MEZINÁRODNÍ STATUS ZÁPADNÍ SAHARY: Analýza konfliktu a jeho mediace/INTERNATIONAL STATUS OF WESTERN SAHARA: Analysis of the conflict and mediation

Abstract

Conflict over the international status of Western Sahara between Morocco and Polisario remains after decades still on the agenda of the UN bodies. It is evident, that after almost forty years of conflict and with help of international mediation the actors of the conflict are not closer to reconcilement in the near future. The aim of this text is to analyze the development of the conflict over the international status of Western Sahara from the perspectives of its dynamics, that concluded in a stalemate, and international mediation, which failed to bring a solution and overcome the deadlock.

Headnote

Abstrakt

Konflikt o mezinárodní status Západní Sahary mezi Marokem a Saharskou arabskou demokratickou republikou zústává i po desetiletích soucástí agendy OSN. Ani po témef ctyficeti letech trvání konfliktu nelze fíci, ze by se strany v dohledné budoucnosti blízily k vyfesení sporu, a to ani za pomoci mediace mezinárodních organizací ci státú. Cílem tohoto textu je analyzovat prúbeh konfliktu o Západní Saharu, a to z hlediska jeho dynamiky, která vyústila do mrtvého bodu, a mezinárodní mediace, jez se nadále vyznacuje neúspechem v hledání fesení a prolomení patové situace.

Abstract

Conflict over the international status of Western Sahara between Morocco and Polisario remains after decades still on the agenda of the UN bodies. It is evident, that after almost forty years of conflict and with help of international mediation the actors of the conflict are not closer to reconcilement in the near future. The aim of this text is to analyze the development of the conflict over the international status of Western Sahara from the perspectives of its dynamics, that concluded in a stalemate, and international mediation, which failed to bring a solution and overcome the deadlock.

Klícová slova

Západní Sahara; konflikt; mezinárodní status; sebeurcení; Maroko, mediace

Keywords

Western Sahara; conflict; international status; self-determination; Morocco; mediation

Seznam pouzitých zkratek

CORCAS Conseil royal consultatif pour les affaires sahariennes Královská poradní rada pro vec Západní Sahary

ICJ International Court of Justice Mezinárodní soudní dvur

MINURSO United Nations Mission for the Referendum in Western Sahara Mise pro referendum na Západní Sahare

OAU Organization of African Unity Organizace africké jednoty

Polisario Frente Popular de Liberación de Saguía el Hamra y Río de Oro, POLISARIO Lidová fronta osvobození Sakíjat al-Hamra a Río de Oro

SADR Sahrawi Arab Democratic Republic Saharská arabská demokratická republika

SPLA Sahrawi People's Liberation Army Saharská osvobozenecká armáda

UVOD

Západní Sahara je vzhledem ke svému nedoresenému statusu casto pripomínána jako poslední africká kolonie. Spanelsko v roce 1975 na základe Trojstranné dohody predalo svobodu Západní Sahary do rukou Maroka a Mauretánie. Jejich zpúsob spravování tohoto území vsak neodpovídal dohodnutému plánu pripravit saharsky národ na prechod k nezávislosti. Vznikly spor, ktery pomerne rychle eskaloval do ozbrojeného konfliktu, trval dalsích patnáct let, nez se Maroko a Lidová fronta osvobození Sakíjat al-Hamra a Río de Oro (Frente Popular de Liberación de Saguía el Hamra y Río de Oro, Polisario) dohodly na prímerí. Od té doby se situace Západní Sahary nezlepsila a resení konfliktu je i v soucasnosti stále v nedohlednu. Marocké síly nadále okupují vetsinu západosaharského území a pres 90 tisíc Saharanú ceká v uprchlickych táborech v Alzírsku na rozuzlení konfliktu.

Zamrzly konflikt o Západní Saharu uniká pozornosti i zájmu svetové politiky ci verejnosti. V patové situaci nedochází k dramatickym ozbrojenym stretùm a situace tak nepredstavuje palcivy strategicky problém pro zádnou ze svetovych mocností, ani poutavé téma k mediální prezentaci. Práve z tohoto dùvodu je relevantní se tématem zabyvat, nebot' zdánlivá neaktuálnost konfliktu podporuje nezájem svetovych aktérù na jeho vyresení, prodluzuje pobyt saharskych uprchlíkú v alzírskych táborech a mimo jiné zvysuje náklady mírové Mise pro referendum na Západní Sahare (United Nations Mission for the Referendum in Western Sahara).

Cílem tohoto textu je provést analyzu konfliktu o mezinárodní status Západní Sahary. Clánek se snazí nalézt odpoved na následující sadu vyzkumnych otázek. Ptá se: 1. jaké jsou zdroje nekompatibility cílú hlavních aktérù, 2. jaká eskalacní událost vedla k otevrenému konfliktu, 3. jaky byl prùbeh konfliktu z hlediska jeho dynamiky, 4. jaké probehly pokusy o jeho mediaci. Analyza konfliktu je provedena za pomoci nekolika teoretickych konceptù. Základní definice konfliktu je pojata dle Otomara J. Bartose a Paula Wehra, jejichz teorie je vyuzita i pro analyzu nekompatibility cílú aktérù a prúbehu konfliktu, dynamika konfliktu a jeho zarazení je sledováno s vyuzitím konceptuálních nástrojú Sárky Cabadové Waisové. Rozbor mezinárodní mediace jsme uchopili analytickymi prvky Zartmana a Touvala.

