Emirát Kavkaz: Základní analýza islamistické vzbourenecké struktury na severním Kavkaze/Caucasus Emirate: Basic analysis of islamic insurgent structure in Northern Caucasus

Abstract

The submitted paper discusses the organization Caucasus Emirate, which is currently the most distinctive non-state armed actor in the North Caucasus region. The organization considers itself to form a state structure, however, this article treats it as a rebel Islamist structure that has aspirations to separate the North Caucasus from Russian Federation and consequently create an independent multi-ethnic state unified under the idea of Sunni fundamentalism - Saláfism. The text provides an insight into the genesis of the Caucasus Emirate, its ideological background and its organizational structure. From the genesis of Caucasus Emirate it is evident that the two ideological tendencies in the anti-Russian resistance were evident in the region since the early 90s, when the anti-Russian resistance limited itself to the area of Chechnya. Over time, the Chechen ethnonationalism got exhausted through history while Islamic radicalism showed greater potential to unite the malcontents in the anti-Russian resistance across the peoples of North Caucasus. Moreover, the text also shows that implicit ethnonationalism has not faded away totally and it still affects the appearance and character of Saláfism in the region so that we can talk about some kind of a sect within the Salafi movement. [PUBLICATION ABSTRACT]

Headnote

Abstrakt

Predlozený clánek pojednává o organizaci Emirát Kavkaz, která predstavuje v soucasné dobe nejvýraznejsího nestátního ozbrojeného aktéra v regionu severního Kavkazu. Organizace sama se povazuje za státní strukturu, nicméne tento clánek k ní pristupuje jako ke vzbourenecké islamistické strukture, která má aspirace na odtrzení severního Kavkazu od Ruské federace a vytvorení samostatného multietnického státu sjednoceného ideou sunnitského fundamentalismu - saláfismu. Text prinásí vhled do geneze Emirátu Kavkaz, jeho ideologického zázemí a organizacní struktury. Z geneze Emirátu Kavkaz je patrné, ze dva ideové proudy v protiruském odboji byly patrné v regionu severního Kavkazu jiz od pocátku 90. let, kdy se protiruská rezistence omezovala na oblast Cecenska. Postupem casu se cecenský etnonacionalismus historicky vycerpal a islámský radikalismus ukázal vetsí potenciál sjednotit v protiruském odboji nespokojence napríc severokavkazskými národy. Text ale také ukazuje, ze implicitní etnonacionalismus nevycpel a ovlivnuje i podobu a charakter saláfismu v regionu natolik, ze muzeme hovorit o jakési sekte v rámci saláfistického hnutí.

Abstract

The submitted paper discusses the organization Caucasus Emirate, which is currently the most distinctive non-state armed actor in the North Caucasus region. The organization considers itself to form a state structure, however, this article treats it as a rebel Islamist structure that has aspirations to separate the North Caucasus from Russian Federation and consequently create an independent multi-ethnic state unified under the idea of Sunni fundamentalism - Saláfism. The text provides an insight into the genesis of the Caucasus Emirate, its ideological background and its organizational structure. From the genesis of Caucasus Emirate it is evident that the two ideological tendencies in the anti-Russian resistance were evident in the region since the early 90s, when the anti-Russian resistance limited itself to the area of Chechnya. Over time, the Chechen ethnonationalism got exhausted through history while Islamic radicalism showed greater potential to unite the malcontents in the anti-Russian resistance across the peoples of North Caucasus. Moreover, the text also shows that implicit ethnonationalism has not faded away totally and it still affects the appearance and character of Saláfism in the region so that we can talk about some kind of a sect within the Salafi movement.

Podekování

Tento príspevek byl zpracován v rámci výzkumného projektu Metody predikce dlouhodobého geopolitického vývoje strední Evropy (VF20102015005), jehoz poskytovatelem je Ministerstvo vnitra CR.

Klícová slova

Kavkaz; islámský radikalismus; saláfismus; povstání.

Keywords

Caucasus; islamic radicalism; salafism; insurgency.

ÚVOD

Emirát Kavkaz predstavuje v soucasné dobe casto diskutovaný fenomén v mezinárodní bezpecnostní komunite, jelikoz je povazován za nositele zásadních bezpecnostních hrozeb pro nastávající zimní olympijské hry v Soci, které se odehrají na pocátku roku 2014. Rada sportovist se nachází v oblasti, kde islamistictí vzbourenci prímo operují. Na existenci této organizace upozornil téz atentát na bostonském maratonu v dubnu 2013, byt s ním Emirát Kavkaz nemel s nejvyssí pravdepodobností nic spolecného. Ackoliv byl Emirát Kavkaz zarazen Spojenými státy na seznam teroristických organizací a ruský Nejvyssí soud jeho cinnost na uzavreném jednání 25. února 2010 zakázal na celém území ruské federace, nejedná se o klasickou teroristickou skupinu, ale vzboureneckou strukturu postavenou na troskách druhdy neuznaného kvazistátu Cecenská republika Ickerija. Ostatne sám Emirát Kavkaz se prezentuje jako státní útvar, který si delá nárok na uchopení moci na celém severním Kavkaze a usiluje o jeho odtrzení od Ruské federace. Byt by bezesporu bylo zajímavé analyzovat Emirát Kavkaz na základe teorie státnosti a dokazovat, ze z hlediska základních atributu státnosti je nesmírne problematické, ba nemozné o nem jako o státní entite uvazovat, cílem tohoto clánku je podat základní analýzu faktického stavu, v jakém se entita oznacující se jako Emirát Kavkaz nachází, jak vznikla, jakou má základní ideovou výbavu a organizacní strukturu. Text je explorativní prípadovou studií, která vychází do znacné míry ze zjistení získaných terénním výzkumem, který autor provádel prímo v regionu, z interview s místními experty (Istamulov, Chasijev, Jezijev aj.), a také neformálních rozhovoru s participanty na cinnosti severokavkazského islamistického insurgency. V neposlední rade text cerpá také z poznatku renomovaných expertu na problematiku politického násilí a islamismu na severním Kavkaze, jako jsou Bulatov, Malasenko, Markedonov, Souleimanov, Tekusev ci Sokolov.

GENEZE A PRÍCINY VZNIKU EMIRÁTU KAVKAZ

Emirát Kavkaz vznikl v ríjnu 2007 a vyhlásil jej Dokka Umarov, coz byl poslední, v poradí ctvrtý, prezident neuznané Cecenské republiky Ickerija, kdyz nahradil Abdul Chalima Sajdulajeva. Kdyz 31. ríjna 2007 Umarov oznámil vznik nové (kvazi)státní entity, ukoncil tím existenci Ickerije, jakozto hlavní ozbrojené subverzívní protifederální rezistence na severním Kavkaze. Vznik Emirátu Kavkaz byl príznakem hlubokého rozkolu mezi cecenským odbojem, který se v prubehu casu rozdelil na zhruba dve krídla. První zastávalo ideu cecenské nezávislosti na Ruské federaci a jeho pohnutky k boji byly etnonacionalistického rázu, kdy nejdulezitejsí ideou byl cecenský etnocentrický separatismus. Toto krídlo bylo myslenkove ukotveno predevsím v 90. letech 20. století a mnozí jeho predstavitelé byli veterány cecenského boje za nezávislost v letech 1991-1996 a následne zastávali i vládní posty v Ickeriji v letech 1996-1999 za prezidentství Aslana Maschadova.

