Černobyl. Historie jaderné katastrofy [Chernobyl: The History of a Nuclear Catastrophe]

Abstract

SERHII PLOKHY: Černobyl. Historie jaderné katastrofy [Chernobyl: The History of a Nuclear Catastrophe] Jota, Brno 2019, 400 s.

SERHII PLOKHY: Černobyl. Historie jaderné katastrofy [Chernobyl: The History of a Nuclear Catastrophe] Jota, Brno 2019, 400 s.

Předkládaná publikace ukrajinského historika zaměřeného převážně na dějiny východní Evropy a Ukrajiny mapuje na 400 stranách rozsáhlou oblast problematiky týkaj ící se havárie jaderné elektrárny v Černobylu. Toto dílo, ověnčené v roce 2018 cenou Bailie Gifforda za nejlepší anglicky psanou literaturu faktu, spatřilo světlo světa krátce po znovuoživení zájmu a konání vzpomínkových akcí u příležitosti třicátého výročí největší environmentální katastrofy s dalekosáhlými společenskými důsledky, která se odehrála dne 26. dubna 1986 na území bývalého Sovětského svazu. S uplynutím třiceti let od nejhorší jaderné havárie se pojí i další události - došlo k částečnému uplynutí poločasu rozpadu často skloňovaného a obávaného cesia-137 ovlivňujícího lidské tělo prostřednictvím vnějšího a vnitřního působení a nad netěsnící betonový sarkofág chránící torzo čtvrtého reaktoru byl nasunut nový a hermeticky uzavřený ochranný kryt. Z postižených oblastí však bude cesium-137 postupně vylučováno další stovky let a řada dalších radioaktivních izotopů zůstane v zasažených regionech s největší pravděpodobností po tisíce let, možná už navždy. Životnost nového krytu je odhadována na dalších „pouhých" 100 let. I proto je třeba se spolu s tímto neradostným, dnes už bezmála čtyřiatřicetiletým výročím neustále ohlížet a vzpomínat na události spoj ené s dvousečnou zbraní technologického pokroku, spojeného s lidským umem, ale i lidskou nedokonalostí. Následná likvidace reálných i potenciálních následků je pak několikageneračním během na dlouhou trať. A možná také proto se Černobylu, přilehlé Pripjaťi a jejich okolí, které jsou nově přezdívány jako muzeum komunismu, největší evropská přírodní rezervace (Mycio, 2005) či novodobé Pompeje, do nichž míří od roku 2011 turisté z celého světa (Johnson, Ludwig, 2014), věnuje celá řada autorů, mimo jiné i autor zde recenzované publikace, profesor ukrajinských dějin na Harvardské univerzitě, Serhii Plokhy (2018).

Přestože vydání české verze publikace může svým na první pohled křiklavě kolorovaným vzezřením, které j eště umocňuj e podtitul na zadní straně přebalu O Černobylu bez cenzury následovaný souslovím Co jste ještě nevěděli...,budit nedůvěru či pochybnosti o fundovanosti informací v knize obsažených, je nutno hned zkraje vyzdvihnout autorovu precizní práci s prameny. Jejím výsledkem je pečlivě odkazovaný text s poznámkovým aparátem a přehledným seznamem citované literatury. Textem pak prolíná nejen jeho odborná akademická zkušenost, ale také osobní zainteresovanost coby dobového svědka událostí, neboť v době havárie žil s rodinou na Ukrajině necelých 500 km po proudu Dněpru od poškozeného reaktoru. Díky zpřístupnění a vytěžení rozsáhlých, donedávna zapovězených archivních fondů obsahujících soudobé dokumenty vydané tehdejší komunistickou stranou a vládní garniturou připomíná jeho text místy široké menu ideologických absurdit servírovaných běžnému občanovi i některým představitelům stranických špiček na kusu rezavějícího plechu spíše než na stříbrném podnose. A je to právě kombinace relativně nových archivních záznamů, využití zdrojů orální historie a dalších historických dokumentů spolu se čtivou formou, co činí tuto publikaci vydařeným počinem.

Publikace je rozdělena do šesti na sebe navazujících celků nazvaných podle popisovaných a po sobě jdoucích událostech následovně: Pelyněk, Inferno, Na vrcholku sopky, Neviditelný nepřítel, Zúčtování, Nová doba. Text je dále rozčleněn do 21 drobných podkapitol s fotografickou dokumentací a jednoduchými grafickými ilustracemi k vysvětlení technických detailů popisovaných událostí. Autor vykresluje obraz tehdejšího dění od samého počátku, líčí situaci několik dní před havárií, popisuje politické a společenské ovzduší tehdejší doby, detailně přibližuje takřka hodinu po hodině vývoj směřující k výbuchu čtvrtého reaktoru j aderné elektrárny i bezprostřední příčinu celé havárie a podrobně též mapuje jednotlivé kroky směřující k nápravě, včetně podrobných technických postupů. To vše činí srozumitelným jazykem přístupným laické veřejnosti, které je publikace také směrována a která ocení čtivou formu lehce plynoucího textu. I přesto se do- mnívám, že díky podrobnostem získaným využitím dobových archiválií by si mohla kniha nalézt cestu i k odbornějšímu publiku.