Na téma Západní Sahary vzniklo nekolik monografií, jejichz autori se snazili objasnit príciny konfliktu, pricemz pro vysvetlení sahali az do predkoloniálních dob a kmenovych válek. Vetsina autorú zabyvajících se problematikou Západní Sahary se priklání k resení problému dle mezinárodního práva, které Saharanúm priznává právo na sebeurcení a tedy prípadnou nezávislost, mezi nimi i T. Shelley,1 S. Zunes2 ci J. Mundy. Jiní autori, napríklad P. Pham,3 ale vnímají vznik nezávislé Západní Sahary jako riziko destabilizace regionu a kloní se radeji k marockym návrhúm na resení, které jiz nereflektuje právo na sebeurcení a nabízí autonomní samosprávu (více v kapitole Mezinárodní mediace).

Základními kameny v literárním zpracování historie regionu Západní Sahary zachycující období od praveku az po koloniální éru jsou monografie J. Mercera4 a T. Hodgese,5 které byly vydány v polovine 70. a 80. let. Mercerova "Spanelská Sahara" tak vznikala v dobe, kdy dochází k vypuknutí otevreného ozbrojeného konfliktu a Hodges svou knihu Západní Sahara: Koreny poustní války vydává v roce 1984, kdy do prímerí mezi bojujícími stranami - Marokem a Polisariem - zbyvalo jeste sedm let.

Sirsí spektrum literatury k Západní Sahare pak prevázne vzniká v dobe patové situace, která prakticky trvá do soucasnosti jiz od uzavrení prímerí v roce 1991 a kterou se autori snazí rozuzlit. Clánky se objevují na popud náznakú pokroku mediacních snah OSN od 90. let do soucasné poloviny druhé dekády 21. století, a do jejich obsahú se pridávají analyzy dopadu mocenskych zájmú svetovych aktérú, zejména Francie, USA, ale cástecne i EU, na prodluzování patové situace. Vlivu USA a Francie na pretrvávání problému se venuje predevsím Y. H. Zoubir,6 zatímco z právního hlediska konflikt podrobne rozebírá napr. C. Ruiz Miguel7.

V tomto období vzniká i v podstate jediny vyznamnejsí cesky literární príspevek k danému tématu, kterym je "Západní Sahara: zapomenuty konflikt"8 od P. Springerové, L. Polcerové a M. Kudynové. Ten se zameruje na transformad podstaty konfliktu po konci studené války a jeho dopady na potenciální spolupráci v Magrebu.

Je zrejmé, ze otázka vyresení konfliktu o Západní Saharu je prostoupena komplexní radou souvislych faktorú, které je nutné vzít v úvahu, chceme-li porozumet soucasnému statu quo a pokusit se nalézt vychodisko z dlouholeté patové situace. Autori tohoto textu proto pristoupili k problému s cílem konflikt systematicky analyzovat s pomocí teoretickych konceptú. Clánek se zameruje na detailní rozbor nekompatibility cílú hlavních stran, prúbeh ozbrojeného konfliktu a mezinárodní mediaci, címz vytvárí základ pro prípadny následny vyzkum zabyvající se vnejsími aktéry konfliktu, perspektivami a moznymi reseními konfliktu.

Struktura clánku je následující: První cást predstaví jeho metodologické a teoretické ukotvení. Po ní následuje analyza konfliktu, v rámci které budou predstaveni jeho aktéri, identifikovány jejich neslucitelné cíle, popsána dynamika prúbehu konfliktu a pokusy o mediaci. V této kapitole dochází ke skloubení teoretické analyzy, která je nezbytnym základem pro hledání odpovedí na vyzkumné otázky a vseobecného kontextu, jenz prispívá srozumitelnejsímu zachycení souvislostí. V záveru práce pak budou shrnuty a okomentovány hlavní vystupy analyzy konfliktu.

Konceptuální ukotvení práce

Clánek je zpracován jako jednoprípadová studie, která analyzuje konflikt na Západní Sahare pomocí nekolika níze uvedenych teoretickych konceptú. Teoretické uchopení základního kamene tématu clánku, tedy konfliktu, vychází z definice Bartose a Wehra, kterí jej definují jako "situaci, ve které aktéri pouzívají konfliktní chování proti sobé navzájem, aby docílili nekompatibilních cílú a/nebo vyjádrili jejich neprátelství"9. Autori pritom poskytují náhled na mozné teoretické príciny konfliktu v rámci analyzy nekompatibilních cílú aktérú. Mezi tri hlavní príciny nekompatibilních cílú patrí dle Bartose a Wehra: sporné zdroje, neslucitelné role a nekompatibilní hodnoty. Spor o rozdelení zdrojú múze nastat z nekolika dúvodú: a) v situaci, kdy je strana konfliktu presvedcená, ze se stala obetí nespravedlivého jednání, coz múze prokázat dúkazem nelegitimního drzení moci protivníka ci své relativní deprivace ve vztahu k druhé strane sporu, b) v prípade, kdy dochází k tzv. absolutní deprivaci jedné ze stran, která tak postrádá dostatek zdrojú k dústojné existenci ci c) pokud má nekterá ze stran válecnickou kulturu. Druhá vyse zmínená prícina - neslucitelné role - múze nastat z dúvodu a) vertikální diferenciace, tedy v dúsledku drzení zodpovednosti za celou organizad jedním clenem skupiny, zatímco ostatním pripadají specifické úkoly, ci b) v dúsledku horizontální diferenciace, v rámci níz mají jednotliví aktéri specifické úlohy, které se ovsem neslucují. Nakonec nekompatibilní hodnoty stran konfliktu se mohou vyvinout v dúsledku vyse popsanych neslucitelnych rolí. Takové situaci predchází separace skupin ci rozdílnost ve velikosti a technologii ústící v nekompatibilitu spolecenského systému nebo prímo hodnot.10

Konflikt zpravidla nemá staticky Charakter, ale prochází zmenami, které se odvíjí od promeny jednání ci cílú stran konfliktu. Ve fázi latentního konfliktu proti sobe aktéri nepodnikají zádnou konfliktní akci a udrzují tak situaci v tzv. nestabilním míru. Deje se tak ze dvou dûvodû: neslucitelné cíle nemají zatím takovy vyznam, aby se strany poustely do otevreného konfliktu nebo ani jeden z aktérû nedisponuje dostatecnymi prostredky pro takovou akci. Resením konfliktu v této fázi je mnohoúrovñová diplomacie, podpora spolupráce, komunikace na vsech úrovních a dlouhodobé budování stabilního míru, Címz by melo byt zabráneno prekrocení hranice zrejmého konfliktu pocínajícím fází manifestace. Pokud se nepodarí preventivní diplomacií konflikt zastavit, dojde k jeho eskalaci. Zádná ze stran v tomto stadiu není ochotna ustoupit ze svych pozadavkû a hledá spojence. Nejvhodnejsím momentem pro resení konfliktu ve fázi eskalace je v jejím pocátku. Není-li resení úspesné, pak intenzita konfliktu roste a mûze dospet do mrtvého bodu, ve kterém ani jedna ze spornych stran nemá dostatek sil ke znicení svého protivníka nebo k dosazení vítezství. Je to ideální prílezitost pro zahájení jednání, nebot' se oba aktéri nacházejí v podobne bezvychodné situaci. Mrtvy bod se tak stává prvním krokem k deeskalaci, pri které je opetovne navázána komunikace a strany se snazí najít prijatelná resení. Pokud jsou aktéri v hledání úspesní, pak mûze byt spor ukoncen. Toto stadium Waisová nazyvá fází resení konfliktu a je zpravidla následováno postkonfliktním urovnáním vztahu a budováním míru. Snaha dosáhnout stabilního mírového prostredí je klícovym cílem tohoto stadia.11 Mezinárodní mediace mûze ve fázi mrtvého bodu zvysit ochotu aktérû pristoupit na spolecná vyjednávání. Na základe Zartmanova a Touvalova pojetí chápeme mezinárodní mediaci jako intervenci tretí strany za úcelem zmírnení nebo vyresení konfliktu prostrednictvím vyjednávání, a tedy bez prímého pouzití síly. Na rozdíl od arbitráze nepouzívá soudní postupy a je tak pouze politickym procesem, ktery strany nezavazuje k prijetí jeho návrhú.12 Zartman s Touvalem nabízí blizsí rozpracování mezinárodní mediace a zameruje se na motivy, úlohy, vliv zprostredkovatele a jeho prijetí stranami sporu.

Motiv aktéra pro prikrocení k mediaci mûze byt obranného charakteru, v prípade ohrození zájmú mediátora danym konfliktem, nebo otázkou posílení ci rozsírení vlivu skrz dosazení blizsího vztahu se stranami konfliktu a jejich vdecností za ukoncení sporu.13 Zprostredkovatel sehrává v prûbehu mediace úlohu sdelovatele, formulátora nebo manipulátora. V prvním prípade je zprostredkovatel nejméne aktivní, nebot' se jedná pouze o komunikacní most mezi stranami, které spolu odmítají jednat. V roli formulátora se od daného aktéra ocekává, ze prijde s reseními ci novymi návrhy, které mohou byt zaujatymi stranami skryté. Jako manipulátor se aktér stává plnym úcastníkem a opoustí tak pozici neutrálního zprostredkovatele. Manipulátor v tuto chvíli púsobí jako tretí strana sporu a vyvolává nové napetí v konfliktu.14

Vliv zprostredkovatele se projeví v momente, kdy jeho návrhy nevedou prirozene k vyresení konfliktu, ale musí se dále snazit, aby protivníky presvedcil o vyhodnosti a schûdnosti daného resení. Prijetí zprostredkovatele stranami konfliktu zálezí na jejich zvázení dûsledkû takového kroku. Stranami je brán v potaz jednak dopad na vysledek sporu a jednak na jejich vztah k potenciálnímu aktérovi vykonávajícím mediaci.15

Zprostredkovatel je stranami konfliktu podporován pouze do chvíle, kdy uplatñuje svûj vliv na jejich protivníka. V momente, kdy se jeho vliv zacne presouvat z protivníka ke druhému aktérovi, se tato nove ovlivñovaná strana uchylí ke kritice jeho cinnosti, která neprodukuje chtené vysledky. Vliv je proto zásadním faktorem zprostredkovatele, nebot' od nej se odvíjí jeho úspesnost. Zartman jmenuje tri zdroje vlivu, ktery se nutne odvíjí od zúcastnenych stran. Pochází bud' z potreby stran nalézt resení, která je casto vratká, proto prichází na radu úloha sdelovatele a formulátora, ktery stranám sdelí a formuluje urcité resení, které je o této potrebe presvedcí. Dále vychází ze zájmu protivm'kû na posílení vlastních pozic v rámci konfliktu, pricemz k tomu jim mûze zprostredkovatel dopomoci. Jeho cílem je ovsem svymi silami docílit stavu, kdy budou mít strany vyrovnané pozice a dojde tak k tzv. zrañující patové situaci, momentu, kdy se stane patová situace pro obe strany bolestnou a bez nadeje na dosazení vítezství.16 Do tretice se mohou stát zdrojem vlivu ekonomické odmeny poskytnuté zprostredkovatelem jednotlivym stranám konfliktu, které by se staly motivací pro dosazení dohody. Takovy zdroj vlivu vsak mûze vést k nezádoucím dlouhodobejsím závazkúm v daném regionu.17

Konflikt Ize klasifikovat dle rady parametrû, pricemz jednou ze základních je klasifikace dle intenzity, tak jak ji definuje napr. databáze ozbrojenych konfliktû univerzity v Uppsale (Uppsala Conflict Data Program, UCDP). Konflikt, ve kterém v daném roce doslo k 25-999 obetem, oznacuje UCDP jako maly ozbrojenÿ konflikt. V momente, kdy pocet obetí v daném roce dosáhne minimálne jednoho tisíce, hovorí se jiz o válce.18

Analyza konfliktu o ZÁPADNÍ Saharu

Historicky kontext konfliktu

V období pred vypuknutím konfliktu se sporné území nacházelo do 70. let 20. století pod vládou spanelského království a bylo nazyváno Spanelská Sahara. Spanelé sem pricházeli jiz v 15. století, aby zde získali otroky pro Kanárské ostrovy a pozdeji zacali vyuzívat místní vody k rybolovu.19 Formálne se vsak oblast stala spanelskou kolonií az v dúsledku Berlínské konference z let 1884-1885 o rozdelování sfér vlivu v Africe. Oblasti Sakíjat al-Hamra a Río de Oro, tvorící dnesní Západní Saharu, tímto padly do spanelského podrucí, zatímco Maroko, jehoz území si rozdelily Francie a Spanelsko, se stalo protektorátem. Tento vyvoj byl mj. umoznen zákonem terra nullius, podle kterého je mozné obsadit území bez nutnosti plnení jakychkoliv závazkú, nebot' je toto území tzv. zemí bez pána, tedy nepodléhající zádné suverénní moci.20 Spanelsko rozsírilo svoji moc na teritorium Západní Sahary na základe tohoto principu, stejne tak jako ostatní mocnosti ve zbytku Afriky, i prestoze zde existovaly domorodé politicko-územní útvary, které nebyly nijak zohledneny. Západní Sahara tak ve skutecnosti nesplñovala podmínky pro okupaci ve smyslu terra nullis, coz potvrdil i Mezinárodní soudní dvùr (International Court of Justice, ICJ). Existovaly zde totiz politicky organizované kmeny reprezentované jednoznacnymi vùdci. Byli to Saharané, kdo byl jiz na tomto území suverénní mocí.21

Prítomnost spanelské vlády na saharském území se tak neobesla bez bourlivé reakce tamních kmenù. Krome Spanelska, které v té dobe bylo schopné efektivne pùsobit pouze v pobrezních oblastech svereného území, zde zacala rozsirovat svoji moc také Francie. Saharané proto pozádali o pomoc v jejich boji proti evropskym mocnostem marockého krále.22 Neustály boj saharskych kmenù proti evropské nadvláde jim spolu s marockou podporou zajistil moc zejména ve venkovskych oblastech, zatímco mesta zústávala pod spanelskou nadvládou. Situace vyvrcholila roku 1958, kdy obe koloniální mocnosti pristoupily ke spustení operace Ecouvillon, pri které s 14 000 muzi a 110 letouny razantne zasáhly proti odporu saharskych kmenù. Saharané utrpeli velké ztráty a prisli v dùsledku vzdusnych náletú o vetsinu svych zbraní. Po necelém mesíci bojù prestalo Maroko saharské kmeny kvùli jejich bojovym neúspechúm vyzbrojovat. Za stazení své podpory bylo Spanelskem odmeneno vrácením oblasti Tarfaja, pobrezní oblasti na jihu Maroka pùvodne obyvané saharskym obyvatelstvem a spravované v rámci spanelského protektorátu Maroka od dohody s Francií roku 1912. Evropstí spojenci tak mohli slavit úspesné potlacení odporu saharskych kmenù.23

Do 60. let 20. století, kdy doslo na území Spanelské Sahary k objevení nalezist fosfátú, dosáhli Spanelé na tomto území pouze zalození nekolika pobrezních usedlostí. Teprve po objevení fosfátú se hodnota této oblasti mnohonásobne zvysila a s ní i pocet spanelskych deln'kû, kterych do oblasti dorazilo zhruba 20 tisíc.24

Aktéri a jejich nekompatibilní cíle

Základní aktéry konfliktu tvorí Maroko a Polisario. Polisario, vcetne jeho ozbrojené vetve Saharské osvobozenecké lidové armády (Sahrawi People's Liberation Army, SPLA), bylo zalozeno v kvetnu 1973 a navázalo na odkaz zaniklé Organizace za osvobození Sahary (Harakat Tahrir saguia el-Hamra wa Oued ed-Dahab), zformované uz v roce 1967. Polisario se tak stalo jedinym predstavitelem saharského národa a pozdeji vládou Saharské arabské demokratické republiky (Sahrawi Arab Democratic Republic, SADR), vyhlásené 27. února 1976 a púsobící z exilu v Alzírsku.25

Ozbrojeného konfliktu se krátkodobe prímo úcastnila také Mauritánie, která obsadila jizní oblast Západní Sahary, Río de Oro, kterou si nárokovala, podobne jako Maroko, na základe predkoloniálních vazeb. Maroko v dûsledku tamních nacionalistickych proudû povazovalo Mauritánii za svou integrální soucást a az do roku 1969 odmítalo uznat suverenitu této zeme. Mauritánie této situace vyuzila k pokusu o rozsírení svého území, ktery vsak v roce 1979 vzdala z dûvodu velkych vojenskych ztrát zpûsobenych útoky Polisaria a slozitého vnitropolitického vyvoje, kdy byl v roce 1978 vojenskou juntou svrzen tehdejsí prezident Daddah. Junta se nakonec vzdala teritoriálních nàrokû na sporné území a podepsala mírovou smlouvu se SADR.

Neslucitelnost c'lû uvedenych aktérû byla zpûsobena mnozstvím prícin, které lze rozdelit do dvou základních skupin: sporné zdroje a nekompatibilní hodnoty.

První ze skupin, sporné zdroje, je tvorena peti prícinami, které budou rozebrány podrobneji níze. Ty na sebe chronologicky a kauzálne navazují a pramení z nich pocit nespravedlnosti obou aktérû, ktery vede ke vzniku spornych zdrojû.

Jsou jimi: 1) Marokem nárokované historické vazby k Západní Sahare, 2) rozdílné vyklady stanoviska Mezinárodního soudního dvora, 3) marocká nelegitimní okupace vetsiny území Západní Sahary jako dûsledek ozbrojeného konfliktu 1975-1991 (viz kapitolu Prûbeh a dynamika konfliktu), z ní plynoucí 4) relativní deprivace saharského obyvatelstva v porovnání s pristehovalymi Marocany na okupovaném území (viz graf c. 3), coz vse vytvárí 5) pocit nespravedlnosti na obou stranách konfliktu.

Stanovisko ICJ, na nez se odkazují zastánci práva na sebeurcení Saharanû, se vyjadrovalo k otázce zákonnych vazeb mezi územím Maroka a Mauritánie.26 ICJ sice uznal, ze existují zákonné vazby území Západní Sahary na Maroko i Mauritánií (vzhledem k pûvodn'mu obyvatelstvu, které se díky kocovnému zpûsobu zivota pohybovalo cástecne i na území sousedních zemí), nenalezl v nich vsak dûvod, ktery by Západní Sahare bránil v uplatnení práva na sebeurcení a naplnení Deklarace o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národúm schválené Valnym shromázdením OSN v roce I960.27 28

Maroko i Polisario se ve vykladu stanoviska ICJ rozchází na základe logiky vlastních zájmú. Maroko vyjádrení ICJ vysvetluje zpûsobem, ktery jej opravñuje k moci nad Západní Saharou. To demonstrovalo mesíc po vynesení stanoviska ICJ v roce 1975 zahájením masivního "Zeleného pochodu", do kterého bylo zapojeno 360 tisíc marockych civilistû a pres 10 tisíc vojákú, a soubeznou invazí svych ozbrojenych sil na severovychode Západní Sahary. Tímto krokem zapocal ozbrojeny konflikt a v podstate i do soucasnosti trvající okupace dobytého území Marokem. Naopak pro Polisario je usnesení ICJ jasnym dûkazem ospravedlñujícím nárok Západní Sahary na právo na sebeurcení a odsuzující nadvládu Maroka. Ostatne "dosazení sebeurcení saharského národa a nezávislosti jeho vlasti" se stalo oficiálním cílem Polisaria jiz v roce jeho zalození 1973.29

Saharané, v cele s Polisariem a za podpory humanitárních organizací, dosud neúspesne bojují proti vlastní deprivaci zpûsobené marockymi autoritami na okupovaném území snahou prosadit rozsírení mandátu Mise pro referendum na Západní Sahare (United Nations Mission for the Referendum in Western Sahara, MINURSO) o monitoring lidskych práv.30 Maroko je vsak rezolutne proti takovému rozsírení pravomocí mise, pricemz jeho postoj podporují i jeho spojenci v Rade bezpecnosti, USA a Francie.31

V souvislosti s deprivací dochází v Západní Sahare také k tzv. procesu "marokizace" - systematické snaze marockych autorit o potlacení saharské kultury a identity, vytvárení podnetû k jejich prestehování do Maroka, o podplácení vysoce postavenych predstavitelû Polisaria, prebehli'kû ochotnych udat své druhy a oslabit tak saharskou frontu bojující za nezávislost a o asimilaci místních Saharanû zavádením marockych struktur neprátelskych k saharskym obyvatelûm podporujícím nezávislost a vlídnym k tem, jez jsou za integraci s Marokem.