Druhé krídlo bylo tvoreno cástecne také veterány válek z 90. let, nicméne ti postupem casu prijali jako svoji hlavní ideu islámský sunnitský fundamentalismus, který bývá oznacován jako saláfismus a casto i (ponekud problematicky) jako wahhábismus.1 K rozsírení této ideje doslo z nekolika duvodu. Prvotní prícinou byla skutecnost, ze cecenskému odboji zacaly pricházet peníze ze zemí, v nichz je saláfismus (prípadne jeho odnoz wahhábismus) vlivným, ci dokonce jediným prípustným nábozenským proudem - z Kataru, Saúdské Arábie, SAE ci dalsích sunnitských zemí Blízkého východu. Spolu s penezi pricházely i moznosti studijních pobytu a saláfistická propaganda, která oslovila cást cecenského odboje jiz v 1. polovine 90. let. 2 Pomerne podstatný pro pochopení pozdejsích deju je také fakt, ze saláfismus v 90. letech zapustil pomerne pevné koreny v sousedním Dagestánu, ackoliv tam ozbrojený konflikt v dané dobe neprobíhal. Dokonce lze tvrdit, ze Dagestán byl centrem saláfismu na severním Kavkaze a Cecensko se stalo arénou hlavne pro ozbrojené operace radikálních saláfistu.3 K saláfismu, respektive saláfistickým organizacím, zacali postupem casu tendovat i nekterí velmi vlivní predstavitelé cecenské rezistence, kterí zásadne pomohli k etablování tohoto myslenkového/nábozenského proudu (v jeho radikální podobe) a jeho zájmu v Cecensku. Jednalo se predevsím o Samila Basajeva, Salmana Radujeva a klan Barajevových. Ackoliv v rade prípadu, ne-li ve vetsine, se lze domnívat, ze jejich sepetí se saláfistickými organizacemi melo pomerne pragmatický charakter a casto se jednalo pouze o vhodnou nálepku pro krytí mnohem prozaictejsích kriminálních aktivit a warlordismu, presto lze práve mezi temito propojeními hledat koreny pozdejsího vzniku Emirátu Kavkaz a politického krachu ickerijského etnoseparatismu.

Ten ovsem ztratil puvab i z jiných duvodu. Nejzákladnejsím byla skutecnost, ze ackoliv se v první cecenské válce podarilo separatistickým elitám vojensky (znovuobsazením Grozného) donutit federální síly k jednáním a umoznit vznik de facto státu prakticky nezávislého na federálním centru, nepodarilo se jim naplnit faktickou státnost zádným smysluplným obsahem. Budování státu (state-building) v prípade Cecenské republiky Ickerija zkrátka naprosto selhalo - zeme se stala volnou arénou pro ruzné nestátní ozbrojené aktéry v podobe warlordu, teroristických skupin ruzných ideových afiliací, lokálních milic, kriminálních gangu, radikálních saláfistu, pricemz casto jedna urcitá skupina vykazovala znaky vseho uvedeného. Zeme byla v ekonomickém rozvratu, neprobíhala prakticky zádná postkonfliktní rekonstrukce, obyvatelstvo strádalo témer stejne jako za válecných operací a politické elity Ickerije v cele s prezidentem Aslanem Maschadovem, který usedl do úradu v lednu 1997, nebyly schopny situaci resit, ba casto byly samou prícinou problému. Maschadov profitoval s pozice národního hrdiny, které dosáhl jako hlavní velitel ozbrojených sil za éry prvního prezidenta Dudajeva, kdy se mu podarilo federální síly pokorit operací Groznyj a vyjednat v Chasavjurtu onu petiletou "zkusební nezávislost" Cecenska.

V prezidentské roli ovsem Maschadov prílis úspechu nezaznamenal a svojí váhavostí a kompromisy s lokálními warlordy/bývalými polními veliteli, a dokonce s politicky agresivními saláfisty napojenými na Basajeva a Radujeva ztratil sympatie rady sekulárních nacionalistu a i nemalé cásti populace. Stejne tak se dostal do konfliktu s predstaviteli pro Cecensko (a severní Kavkaz en bloc) klasického súfijského islámu, kterí saláfismus príkre odmítali. Nejvýraznejsím z nich byl nejvyssí muftí Cecenské republiky Ickerija Achmat Kadyrov, který se stal následne predstavitelem vlivného separatistického krídla, které behem druhé cecenské války preslo na stranu federálních sil, pricemz nejvýraznejsím oficiálne deklarovaným duvodem k tomuto kroku byl práve fakt, ze cecenský politicko-spolecenský zivot výrazne ovládali saláfisté, ex definitione síla neprátelská súfijské verzi sunnitského islámu. Po skoncení horké fáze druhé cecenské války se cecenský etnocentrický separatismus dostal do skutecné ideové i personální krize. Nemalá cást jeho elit zahynula v bojích (A. Ismajlov, Israpilov), dalsí cást emigrovala (Zakajev, rodinní príslusníci Dudajeva a Maschadova) a stále vetsí cást precházela na stranu federálních sil (Kadyrovuv klan, Jamadajevové). Zbytek aktivních odbojáru a povstalcu zustával v rostoucí míre ovlivnen radikálním saláfismem, jelikoz to byla jediná síla, která zustala ve striktní opozici k federálnímu centru a byla zároven politicky (a zpocátku hlavne ekonomicky) zivotaschopná. Duslední etnoseparatisté ztráceli svuj vliv a v konfliktech s pomerne stedre donorovanými saláfisty hráli cím dál více povestné druhé housle. Ze strany federálního centra byli presto oznacováni taktéz za radikální islamisty, jelikoz to bylo z politického hlediska pro Moskvu výhodné. Jednání s touto umírnenejsí cástí cecenských povstalcu/vzbourencu jiz nebylo nutné, jelikoz federální centrum zvolilo taktiku cecenizace konfliktu a pretazení urcitých separatistických sil prímo na svoji stranu (kadyrovci, jamadajevci). Maschadov se ocitl v naprosté izolaci. Mel stále méne faktických príznivcu, formálne sice zustával hlavou Ickerije, nicméne ta pozbyla i faktické existence a její mocenský dosah byl mizivý. Kontrolu nad územím prevzala za asistence federálních sil promoskevská ekipa v cele s A. Kadyrovem. V rámci protifederálního a protikadyrovského odboje byl Maschadov stále více bezmocný vuci saláfistickému ideovému i financními vlivu a i sám o sobe byl donucen saláfisty akceptovat jako spolubojovníky proti Moskve a Groznému, címz pouze posiloval argumenty Moskvy, ze cecenský odboj je radikálneislámského charakteru.

Na druhou stranu je treba pripomenout, ze ideologický rozkol mezi nacionalisty a islamisty byl v cecenském odboji prítomen prakticky od jeho vzniku a s postupem casu pouze sílil. Zcela jednotné nikdy nebyly ani islamistické kruhy, jelikoz se stepily na súfijské tzv. tarikatisty a saláfisty (sunnitské fundamentalisty). Tarikatisté meli obecne blízko k nacionalistum a v rade poloh nelze obe krídla od sebe ciste oddelit, jelikoz klasických sekulárních nacionalistu bylo relativne málo - nábozenskou rétoriku nemohli ignorovat ani oni, byt to casto prináselo az komické situace. Dudajev, jako klasický predstavitel tohoto krídla, nekolikrát verejne ukázal, ze nezná základní teologické postuláty islámu. A cím více byl urcitý cecenský predstavitel závislý na financní ci materiální pomoci konzervativních arabských zemí, tím více prinejmensím rétoricky tíhnul k sunnitskému fundamentalismu, vetsinou k jeho saláfistické forme.4

Na druhou stranu lze v maschadovovských kruzích vypozorovat i jinou kalkulaci v souvislosti s vetsí akceptací radikálních saláfistu jako prijatelných spolubojovníku. Vzhledem k faktu, ze Cecensko strádalo destruktivním konfliktem jiz prakticky deset let, jelikoz meziválecná éra nebyla také prostá ozbrojených stretu mezi jednotlivými klany, warlordy a mocenskými frakcemi, rozhodli se nekterí ickerijstí predáci prenést zátez ozbrojených stretu s federálními silami a na jiné oblasti muslimského severního Kavkazu. Jelikoz v rade severokavkazských republik existovala nemalá sociopolitická a ekonomická frustrace a deprivace mezi místní populací, která smerovala vuci praxi federálního centra a hlavne jeho místních protégés, existovala príhodná situace k mobilizaci urcitých cástí severokavkazských obyvatel proti federálnímu a místním centrum. Jako jednotící mobilizacní idea v tomto prípade nemohl ale logicky fungovat cecenský etnocentrický separatismus. Ten naopak spill over efektu do dalsích autonomních republik severního Kavkazu spíse bránil, jelikoz místní národy mají mezi sebou nastrádané také ruzné vzájemné krivdy - Avari s Cecenci, dagestánské národy mezi sebou navzájem, Kabardinci s Balkary, Ingusi s Osetinci atd. Sunnitský islám jako jednotící idea fungoval jiz v odboji proti carskému Rusku v 19. století, nicméne tehdy byl politizován súfijský islám, navíc ve spolecnosti, snad vyjma Dagestánu, neprílis usazený. V soucasné dobe bylo pouzití súfismu jako jednotící opozicní idey nemozné, jelikoz duchovenstvo se do znacné míry kompromitovalo spoluprací s federální i místní mocí. V 19. století Rusové teprve Kavkaz dobývali a tudíz melo súfijské duchovenstvo mnohem vetsí spolecenskou legitimitu. Jako autentická opozice v tomto prípade mohl zafungovat práve saláfismus a cecenstí separatistictí predáci si toho byli vedomi, ackoliv explicitne to vyjadrovali pouze skutecní sympatizanti saláfistických idejí.

Sám Maschadov vyzýval otevrene k rozsírení ozbrojené rezistence proti federálnímu centru jiz v roce 2004, byt islámskou rétoriku vyuzíval spíse obecne a nepodporoval jmenovite saláfismus. Jeho nástupce Abdul Chalim Sajdulajev rozsírení cecenského odboje, který byl stále casteji oznacován arabským termínem dzihád, pojal jako svoji prioritu.5

V léte 2005 vyhlásil sjednocenou Kavkazskou frontu, kterou rozdelil na sektory Ingussko, Severní Osetie, Kabardino-Balkarie, Stavropolskij kraj, Krasnodarskij kraj, Karacaj-Cerkesie a Adygea, které se podrizovaly ickerijskému vrchnímu velení. Dagestánská fronta byla v té dobe nezávislou. Zacaly se mnozit útoky islamistu na ruzné cíle na severním Kavkaze, pricemz k nejspektakulárnejsím patrily útoky na nekdejsí hlavní mesto Ingusska Nazran, k nemuz doslo jiz v roce 2004, a metropoli Kabardino-Balkarie Nalcik v roce 2005. Útoky islamistu, které mely charakter skutecné pozemní guerillové operace, a nikoli casoprostorove omezených teroristických cinu, stály zivoty stovek lidí. Ve mestech bojevici 6 napadali predevsím administrativní strediska, policejní stanice a kasárna, a podstatnou skutecností je, ze vetsina z nich jiz nebyla cecenského puvodu. Klícovým motivacním prvkem boje proti federální vláde a jejím místním protégés jiz nebyl cecenský etnonacionalismus, ale nadetnický radikální islamismus saláfistického typu.

Od roku 2004 muzeme tedy pozorovat skutecnost, ze ozbrojené útoky proti vládním cílum stále více páchají skupiny ozbrojencu, jez pojí idea radikálního fundamentalistického islamismu, a nikoli cecenského etnoseparatismu, ackoliv etnictí Cecenci hrají stále dulezitou roli - jiz jen kvuli faktu, ze jádrovým prostorem ozbrojeného násilí v oblasti severního Kavkazu bylo od roku 1991 Cecensko. Vyhlásení Emirátu Kavkaz a ukoncení cinnosti etnoseparatistické Cecenské republiky Ickerija bylo logickým vyvrcholením postupného procesu ideologického stepení a promeny cecenského etnocentrického povstalectví (rebellion) v severokavkazské islamistické vzbourenectví7 (insurgency).

IDEOLOGIE A ORIENTACE ORGANIZACE - KAVKAZSKÝ EMIRÁT A GLOBÁLNÍ DZIHÁD

Ideologie Emirátu Kavkaz intelektuálne vychází z myslenek ucence jménem Ibn Tajmíja (1263-1328), jenz touzil po ocistení islámu od vsech "nánosu doby" a návratu k jeho prapuvodním korenum - as-salaf as-sálih. Salafíja je termín, který se dá prelozit jako návrat ke ctihodným predkum, a nutno dodat, ze saláfista sám o sobe zdaleka nemusí být islámským radikálem v politicko-bezpecnostním smyslu slova, ale muze se jednat o zbozného mírumilovného muslima, který je pouze prívrzencem striktne konzervativního pojetí islámu v rámci hanbalovského mazhabu - jednoho ze ctyr základních právních smeru sunnitského islámu. Na ideové promeny cecenských a severokavkazských vzbourencu meli nicméne silný vliv zastánci jednoho ze saláfistických proudu - wahhábismu. Wahhábismus predstavuje hnutí za ocistu islámského ucení a vznikl v polovine 18. století v Saúdské Arábii jako cást vlivného purifikacního hnutí vedeného Muhammadem Abd ibn al-Wahhábem ibn Sulajmánem at-Tamíním (1703-1791), které se opíralo i Tajmíjovo ucení. Wahhábovi nástupci ovsem sami sebe odmítali oznacovat jako wahhábisty. Jednak z duvodu obav z represí osmanských elit, a predevsím ale z duvodu odmítání idolatrie. Oznacovali se bud jako muwahiddun nebo práve saláfijun. Extrémistická forma saláfismu/wahhábismu (saláfismus je skutecne nutno chápat jako sirsí termín) bývá v posledních letech casto nazývána dzihádismem, coz je taktéz spletitý a kontroverzní termín. Dá se pouzít jednak na radikální zastánce saláfistického (wahhábistického) ucení, kterí jsou hotovi sírit svoji verzi násilnou formou a pouzívat tedy tu z rovin interpretace termínu dzihád, která pripoustí uzití násilí (dzihád mecem) proti svým protivníkum (síitum, bezvercum - kuffár, odpadlíkum - murtaddún ci pokrytcum a vlazným - munáfiqún), ale téz v ponekud jiném smyslu jako oznacení vsech bojovníku proti vsem neislámském bez hlubsí veroucné motivace. V logice radikálních saláfistu je kafir (jednotné císlo od kuffár) kazdý, kdo nevyznává "cistý islám". Ten je podle jejich predstav prost pohanských elementu (dzáhilíja, vcetne kavkazského zvykového práva - adat) stejne jako heretických elementu (bidá). 8 Z hlediska tradic severokavkazského súfijského islámu (tarikatismu, lidového islámu) se tedy jedná o neprátelskou interpretaci islámu ex definitione!

