Content area
Full Text
Lenka BOBKOVÁ Jan Lucemburský. Otec slavného syna (= Velké postavy českých dějin, sv. 27) Praha, Vyšehrad 2018, 600 s., ISBN 978-80-7429-342-9.
Je jistě potěšující, že od devadesátých let 20. století v evropském měřítku narůstá badatelský zájem o osobnost a dobu krále Jana Lucemburského (řečeného také Jan Český či Jan Slepý). Vedle několika cenných sborníků a kolektivních monografií1 lze zmínit životopisy Jiřího Spěváčka2, Wojciecha Iwańczaka3 a syntetizující pohled na Janovu vládu z pera Lenky Bobkové ve Velkých dějinách zemí Koruny české14. Vzhledem k nutně omezenému rozsahu Velkých dějin a širokému spektru otázek, které se týkají prvního Lucemburka na českém trůně, není divu, že se Lenka Bobková k tématu vrátila. Zužitkovala nejen svoji znalost pramenů, nýbrž i bohatství badatelské produkce jak středoevropské, tak zejména lucemburské. Její poslední kniha je proto široce rozkročená po všech evropských končinách, do nichž Jan zavítal. Tomu autorka také obratně přizpůsobila strukturu svého díla.
Proud výkladu sleduje Jana Lucemburského, jeho předky i české dějiny do roku 1310, v prvních dvou kapitolách o létech 1296-1319 diachronně. Pro dobu 1320-1339 Bobková zvolila tématické členění kapitol: zde vystupuje do popředí zahraniční, sňatková a teritoriální politika, resp. správa Lucemburkových držav. Od roku 1340 se pak autorka vrátila k chronologickému výkladu, ukončenému v předposlední, sedmé kapitole bitvou u Kresčaku a osudy králových ostatků.
Jako zásadní předěly Janovy vlády tedy autorka vnímá roky 1310, 1319, 1340 a 1346, zatímco již od Františka Martina Pelcla zdůrazňovaný příchod prince Karla do Čech roku 1333 akcentuje poněkud méně. Je to podmíněno i tím, že Bobková ve vztahu mezi Janem a jeho nejstarším synem, na rozdíl od Spěváčka, nestaví tolik do popředí jejich povahové rozdíly a konfliktní situace a v politice obou mužů nalézá více paralely a návaznosti. Právě podobnosti v jednání obou českých vládců vyniknou u kapitol pojatých tématicky. Oba téměř jednotně vystupovali ve vztahu k Polsku a Uhrám, jak autorka ukazuje na příkladu trenčínských a visegrádských královských kongresů. Jednotní byli i ve vztahu k papežské kurii. Ani během konfliktů se pak proti sobě nepostavili se zbraní v ruce.
Z hlediska pružné dynastické politiky, která obvykle nebrala ohledy na vůli „objektů" sňatkových kombinací, si Jan s Karlem také neměli co vyčítat. Lenka Bobková již tradičně věnuje značné místo mocensko-teritoriálním ambicím Lucemburků (mimo jiné tzv. vedlejším zemím pozdější Koruny české), na rozdíl od...