Marocká vláda podporuje migraci svého obyvatelstva na Západní Saharu a pricházející marocké usedlíky, kterí jiz pocetne dvojnásobne predcili pûvodní saharské obyvatelstvo, protezuje, zatímco Saharanûm naklonenych veci nezávislosti jsou upírána politická i ekonomická práva.32 Zmínené faktory zaprícinily v souladu s teorií Bartose a Wehra pocit nespravedlnosti obou stran, jelikoz stranám nebyly priznány zdroje, tedy území Západní Sahary s lákavymi nalezisti nerostnych surovin, které jim podle vlastního presvedcení patrily, coz následne vedlo ke vzniku spornych zdrojû. Na strane Saharanû se pridává i frustrace z vyse zmínené deprivace, coz podporuje neprátelství vûci Marocanûm.

Souperení o zdroje probíhá ve dvou rovinách, a to v rovine bohatství vztahující se k území Západní Sahary a moci vyplyvající z legitimní nadvlády nad tímto teritoriem. Sporné bohatství nepredstavuje jen samotné území Západní Sahary, ale i jeho neméne podstatné prírodní zdroje, konkrétne fosfátové doly,33 rybolov ci minerály. Maroko tyto zdroje vycerpává i presto, ze tím porusuje podmínky prímerí.34 Z hlediska moci má Maroko absolutní nadvládu nad Západní Saharou a díky vyuzívání místních zdrojû a faktické kontrole tohoto teritoria posiluje své regionální postavení zejména vûci svému rivalovi, Alzírsku. Z pohledu SADR je hlavní snahou naplnení práva na sebeurcení, získání vlády nad danym územím a tak dosazení nezbytnych podmínek pro existenci vlastního nezávislého státu.

Nekompatibilní hodnoty, která jsou podle Bartose a Wehra také jednou z hlavních moznych prícin neslucitelnych ci'lû, jsme u daného konfliktu neodhalili. Presto jsme identifikovali stadium separace konfliktních stran a diferenciace ve velikosti a technologii (ve prospech Maroka), které podle konceptu Bartose a Wehra obvykle neslucitelnost hodnot zapríciñují. Domníváme se, ze dûsledky separace a vojenské a technologické diferenciace skupin, vysvetlené v odstavci níze, zásadne nerozdelily hodnoty konfliktních stran, ale mely prímy dopad na nekompatibilitu jejich ci'lû. K separaci aktérû, a tedy ukoncení období spolecného boje proti francouzskym a spanelskym kolonizâtorûm, doslo v dûsledku udelení nezávislosti Maroku roku 1956, následného vzrûstu nacionalismu a získání podpory pro cíl formulovany jiz roku 1944 ultranacionalistickou stranou Istiqlal, ktery si zádal znovudobytí území byvalého marockého sultanátu, jinak také nazyvaného Velké Maroko.35 K tomu se pozdeji pridaly následky Trojstranné dohody z roku 1975, prostrednictvím které Spanelsko predalo správu Západní Sahary Maroku a Mauritánii bez ohledu na vûli a práva saharského obyvatelstva.36 Velikostní a technologická prevaha Maroka nad Polisariem byla dalsím z impulzû pro zahájení marocké okupace v roce 1975 (více v kapitole 3.4 Prubëh konfliktu), která mela byt zacátkem krátkého boje a krokem k rychlému vítezství.

Klasifikace konfliktu

O donucovací povaze chování obou aktérû vûci protivnikovi stejne tak jako násilné povaze konfliktu není pochyb. UCDP tento konflikt klasifikuje jako vnitrní ozbrojeny konflikt mezi vládou jednoho státu a vnitrní opozicní skupinou. V prûbehu konfliktu nedoslo k zásahu jiné zeme s vyjimkou roku 1976, kdy se ho prímo úcastnilo také Alzírsko. Na základe této klasifikace jej tedy UCDP radí mezi vnitrostátní konflikty, podle jejichz definice spor probíhá mezi dvema organizovanymi skupinami uvnitr Maroka, vládou a frontou Polisario. Vzhledem k povaze konfliktu, jehoz podstatou je status a nálezitost sporného území, se prikláníme k zarazení konfliktu o Západní Saharu mezi konflikty probíhající mezi státním a nestátním aktérem a soucasne presahující hranice daného státu (extra-state conflicts), v tomto prípade Maroka, tak jak to také uvádí i databáze Correlates of War, jejíz data jsme níze vyuzili k upresnení poctu obetí.

Z hlediska intenzity lze konflikt ve sledovaném období ozbrojenych stretû, tj. od roku 1975 do 1989, hodnotit jako maly ozbrojeny konflikt. Vyjimku tvorí roky 1979 a 1980, kdy konflikt eskaloval do formy války.37 Databáze projektu Correlates of War uvádí do roku 1983 celkem 9 500 obetí na strane Maroka a 4 000 obetí z rad Polisaria, nezahrnuje vsak vyvoj poctu obetí v eskalacním období v roce 1989.38

Prûbëh a dynamika konfliktu

K zahájení latentní fáze konfliktu doslo v momente, kdy Maroko získalo roku 1956 nezávislost a doslo tak k posílení nacionalismu a prohlasovanému smerování k ideji Velkého Maroka.39 K zintenzivnení konfliktní atmosféry behem latentní fáze konfliktu dochází s nesouhlasnym postojem Maroka ke konání referenda o sebeurcení Západní Sahary, které Spanelsko oznámilo v srpnu 1974 a k nemuz dodnes nedoslo. "Zeleny pochod" na jihu zeme v listopadu 1975 na znamení vyjádrení vúle Maroka získat zpet Západní Saharu predstavoval manifestaci konfliktu. Pochod odlákal pozornost od paralelne probíhající invaze marocké armády na severovychode Západní Sahary, která se stala jiskrou zazehávající otevrenou fázi konfliktu.