Presto si v oblasti nasla své místo a prícin muzeme nalézt nekolik. Jedná se predevsím o skutecnost, ze radikální saláfismus do oblasti importovali mezinárodní islamisté z Arabského poloostrova, kterí zároven disponovali nemalými financními a materiálními prostredky, jimiz podporovali jednak cecenský odboj a jednak také radu komunit v okolních severokavkazských republikách, pricemz nejsilnejsí vliv meli v Dagestánu. Mnozí cecenstí etnoseparatistictí predstavitelé prijímali v urcitých etapách svých "kariér" saláfistickou rétoriku predevsím z pragmatických duvodu a nelze také tvrdit, ze by se radikální saláfismus rozsíril po severním Kavkaze z Cecenska. Místní ozbrojený konflikt mu pouze pomohl se v regionu ukotvit, získat arénu pro zocelení nejostrejsích a nejodhodlanejsích prívrzencu a v (po)válecném chaosu vytvorit mocenské pozice a spojenectví. Idea získala také celou radu príznivcu jednak mezi válkou dramaticky postizenou mladou generací, ale také mezi mládezí, která strádala nerovností, kterou s sebou neslo tradicní cecenské klanové (tejpové) usporádání, které bylo velmi neúprosné, co se týce prestize jednotlivých klanu. Predevsím éra mezi válkami a pozdeji po ukoncení hlavních boju v druhé cecenské válce dominance nekolika klanu okolo Achmata Kadyrova (kadyrovci, jamadajevci, kakijevci, bajsarovci) zpusobila, ze príslusníci mocensky slabsích ci oslabených klanu se s takovou situací nehodlali smírit. Mnozí z nich zacali být náchylnejsí k prijetí myslenek saláfismu, propagujícího sociální rovnost, nutnost duchovní ocisty sebe a spolecnosti a zahájení dzihádu proti siroké skále "neverících". Pripojení se k saláfistickým dzamaatum9 bylo lákavou cestou, jak si v atmosfére bezpráví a násilí zajistit bezpecí a dustojnost ohrozovanou silnejsími tejpy, které se oprely o federální moc. Mnozí mládenci takto cinili z protestu proti "klanovým válkám", které Cecence odnepameti rozdelovaly, striktní klanové hierarchii ci korumpovanosti místního (súfijského) duchovenstva. Pozadavek saláfistu o nutnosti uctívat pouze jednoho Boha, nikoliv cetné súfijské svetce ci klanové nácelníky, jim navíc umoznoval oprostit se od komplikovaných sítí rodove-klanových loajalit a poskytoval jim tudíz zdání individuální svobody a bozského poslání.10

Dalsí prícinou nárustu popularity radikálního saláfismu po ztráte legitimity a predevsím popularity ideje cecenského etnoseparatismu (viz výse), je skutecnost, ze se stal katalyzátorem nespokojenosti s federálním centrem a místními administrativami v rade konkrétních prípadu proto, ze neexistuje jiná varianta, jak svoji socioekonomickou a politickou frustraci vyjádrit, jelikoz jediným skutecne dusledným protivníkem moci je radikálneislamistické podzemí a jiná reálná opozice neexistuje. Z techto ciste funkcionálních duvodu se k severokavkazských dzihádistickým polním velitelum pridávají i jedinci, jejichz motivace odejít z neuteseného socio-politického prostredí do ilegality nemá veroucné ci politicko-ideologické podhoubí v zádném prípade, ale jedná se o vyjádrení nesouhlasu s politickou praxí na severním Kavkaze. Rada vzbourencu se k povstání pripojuje kvuli pocitum osobní krivdy a ponízení, kdy zazije ataky na svoji cest ci cest své rodiny ze strany príslusníku ozbrojených slozek bez vázného duvodu. Mnohé ozbrojence nelze oznacit za nic jiného nez prosté kriminální zivly, jejichz motivace není ani nábozenská, ani etnopolitická, ba ani kulturní (msta, ponízení, klanové rozepre), ale sociopatologická. V charakteru motivací a ideové (identitární) výbavy vzbourencu je velmi tezké se vyznat, a to i pro místní znalce ci príslusníky bezpecnostních slozek.11

Dulezitou rovinou problematiky ideologie severokavkazského vzbourenectví je také skutecnost konfliktu mezi místními islamisty, kdy proti sobe stojí na jedné strane saláfismus a na druhé místní tzv. lidový islám, casto také oznacovaný jako tarikatismus, který je v prostredí severní Kavkazu tradicní, ale v islámském svete jako takovém se jedná o pomerne nový fenomén. Ac jsou oba proudy islamistické, tzn. pouzívají nábozenské ideje a rétoriku k politickým cílum a úcelum, základní ideová východiska jsou, jak bylo uvedeno výse, neprátelská. Jedná se o silne konkurencní proudy, nicméne v poslední dobe je od sebe nelze prakticky odlisit, respektive nelze odlisit saláfisty a etnoseparatisticky orientované tarikatisty. Oba smery pozadují právo saría a vytvorení islámského státu na Kavkaze, který by mel být plnohodnotnou soucástí islámského sveta (ummy) a vyzdvihují solidaritu se vsemi muslimy, kterí bojují za hranicí Ruska se svými nepráteli (Hamás, ale i Tálibán).

Ve strategické rovine tedy nyní oba islamistické smery postupují víceméne ve shode, jelikoz mají shodné cíle. Dokonce rada tarikatistických imámu tvrdí, ze v horách bojují cetní muslimové, kterí jsou pouze ideove dezorientováni. Na druhou stranu ale existuje celá rada tarikatistu, logicky predevsím loajálních rezimu, kterí dusledne saláfisty oznacují jako sajtany (cesky dábly) a odmítají jakoukoliv kooperaci. Tato rovina vzájemných stepení a kompromisu je ovsem typická predevsím pro vajnasské (cecenské a ingusské) prostredí a cástecne komplexní multietnické prostredí dagestánské.

Nezpochybnitelné islamistické tendence ostatne vykazuje i kadyrovovský rezim, na coz poukazuje celá rada kritiku kremelské strategie podpory Kadyrovova klanu, a napríklad Sergej Markedonov hovorí prímo o kadyrovském rezimu jako o príkladu systémového separatismu - tzn. opírajícího se o tradicní lidový islám, vycházejícího predevsím z cecenského etnocentrismu, byt nerezignujícího na sirsí severokavkazský separatismus (Cecenci by byli jeho vudcí silou) a svých cílu dosahujícího postupnými systémovými zmenami v rámci politických styku a kompromisu s federální mocí, a nikoli tedy prímým bojem proti ní.

Príciny, proc se saláfismus stal zastresující ideologií (umbrella ideology), jsou tedy velmi komplexní a toto stanovisko zastává rada znalcu (Malasenko, Markedonov, Istamulov, Souleimanov, Sokolov, T. Dzabrailov). A jedná se o velmi váznou výzvu federální moci, jelikoz je ideove velmi ostre vyprofilovaná a ac v základech jednoduchá, tak velmi propracovaná (otázky islámské ekonomiky, spolecnosti, státnosti, práva).