Co do způsobu autentičnosti vyprávění a vtažení čtenáře do děje lze způsob autorova stylu psaní postavit po bok Jurije Ščerbaka (Chernobyl. Prichiny i posledstviya, orig. 1971, český překlad v roce 1990), či vynikajících děl běloruské spisovatelky Světlany Alexij evičové, držitelky Nobelovy ceny a nositelky řady dalších ocenění. Ta se ve svých biografických dílech zaměřila na prožívání obyčejných lidí v jejich každodenním životě a popis prototypu ,sovětského člověka vymodelovaného ideologií Sovětského svazu a především hrůzami způsobenými sovětským režimem a rozpoutanými válečnými konflikty (např. Alexijevičová, 2014, 2016). Jako klíčové dílo ve vztahu k recenzované publikaci je třeba zmínit její koláž výpovědí sestavenou z rozhovorů s přímými svědky výbuchu černobylské jaderné elektrárny z různých pozic ve společnosti a pohledem ,obyčejného obyvatele' kontaminovaných zón a zamořených oblastí Ukrajiny a Běloruska s názvem Modlitba za Černobyl: Kronika budoucnosti (Černobyľskaja molitva: chronika buduščego, orig. 1997, český překlad např. v roce 2017). Zatímco publikaci Serhii Plokhyho lze díky poutavému stylu vyprávění, pohybujícímu se mezi vnitřkem poškozeného reaktoru, kancelářemi vládních zmocněnců a odpovědných činitelů a domácnostmi opuštěných evakuovaných zón, přečíst obratem jako naučné dílo oplývající technickými daty a precizně vycizelovanými detaily událostí, o nic méně strhující Alexijevičové dílo Modlitbu za Černobyl, které vyniká bezpochyby nezamýšlenou, ale o to více působivou drásavostí a ničím nepřikrášlenou syrovostí lidských svědectví, je třeba dávkovat po stránkách. Tento titul se také stal předlohou pro nedávno uvedenou a publicisticky oceňovanou pětidílnou minisérii s názvem Černobyl z koprodukce společností HBO a Sky, která se pokusila o podání rekonstrukce celé události. Rozdíly zde však pochopitelně jsou. Zatímco Alexijevičová využívá převážně metodu orální historie, Plokhy vystavěl svoji publikaci především na metodách archivního výzkumu, zejména na detailní analýze písemných pramenů. Zkombinoval analytickou práci s dokumentaristickým stylem, a vytvořil tak dílo spadající do literatury faktu. Podobnou kombinaci využívá ve svých dílech řada autorů, jmenujme například nedávno vyšlou publikaci autora z řad přesídlených tzv. černobylských Čechů, Vladimíra Turka (2018), který kombinuje archivní badatelskou práci spolu s orální historií, či memoárové vyprávění volyňské Češky Jiřiny Švermové-Kopoldové (2015). Společně lze tyto publikace spolu s velkým počtem dalších zahraničních publicistických a vědeckých studií a odborných děl považovat bezpochyby za cenný příspěvek k zachování paměti dob minulých a v případě publikací o Černobylu i odkazu zemřelých či přeživších obětí trpících následky havárie černobylské jaderné elektrárny.

Intencí autora bylo sepsat první ucelenou historii černobylské jaderné katastrofy od havárie reaktoru až po uzavření celého objektu na konci roku 2000, nasunutí nového krytu nad dosluhující betonový sarkofág v roce 2016 a jeho plné uvedení do chodu na jaře 2018 (s. 14). Když odhlédneme od místy uspěchaného českého překladu se stylistickými neobratnostmi a přejdeme některé informační nesrovnalosti, můžeme se ptát, nakolik své předsevzetí na stránkách svého díla naplnil. Hledisko technologických parametrů zůstává na posouzení příslušných odborníků, nicméně po literárnědokumentační stránce se dle mého soudu, především díky zasazení děje do historického a politického kontextu se širšími společenskými souvislostmi, jedná o zdařilý počin, který by neměl skončit bez povšimnutí na pultech knihkupectví či v přihrádkách knihoven.

Sidebar

VERONIKA BERANSKÁ

Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha

References

LITERATURA

Alexievich, S. (1997). Chernobylskaya molitva: khronika budushchego (Voicesfrom Chernobyl: Chronicle of the Future; also translated as Voices from Chernobyl: The Oral History of a Nuclear Disaster. Moscow: Vremya.

Alexijevičová, S. (2014). Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka. Příbram: Pistorius & Olšanská.

Alexijevičová, S. (2016). Zinkoví chlapci. Příbram: Pistorius & Olšanská.

Alexijevičová, S. (2017). Modlitba za Černobyl: Kronika budoucnosti. Příbram: Pistorius & Olšanská.

Johnson, G.; Ludwig, G. (2014). The Nuclear Tourist. An Unforeseen Legacy of the Chernobyl Meltdown. National Geographic, 10/2014. Dostupné z: https://www.nationalgeographic. com/magazine/2014/10/chernobylnuclear-tourism/. Navštíveno: 22. 1. 2020.

Mycio, M. (2005). Wormwood Forest: A Natural History of Chernobyl. Washington, D. C.: Joseph Henry Press.

Plokhy, S. (2018). Chernobyl: The History of a Nuclear Catastrophe. New York: Basic Books.

Scherbak, J. (1971). Chernobyl. Prichiny i posledstviya. Moscow.

Ščerbak, J. (1990). Černobyl. Praha: Práce.

Švermová-Kopoldová, J. (2015). Deníček spojařky. Praha: Národní archiv.

Turek, V., Kovalenko, S. (2018). České stopy na Ukrajině. Dějiny české vesnice Malá Zubovščina. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky.