Warszawa - Łowicz 1999, 241 s. Pokud jde o řadu dalších statí tohoto zaměření, včetně statí v západním odborném tisku, je třeba odkázat na bibliografie, citované v úvodní poznámce.

5 S. BYLINA, Rewolucja husycka, tom 1, Przedświt i pierwsze lata, Warszawa 2011, 328 s.; Rewolucja husycka, tom 2, Czas chwały i czas zmierzchu, Wirszawa 2015, 225 s.; Rewolucja husycka, tom 3, Kontrrewoluja i opór pokonanych, Warszawa. 2016, 173 s.

6 Z nich považuji za potřebné uvést výslovně alespoň tři další knihy S. BYLINY: Na skraju lewicy husyckiej, Warszawa 2005, 219 s.; Hussitica, Warszawa 2007, 202 s.; Podróź husitów do Bazylei, Wirszawa 2013, 133 s., nepočítaje práci redakční a řadu rozprav časopiseckých, jak o tom informují výše citované bibliografie.