Saláfismus je na rozdíl od tradicního lidového súfijského islámu vhodná idea, jelikoz je velmi egalitárská, nadetnická a nelimituje jednotlivce zádnými rozdíly mezi tejpy, tukchumy (regionálne-teritoriální spolecenství) ci etniky. V urcitém smyslu slova je svudnost saláfistických idejí podobná komunismu a existují autori, kterí s urcitou mírou nadsázky hovorí o zeleném (cti islámském) komunismu.12 Díky prijetí saláfismu jako integrující ideji je mozno formovat mezi ruznými vzbourenci a nespokojenci napríc severokavkazskými republikami horizontální, a nikoli vertikální vztahy.

Jádro Emirátu Kavkaz bývá pojímáno nekterými autory13 jako ozbrojené krídlo al-Káidy ve východní Evrope, celá rada dalsích znalcu ovsem tuto interpretaci odmítá.14 Ze samotných vyjádrení predáku Emirátu Kavkaz v cele s Umarovem je inspirace radikálními saláfisty/dzihádisty evidentní. Umarov vyjadruje podporu globálnímu dzihádu doslova po celém svete a webové stránky spjaté s Emirátem Kavkaz taktéz. Stejne tak predstavitelé síte al-Káida (napr. Ajmán Zawáhirí) opakovane oznacili Cecensko a severní Kavkaz za frontu, na níz se vede ozbrojený dzihád. Nicméne interpretace autoru, jako je Hahn, ze se jedná o centralizovanou entitu, která je integrálne spjatá s al-Káidou a celým globálním dzihádistickým hnutím, je prinejmensím nepresná a vychází vesmes pouze z rétorických figur predstavitelu Emirátu v cele s Umarovem.

Jelikoz ale v kavkazském prostredí predstavuje saláfismus cizorodý a paradoxne k jeho fundamentalistické podstate velmi moderní prvek, nemohl se tento fakt neodrazit v urcitém pozmenení a deformaci této idey, na kterou z logiky veci pusobí tlak místních specifik a zvyklostí. Nejlépe se to odrází v systému a strukture organizace Emirátu Kavkaz.

ORGANIZACNÍ STRUKTURA EMIRÁTU KAVKAZ

Emirát Kavkaz je organizovaná entita, a to velmi dumyslne. V duchu moderního pojetí vedení ozbrojeného povstání se jedná o vzboureneckou strukturu, která má sítový charakter, pricemz uzly této síte jsou tvoreny lokálními bunkami, které jsou vytváreny a fungují na místním principu. Skutecnost, ze jsou lokální bunky (dzamaaty) organizovány na etnickém principu, bývá casto ignorována prosazovateli myslenky, ze Emirát Kavkaz je filiálka al-Káidy. Demografická realita severního Kavkazu je úzce spjata s monoetnicností vesnic, mestecek a napríklad v Cecensku, Ingussku a v jisté míre i v Kabardino-Balkarii casto i mest.15 Rada autoru a pozorovatelu nezná, neakcentuje ci ignoruje skutecnost, ze etnický faktor z uvazování populace nezmizel, a co je práve to podstatné pro nase téma, tak nezmizel ani z uvazování radikálních saláfistu, ackoliv jejich idea je formálne nadetnická, univerzalistická a absolutistická, kdyz akcentuje pouze nábozenskou identitu v té správné cisté tradicní podobe (viz níze).

Kdyz byl Emirát vyhlásen, byl tvoren sesti státne-administrativními jednotkami - vilájaty: Dagestán, Nochcijco (Ickerija, resp. Cecensko), Galgajce (Ingussko), Iriston (Severní Osetie), Nogajskaja step (Stavropolskij kraj) a Sjednocený vilájat Kabardy, Balkarie a Karacaje (OVKBK). Dne 11. kvetna 2009 byl vilájat Iriston zrusen a sloucen s vilájatem Galgajce. Vilájaty vedou válíjové, kterí jsou jmenováni z poctu emíru místních autonomních etnických bojových jednotek - dzamaatu. Hlavou Emirátu Kavkaz je Dokka Abu-Usman (Umarov). Jeho prvním zástupcem (naíbem) je emír Supjan (Supjan Abdullajev). Hlavním poradním orgánem je Madzlis as-súrá, kterou tvorí výse postavení emírové - hlavy vilájatu a dzamaatu. Nejvyssím soudním orgánem je Nejvyssí saríjský soud, jehoz predsedou (kádím) byl do své smrti v roce 2010 emír Sejfulláh (Anzor Astemirov). V cervenci Dokka jmenoval kádím emíra Sejfulláha Gubdenského (Magomeda Vagabova), jenze toho 21. srpna téhoz roku zabily ruské síly. V soucasné dobe má být kádím jistý Alí Abú Muhammad.16

Emirát má i svoji bezpecnostní sluzbu - Muchábarát, jejímz nejznámejsím séfem byl do roku 2010 Tarchan Gazijev, a jez se zabývá predevsím "sledováním protistátní cinnosti" neprátel Emirátu a snazí se o jejich neutralizaci. Emirát disponoval i zahranicní reprezentací (vekalat), v cele s vakílem (do konce srpna 2009 to mel být Samsuddin Batukajev). Pocátkem srpna 2010 vysel text narízení (omra) c. 20, podepsaný Umarovem, který rozpoustel vekalat Emirátu za hranicemi.17

Nicméne predstavovat si Emirát Kavkaz jako hierarchickou pyramidální organizaci je velmi zavádející. Stejne jako v prípade jiných moderních vzboureneckých struktur se jedná spíse o sítového aktéra, kdy jsou jednotlivé uzly provázány spíse horizontálními vztahy a skupinu okolo Umarova je treba pojímat pouze jako jeden z uzlu, který je významný spíse tím, ze skrze nej procházejí nejcasteji rozlicné interakce, nez ze by byl skutecnou spickou pyramidy (viz výse). Ostatne o velmi rozvolnených vztazích svedcí i rozkol v rámci Emirátu Kavkaz, kdy se Umarovovi postavil Aslambek Vadalov, který byl krátce pred rozkolem jmenován naíbem. V srpnu 2010 se spolu s dalsími nekolika cecenskými emíry rozhodl odejít zpod Umarovovy autority. Celému problému predcházela Umarovova podivná rezignace na svuj post. Na pocátku srpna se na internetu objevila zpráva, ze Dokka Umarov dobrovolne uvolnuje post emíra Emirátu Kavkaz a svým následníkem jmenuje Vadalova. Umarov ovsem na druhý den zprávu odmítl jako falzum, aby posléze prohlásil, ze videonahrávka slouzila pouze k vnitrním potrebám. 18 Podle vseho Umarov skutecne hodlal rezignovat, neveda si rady s pnutím v rámci cecenské vetve Emirátu Kavkaz, ale posléze svuj postoj prehodnotil, nejspíse na naléhání svého nejblizsího okolí ci arabských chlebodárcu, anebo se skutecne o falzum mohlo jednat. Dne 15. srpna Gakajev vyhlásil, ze cecenstí bojevici vypovídají Umarovovi poslusnost. Gakajev a Vadalov následne spolu se svými spojenci (Zaurbek Avdorchanov a Machran Saidov) dokonce provedli nájezd na rodnou ves Ramzana Kadyrova Centoroj, aby zvýsil svoji autoritu na úkor Umarovovy.19

Dalsí emíri z jiných vilájatu ale podporili Umarova a ten v zárí odvolal tri lídry cecenského sektoru - Vadalova, Chusejna Gakajeva a Tarchana Gazijeva.20 Vadalov z pozice cerstvého naíba usiloval o jeste vetsí podíl na moci v rámci severokavkazské vzbourenecké síte, ale na druhou stranu byl konflikt motivován i etnickými rozepremi, kdy lidé okolo Vadalova odmítali prenechávat moc na cecenském území arabským dobrovolníkum ci príslusníkum jiných severokavkazských národu, címz se dostáváme k dulezitému faktoru ovlivnujícímu strukturu a organizaci Emirátu Kavkaz, kterou je pretrvávající nesmírná role etnicity ve strukturaci a zivotaschopnosti severokavkazského islamistického vzbourenectví (insurgency). A to presto, ze Vadalov a spol. v léte 2011 opet stvrdili loajalitu a podrízenost Umarovovi.21 Sám Umarov totiz etnickou realitu severokavkazského regionu nemuze ignorovat a pri dusledné analýze praktik vedení Emirátu Kavkaz si muzeme vsimnout faktu, ze pri jmenování hlav vilájatu dodrzuje zásadu etnické proporcionality a jednotnosti.