Maroko se k okupaci uchylilo jeste v dobe probíhajících jednání o Trojstranné dohode podepsané o necely mesíc po zahájení Zeleného pochodu, na jejímz základe pripadla Mauritánii jizní tretina západosaharského území, která byla klícovou hradbou pred expanzivní marockou politikou ve jménu Velkého Maroka, zatímco zbylá cást území az po severní hranici v oblasti Tarfaji pripadla Maroku. Tretí strana dohody, Spanelsko, se melo stáhnout a predat moc zbylym signatámm.40 Platnost dohody od února 1976 vsak Maroku nezabránila ve vojenské intervenci a obsazování klícovych mest, jakym bylo napríklad Bou Craa, jeste pred dohodnutym termínem. Odpovedí Polisaria se pak stal guerillovy boj proti marockym a mauritánskym silám.41 Nadeje Saharanû na nezávislost se promenila v nekoncící boj za právo na sebeurcení, jehoz nárok jim byl priznán uz roku 1960 rezolucí RB OSN c. 151442 a potvrzen 1975 stanoviskem ICJ.43

Obe strany konfliktu pocítaly s rûznou mírou podpory svych spojencû, která je charakteristickym znakem eskalacního období. Z marockych spojencû se bojû sedm mesícú prímo úcastnila Francie a v roce pak 1976 dochází ke krátkému zapojení Alzírska, které melo vázné dûvody pro své pûsobeni' na strane Polisaria. Nejen ze by Maroko ovládnutím Západní Sahary vyrazne posílilo své postavení v regionu, ale také by doslo k posílení marockych ambicí dosáhnout svého drívejsího rozsahu, coz by vázne ohrozilo alzírskou územní celistvost a jeho národní bezpecnost.44 Alzírská podpora Polisaria byla zásadní jednak z diplomatického hlediska, nebot Alzírsko dokázalo presvedcit Organizad africké jednoty (Organization of African Unity, OAU) o uznání Saharské arabské demokratické republiky a prijmout její clenství v roce 1982,45 ale díky maten'ální podpore také z vojenského hlediska.46 Na zacátku osmdesátych let Polisario získalo vojenské vybavení také od Libye a SSSR, coz vyrazne zvysilo jeho akceschopnost.47

Sirsí a silnejsí spojenecká základna Maroka mu v sedmdesátych letech zajistila rázny postup pri obsazování klícovych oblastí Západní Sahary. Její hlavní clánky tvorily USA a Francie, které zemi zásobovaly vyznamnym mnozstvím válecné techniky.48 V kontextu studené války vycházely kroky marockych spojencû ze zásady zadrzování sírení sovetského vlivu, a tedy zabránení vzniku nezávislé Západní Sahary, jejíz vládní organizace byla postavena na socialistickych premisách a mela podporu státú sprátelenych se SSSR.49 Mensí vojenskou pomoc Maroko získalo také od Rakouska a Spanelska.50 V prípade druhé jmenované zeme bylo takové jednání zjevne v rozporu s cílem pripravit Saharany na prechod k nezávislosti ukotvenym v Trojstranné dohode, jíz bylo Spanelsko signatárem a v rámci které ukoncilo administraci saharského území.51

Impulzem pro prímé zapojení Francie do bojû se staly bojové úspechy Polisaria proti cílúm v Mauritánii, na které se zamerilo nedlouho po té, co vycítilo vojenskou prevahu Maroka a zahájilo tak v kvetnu 1976 novou eskalaci situace. Krome toho, ze Mauritánie vyslala Francii, své byvalé koloniální mocnosti, oficiální pozadavek o pomoc, ohrozovaly ozbrojené strety také stovky francouzskych obyvatel usazenych v postizenych oblastech. Navíc o rok pozdeji skoncilo v rukou saharskych guerillovych skupin sest francouzskych civilistû. Z vyse uvedenych dûvodû spustila Francie v listopadu 1977 proti Polisariu operaci Lamantin, do které nasadila bojové letouny SEPECAT Jaguar. Polisario nakonec zajatce propustilo bez udání jakychkoli podmínek. V cervenci 1978 se zdály byt útoky guerill odstraseny, Francie operaci ukoncila a stáhla své síly z Mauritánie. Ihned poté vsak Polisario útoky obnovilo. Jeho údery na citlivá místa jako byly zeleznice, prûmyslové zóny a doly jednoznacne prispely k mauritánské hospodárské krizi a vedly k rozhodnutí vlády ukoncit konflikt s Polisariem. SADR si tak díky vyhodnejsí vyjednávací pozici vynutila prímerí, v rámci kterého se Mauritánie zrekla jakychkoli nárotó na území Zapadni Sahary. Diky tomuto uspechu se mohly sily SPLA plne soustredit na sily Maroka.52

K nejintenzivnejsí eskalaci konfliktu doslo v letech 1979 a 1980, ve kterych bylo jako v jedinych zaznamenáno vice nez tisíc obetí za rok.53 Ofenzíva Polisaria posilneného jak psychicky (diky kapitulaci Mauritánie), tak fyzicky (diky ukoristenym zbranim) prinutilo Maroko opustit nekteré mensí zakladny. Jeden z nejUspesnejsích Utokù tohoto hnuti byl proveden v rijnu 1981 v oblasti Guelta Zimmour. Bojovnikùm Polisaria se pri nem diky sovetskym raketám SA-9 podarilo zasáhnout i letectvo Maroka.54 Marocké síly byly po této udalosti donuceny ke stazení a prisly o cást kontrolovaného Uzemí.