To znamená, jak poznamenávají napr. i Tekusev22 ci Istamulov23, ze hlavou cecenského vilájatu Nochcijco se nikdy nestane Ingus, Osetinec ci Avar, natoz cizinec v podobe Araba, Pastuna ci kupríkladu ruského (slovanského) konvertity. Stejne tak Umarov nebude jmenovat hlavou predákem OVKBK Cecence ci do cela osetinského dzamaatu Katáib al-chúl Inguse. Místní dzamaaty jsou organizovány na etnickém principu o to více, ze na severním Kavkaze jsou samotné rurální osady a vesnice témer striktne monoetnické. Pouze v Dagestánu panuje slozitejsí situace, jelikoz se jedná o mnohonárodní, demograficky nesmírne komplikované území, nicméne dzamaaty také fungují vesmes na principu etnicity. Organizace Dzamaat Sariat jiz ve své stredu vystrídala vícero emíru, z nichz byli nekterí Avari (první emír Rasul Makasarilov, Murad Lachijalov, Umalat Magomedov 24, Ibragim Gadzidadajev) jiní Darginci (Ibrahimchalil Daudov, Magomedali Vagabov aka Sejluffáh Gubdenskij, Israpil Validchanov) ci Lakci (Umar Sejchulajev) a Ilgar Molacijev byl Cachur. Vsichni nicméne pocházeli z dagestánských národností a z území Dagestánu (prípadne z príhranicních oblastí Ázerbájdzánu - sirsího Dagestánu). Jednotlivé vesnické dzamaaty jsou prakticky monoetnické a jediné skutecne multietnické dzamaaty, kde etnicita prestává hrát klícovou roli, muzeme nalézt pouze v dagestánských mestech, predevsím v Machackale.

Unikátním príkladem situace je v OVKBK, kde lze po výmene emíra sledovat etnický konflikt mezi dvema titulárními národy - Kabardinci a Balkary. Poté, co probehl rozkol, tak výmena emíra probíhá rotacním principem - jednou je v cele Kabardinec, podruhé Balkar. Prvním emírem byl Kabardinec Anzor Astemirov (Sejfulláh). Po jeho smrti jej nahradil Balkar Asker Dzappujev (Abdulláh). Po jeho likvidaci se do cela dostal opet Kabardinec Alim Zankisijev. S vysokou mírou pravdepodobnosti lze ríci, ze prístím emírem bude zase Balkar.25 Klícovou otázkou je, zda tento model rízení vychází zezdola, nebo se naopak jedná o praxi elity Emirátu. Podle saláfistické internetové stránky Islamdin.com muze sama skupina navrhnout ci zvolit emíra. Na serverech blízkých severokavkazskému vzbourenectví se dokonce objevilo teologické zduvodnení iniciativy zdola, kdy Ibn Chadzár rekl, ze emír muze být vybrán v dobe války, aniz by ho potvrdil imám. Podobne mluvil i At-Tacháví. Proste za urcitých okolností si spolecenství muze samo urcit, kdo se postaví do jeho cela.

Duvod takové strukturální organizace je zrejmý - navzdory formální ideji saláfismu i tvrzením nekterých autoru by místní vzbourenci neprijali velitele, který by nepocházel z jejich etnika. Tuto skutecnost lze povazovat za jeden ze silných argumentu pro názor, ze saláfistická idea na severním Kavkaze je nedotvorená, prípadne deformovaná a její sepetí s arabským centrem není v tomto ohledu bezproblémové. Jedná se o umbrella ideology, která nemá autochtonní koreny a byla importována zvencí, byt mnohdy místními rodáky. Jejím úkolem je splnit konsolidacní a politicko-ideologický úkol, který je ale v nemalém rozporu s ustáleným a velice silným národnostním cítením místní populace.

A ackoliv tedy idea saláfismu národnostní otázku a identitu odmítá a ony formálne nehrají roli ani v ideovém zázemí Emirátu Kavkaz, tak ve skutecnosti navazuje na dlouhodobe vytvorený princip národnostní parity v systému hierarchického rízení kavkazskými územími, coz je - jak správne poznamenává Markedonov26 - princip starsí nez sovetská administrativa.

Pokud by predstavitelé Emirátu Kavkaz ignorovali národnostní princip, prestalo by být severokavkazské vzbourenectví zivotaschopné a organizace by se ocitala ve stavu rozkolu a rozkladu - sít by prestala fungovat, jelikoz by nefungovaly její uzly. Ostatne existují príklady, na nichz lze demonstrovat, ze ignorance národnostní sounálezitosti emíra se svými podrízenými v tom ci onom vilájatu ci dzamaatu s sebou nese hrozbu vnitrního konfliktu (viz causa Vadalov).

Etnonacionalismus, predevsím ten cecenský, se tedy vycerpal politicky jako idea sjednocující protifederální opozici, nicméne nelze jej v zádném prípade ignorovat v rovine emocionální, psychologické a identitární.

BUNECNÁ STRUKTURA SEVEROKAVKAZSKÉHO VZBOURENECTVÍ

Severokavkazské vzbourenectví v cele s Emirátem Kavkaz je typické svojí retezcovou (bunecnou) strukturou a systémem sobestacnosti, které se zakládají na sociokulturní a politické inkorporaci vzbourenectví a severokavkazské spolecnosti - v tom je tajemství zivotaschopnosti severokavkazského podzemí. Vzbourenectví se skládá ze trí hlavních bunecných sítí. Vsechny bunky jsou zapojeny do procesu odporu, úcastní se dzihádu, ale pritom plní v síti ruzné role. Nacházejí se v neustálém cyklickém hnutí a zabezpecují proces obnovování v síti. 27

První bunka (clánek) je tvorena lidmi, kterí se prímo úcastní bojových operací. V síti samotné se nazývají vojáci (bojovníci) Alláhovi, v médiích je pak oznacují za dzihádisty. Tito lidé jsou vetsinou jiz v pátrání, silové struktury je znají a plánovane je honí a loví. Vetsinou vystupují otevrene, vystupují na videonahrávkách, na nichz vyzývají muslimy ke svaté válce. Toto je vojenské krídlo kavkazského podzemí. Je to rekrutacní prostredí potenciální sebevrazedné atentátníky (smertniky), pro které je tento svet pouze potenciálním mostem, pres který se dostanou k nejvyssímu Alláhovi.

Druhý clánek je tvoren ponejvíce príbuznými a sousedy z vesnic. Funguje zde teritoriální princip. Tato kategorie clenu síte se úcastní zabezpecování prvního clánku, a to informacemi, zásobami, byty. Jedná se o týl. Silové struktury je nazývají tyloviky. Vekové rozvrstvení tohoto clánku je ruzné, ale casto se jedná o zeny, sestry, bratry apod. clenu první vrstvy anebo o sousedy. Vezmeme-li v potaz pocetnost rodu v SK spolecnostech, tak pocetnost druhé vrstvy výrazne prevysuje tu první. Rada speciálních operací útocí práve na cleny této vrstvy.

Clenové druhé vrstvy prechází do první predevsím ze trí prícin:

1) pokud se o ne zacnou zajímat silové struktur a zacne jim jít o zivot;

2) pokud ztráty v první vrstve znamenají nutnost obnovy;

3) za zásluhy na ceste dzihádu, vetsinou poté, co je vyplnena urcitá bojová úloha.

Muzeme se setkat i s dalsí pricinou, tzn. za 4), kdy zacíná fungovat institut krevní msty. To se stává po zabití blízkého príbuzného, který fungoval v dzihádistické síti, nebo poté, co je dopaden siloviky. Institut krevní msty funguje ale pouze v Cecensku, Ingussku a nekterých oblastech Dagestánu. V Kabardino-Balkarii, Karacejevo-Cerkesii a Severní Osetii tomu tak není.

Tretí vrstva je nejpocetnejsí a nejdulezitejsí pro proces obnovy vzbourenectví. Jedná se o sympatizanty vetsinou mladého veku, kterí z ruzných duvodu vyjadrují sympatie islamistickému vzbourenectví, ale nejsou s ním spjati prímo. Jádrem jsou mladí muslimové, kterí dodrzují islámské tradice a pravidelne navstevují mesity. Infiltrace funguje prostrednictvím mesit, které navstevují, a pres internet - fóra, která jsou platformami pro islámské propagandisty. Jedná se o dosti mnohovrstevnatý clánek a ohranicit stupen jeho úcasti na povstání je nemozné. A tato vrstva je základním a neustále se obnovujícím zdrojem pro rekrutaci nových bojovníku. Tito lidé se navíc casto stávají tercem únosu a mimosoudních poprav ci jiných trestu. A mnohdy se stává, ze mladík ci dívka, kterí nemeli zádný vztah k podzemí, byli uneseni, muceni a ponizováni, a poté, co jsou propusteni, zacnou u podzemí hledat ochranu, ono ostatne má na SK u urcité cásti populace pozici alternativní moci. Napr. v Kabardino-Balkarii se urázky siloviku vuci verícím muslimum staly v roce 2005 motivem k dobrovolnému odchodu mladých muslimu na stranu cecenského odporu a jednou z prícin spill over efektu.28

Základní stavební jednotkou Emirátu Kavkaz a celého vzbourenectví jsou dzamaaty, které se formují na základe etnoteritoriálního principu, coz je odrazem hluboce zakorenené severokavkazské reality, kterou ani univerzalistická ideologie saláfismu nedokázala transformovat. Následují sektory, na nez jsou rozdeleny jednotlivé vilájaty, coz je nejvyssí územne-správní jednotka celého Emirátu Kavkaz. Ani sektorové rozdelení, které melo do jisté míry eliminovat etnická kritéria vytvárení bunek, ovsem etnický princip az na výjimky nenarusilo. A v mestském prostredí funguje vetsinou rotacní princip pri obsazování postu emíra, at v dagestánské Machackale, tak napríklad v kabardino-balkarském Nalciku.

ZÁVER

Emirát Kavkaz predstavuje pomerne unikátní príklad islamistické fundamentalistické struktury v rámci dlouhodobe problematického regionu Kavkazu. Ackoliv se formálne jedná o entitu bazírující na ideji islámského fundamentalismu - saláfismu, realita nám ukazuje, ze ve skutecnosti se jedná o urcitý hybrid, jelikoz ignoruje celou radu saláfistických postulátu, a to predevsím v rovine svého regionalismu. Emirát Kavkaz není globálne pusobící organizací, je hluboce ukotven v severokavkazských tradicích a realite, která má az predislámské koreny, samotná idea saláfismu je v regionu nová a cizorodá a není schopna svým univerzalismem prekonat etnickou a klanovou podstatu sociální organizace na severním Kavkaze. I v rámci klasických saláfistu z Arabského poloostrova ci v rámci síte al-Káida jsou severokavkazstí saláfisté vlastne jakousi "sektou v rámci saláfismu" a jejich praktické fungování bývá mezi arabskými saláfisty mnohdy tercem kritiky a nevole. Stejne tak sami severokavkazstí vzbourenci, predevsím ti, jejichz afiliace k saláfismu je veskrze úcelová, jsou casto v konfliktu s nekavkazskými (arabskými, stredoasijskými) saláfisty pusobícími v kavkazském regionu. Pro Emirát Kavkaz není hlavní neprítelem svetové krestanstvo, zidovstvo ci sekularismus, ale predevsím Ruská federace ve státne-mocenském smyslu slova. Jedná se stále implicitne predevsím o teritoriálne motivované separatistické hnutí, které pouze opustilo myslenku cecenského etnonacionalismu a prijalo jako jednotící ideu radikální islám, aby sjednotilo sice multietnický, ale takrka monoreligiozní (vyjma vetsiny Osetincu a cásti Kabardincu) prostor severního Kavkazu, který spojuje navíc socioekonomická frustrace politické periferie v rámci Ruské federace. Saláfismus tedy prevzal politickou a ideologickou roli (cecenského) etnonacionalismu, ovsem etnickou identitou a jejími tradicemi (adaty) podmínené uvazování rozhodne nevymýtil.

Footnote

1 srov. SOULEIMANOV, Emil a Tomás SMÍD. Islám a islamismus na severním Kavkaze. Rexter. 2010, roc. 8, c. 1, s. 19-40. ISSN 1214-7737. Dostupné z: http://www.rexter.cz/islam-a-islamismus-na-severnim-kavkaze-problemy-kontroverze-trendy/; MALASENKO, Alexej. Islamskaja alternaiva i islamskij projekt. Moskva: Moskovskij centr Karnegi, 2006, 220 s., ISBN 5-7777-6329-1.

2 srov. MOORE, Cerwyn a Paul, TUMELTY. Foreign Fighters and the Case of Chechnya: A Critical Assessment. Studies in Conflict & Terrorism. 2008, roc. 31, c. 5, s. 412-433. ISSN: 1057-610X.

3 KISRIEV, Enver a Bruce, WARE. Dagestan. Russian Hegemony and Islamic Resistance in the North Caucasus. New York: M. E. Sharpe, 2009, 256 s., ISBN: 978-0-7656-2029-3.

4 Debata na toto téma byla vedena s radou místních expertu, za vsech napr. ISTAMULOV, Abdulla. Rozhovor s autorem textu, Groznyj, srpen 2013.

5 SOULEIMANOV, Emil. The Caucasus Emirate: Genealogy of an Islamist Insurgency. Middle East Policy. 2011, roc. 18, c. 4, s. 155-168.

6 Termínem bojevik, který vychází z rustiny, jsou oznacováni v ruskojazycném prostoru protifederální povstalci/vzbourenci puvodne v Cecensku a posléze v dalsích severokavkazských republikách. Termín se stal bezne pouzívaným v politickém, mediálním i obecném diskursu. Bezne je jiz pouzíván i v anglojazycných textech zabývajících se problematikou konfliktu na severním Kavkaze.

7 Autor pouzívá termín vzbourenectví, který je v prostredí bezpecnostních a strategických studií v rade textu rámován anglickým termínem insurgency. Ve starsích textech (Galula) je termínem insurgency myslen fenomén klasického povstalectví. Nicméne v prubehu casu doslo k významovému posunu, k nemuz se hlásí i autor této stati, kdy termínem insurgency bývá oznacována moderní forma, pro niz je v cestine vhodný preklad vzbourenectví. Pro takovou formu je typická horizontálnejsí sítová organizacní struktura a pouze volné propojení aktéru, kterí mají spolecnou pouze ideologii a casto pouze urcitý politický cíl. Pro klasické povstalectví s vertikální kvaziarmádní strukturou je pouzíván v anglictine spíse termín rebellion, prípadne guerilla, a v cestine tedy povstalectví. Jedná se o dva kvalitativne odlisné jevy, které mohou existovat zároven. Napr. puvodní cecenský etnonacionalistický odboj rízený Maschadovem by mel být oznacován za povstalectví (rebellion, guerilla). Soucasná severokavkazská realita odpovídá jiz typu vzbourenectví (insurgency), známému predevsím z irácké a afghánské reality posledních let. V urcitých etapách postsovetské reality, predevsím v první polovine nultých let 21. století na severním Kavkaze se povstalectví a vzbourenectví prekrývají, resp. vedle sebe koexistují klasicky organizovaní povstalci a moderní vzbourenci.

8 MALASENKO, Alexej. ed. Islam v rossii. Vzgljad iz regionov. Moskva: Aspekt Press, 2007, 156. s. ISBN 978-5-7567-0472-3.

9 Dzamaaty je v realite severního Kavkazu obecné oznacení pro ruzná nábozenská spolecenství rozlicné úrovne a velikosti. V rámci Emirátu Kavkaz se vetsinou jedná o základní místní jednotky, jakési pomyslné uzly celé vzbourenecké síte. Viz níze.

10 SOULEIMANOV a SMÍD, ref. 1

11 Rozhovory autora textu s místní populací v Cecensku, Ingussku, Dagestánu a Severní Osetii, léto 2010, léto 2012 a léto 2013. ISTAMULOV, Abdulla. Rozhovor s autorem textu. Groznyj, srpen 2013; SOKOLOV, Denis. Rozhovor s autorem textu, Moskva, listopad 2009.

12 MARKEDONOV, Sergej. Od Ickeriji k Kavkazskomu emiratu. Polikom.ru: Informacionnyj sajt politiceskich kommentariev. Moskva: Centr politiceskich technologij. 2007 [cit. 2013-10-15]. Dostupné z: http://www.politcom.ru/5386.html

13 napr. HAHN, Gordon. Getting the Caucasus Emirate Right. Washington: CSIS, 2011, 27 s., ISBN 978-0-89206-665-0.

14 ISTAMULOV, Abdulla. Interview s autorem. Groznyj, 2013; WILLIAMS, Glyn. Allah's Foot Soldiers. An Assessment of the Role of Foreign Fighters and Al-Qa-ida in the Chechen Insurgency. In: GAMMER, Moshe, ed. Ethno-Nationalism, Islam and the State in the Caucasus: Post-Soviet Disorder. London: Routledge, 2007, 256 s., ISBN 0203933796.

15 Dagestánská soudobá realita ale bude uz pravdepodobne odlisná, kdy vzhledem k vysoké míre polyetnicnosti postupne dochází pri formování lokálních dzamaatu ke stírání etnických bariér - zcela urcite v realite vetsích mest jako Machackala ci Derbent.

16 Rozhovor s MT, dagestánským prívrzencem salafistické ideologie, který si prál zustat z bezpecnostních duvodu v anonymite.

17 KAVKAZSKIJ UZEL. Kavkazskij emirat (Imarat Kavkaz) [online]. [cit. 2013-10-10] Dostupné z: http://www.kavkaz-uzel.ru/articles/158730/

18V souvislosti s nejasnostmi o nahrávce, kde Umarov prednásí svoji rezignaci, byl ze své funkce reditele informacne-analytické sluzby Emirátu Kavkaz uvolnen Movladi Udugov, dlouholetý prední cecenský protiruský cinitel, který se na konci 90. let pridal k saláfistické vetvi cecenského odboje a byl spojován také s celou radou nekalých praktik v podobe obchodování se zajatci a mrtvými tely cecenských bojovníku, o cemz píse napríklad Paul Chlebnikov.

19 Kadyrov ml. následne prohlásil, ze za dopadení velitelu nájezdu (výse zmínení i jeste jistý Rachman Sabanov) na jeho rodnou vesnici, kde velmi casto prebývá a kde zahynulo 6 milicionáru, nabízí tem, kdo prinesou zásadní informace vedoucí k jejich zatcení ci likvidaci, 10 milionu rublu (Kadyrov poobescal 10 mil rub. In: ISLAMNEWS.RU [online]. 3. 9. 2010. [cit. 2013-10-04]. Dostupné z: http://www.islamnews.ru/news-26405.html srov. KOMMERSANT 22. 9. 2010)

20 SOULEIMANOV, Emil. Umarov's (non)resignation: is the North Caucasus insurgency becoming divided? The Central Asia Caucasus Analyst [online]. Washington: The Central Asia-Caucasus Institute and Silk Road Studies Program Joint Center. 2010-08-19. [cit. 2013-10-15]. Dostupné z: http://www.cacianalyst.org/publications/analytical-articles/item/12111-analytical-articles-caci-analyst-2010-8-19-art-12111.html; srov. Amiry otkololis ot Umarova. In: GAZETA [online]. 10. 7. 2010. [cit. 2013-10-04]. Dostupné z: http://www.gazeta.ru/politics/2010/10/07_a_3426671.shtml a KAVKAZSKIJ UZEL. Umarov potreboval ot Gakajeva vernut'dengi i reorganizoval 'Imarat Kavkaz'.[online]. 2010-10-19. [cit. 2013-10-15] Dostupné z: http://www.kavkaz-uzel.ru/articles/175721/

21 RADIO FREE EUROPE. Some Chechen Commanders Reaffirm Loyalty to Umarov. [online]. 2011-07-26. [cit. 2013-10-15]. Dostupné z: http://www.rferl.org/content/chechen_commanders_reaffirm_loyalty_to_umarov/24277716.html

22 TEKUSEV, Islam. Imarat Kavkaz kak osobaja islamskaja "etnofundamentalistskaja model.[online]. Caucasus Times, [cit. 2013-10-15]. Dostupné z: http://www.caucasustimes.com/article.asp?id=21026

23 ISTAMULOV, ref. 11

24 Jeho zena Dzanet Abdullajeva, která po jeho likvidaci ve svých 17 letech ovdovela, byla jednou ze sebevrazedných atentátnic v moskevském metru v roce 2010, která se odpálila na stanici Park kultury (Izvestija 5. 4. 2010; srov. Gazeta 2. 4. 2010; New York Times 4. 2. 2010)

25 TEKUSEV, ref. 22

26 MARKEDONOV, Sergej. Rozhovor s autorem textu. Moskva 2010 a Washington 2011 a 2013.

27 TEKUSEV, ref. 22

28 TEKUSEV, ref. 22; ISTAMULOV, ref. 11; MARKEDONOV, ref. 26; SOKOLOV, Denis. Interview s autorem. Moskva 2009; MALASENKO, Alexej. Interview s autorem. Moskva 2010.