V této fázi eskalace konfliktu bylo patrné casté cileni Utokù Polisaria na cenné tezební zóny. Práve Utoky na doly v oblasti Bou Craa spolu s doprovodnymi naklady konfliktu, které dosahovaly nekolik milionù USD denne,55 vedly v Maroku k rostoucí ekonomické krizi. Po vyse uvedeném stazení z cásti sporného Uzemí se Maroko zamerilo na obranu a uchylilo se k vystavbe opevnené zdi, dnes casto nazyvané jako "zed hanby".56 Ta zprvu oddelovala pouze mensí Uzemní cásti, dnes vsak rozdeluje Uzemí na dve nerovnomerné cásti, cimz Saharanùm prakticky odeprel pristup k mori a nalezistím fosfátú (viz obrázek c. 1).

Po eskalacích na konci sedmdesátych let a vybudování první cásti opevnené zdi v roce 1982 uvízl konflikt na mrtvém bode. Polisario bez prestání bojovalo proti marocké okupaci, zatímco Maroko se nehodlalo vzdát své kontroly nad dobytym územím. Mrtvy bod, ktery podle konceptu Waisové predstavuje fázi nejvyssí intenzity konfliktu a zároveñ vytvárí vhodné podmínky pro jeho resení, trval az do zacátku devadesátych let, kdy bylo za pomoci mediace oAu a OSN uzavreno prímerí a násilí deeskalovalo. Pred tím vsak boje jeste dvakrát krátce eskalovaly. První z eskalací byla zahájena v ríjnu 1989 útokem Polisaria opet na mesto Guelta Zimmur v odpovedi na odmítnutí krále Hassana II. pristoupit ke druhému kolu jednání o prímerí57 a druhá v první polovine srpna 1991, kdy Maroko bombardovalo Polisariem dobytou oblast Tifariti a následne provedlo masivní ofenzívu ve vychodní cásti Západní Sahary kontrolované Polisariem. To se odmítlo bránit, aby tak podporilo mírovy plán OSN a dohodnuté prímerí, jez melo nastat 6. zárí 1991. Polisario se obávalo, ze pokud by odpovedelo na marocké útoky, mírovy plán ani dohodnuté slození zbraní by se neuskutecnily a spolu s tím by zmizela i nadeje na nezávislost. Maroko nakonec po obvinení generálním tajemníkem z vydírání oSn zacalo své jednotky stahovat58 a termín prímerí byl nakonec obema stranami dodrzen.

Podepsáním dohody o prímerí se strany zavazovaly ke skoncení vojenskych operací a ke spolupráci s OSN pri organizaci referenda o sebeurcení a dohlízení na dodrzování podmínek prímerí. Maroko melo dle dohody snízit mnozství svého vojenského vybavení59 v Západní Sahare, aby bylo umozneno pokojné konání referenda. Podobné podmínky se tykaly i Polisaria. Obe strany také souhlasily s dohledem OSN na vojenskou situaci v míste konfliktu.60

Mezinárodní mediace

K mediacní cinnosti v rámci tohoto konfliktu pristoupily v rúzné míre OAU a OSN. Relativne krátkodobá, zato, vzhledem k púsobení OSN v roli zprostredkovatele v daném konfliktu, zásadní mediacní aktivita OAU, poskytla základ pro nástup OSN. S vyuzitím konceptú Zartmana a Touvala lze blíze zprostredkovatelskou cinnost techto aktérú analyzovat.

Vycházíme-li z principú, které jsou zakotveny v zakládajících dokumentech techto mezinárodních organizací, stanovujících jejich zájmy a politiku, byla jejich motivace pro zahájení mediace predevsím obranného charakteru. Charta OSN udává mezi svymi základními cíli udrzování mezinárodního míru a bezpecnosti, urovnávání mezinárodních sporú a predevsím pak rozvíjení prátelskych vztahú mezi národy zalozenymi na zásade rovnoprávnosti a jejich sebeurcení.61 Cíle formulované v Charte OAU zase odkazují na obranu nezávislosti africkych zemí, vymycení kolonialismu a prosazování jednoty, spolupráce a solidarity mezi státy Afriky.62 Konflikt mezi SADr a Marokem proto ohrozoval zájmy obou zprostredkovatelû, at' uz to byl mezinárodní mír a stabilita, ci ukoncení koloniálm'ch drzav. Motivace i role obou organizací jako zprostredkovatelû byla v pocátcích mediace shodmá, nebot' svou cimností obe sehrávaly úlohu formulátora. Pozdeji po neúspesnych pokusech presvedcit strany o schûdnosti série navrhovanych resení sehrává OSN úlohu sdelovatele. OAU se po uzavrení prímerí v roce 1991 stala spíse doplñujícím clánkem mediace, nez aby predstavovala plnohodnotnou roll zprostredkovatele.

Organizace africké jednoty zahájila mediacní cinnost v tomto konfliktu v roce 1979 a 1983 predstavila ve své rezoluci plán na jeho ukoncení. Ten pozadoval, aby aktéri pristoupili k vyjednávání za úcelem dosazení prímerí a utvorení podmínek pro referendum pod zástitou OAU a OSN.63 Plán OAU se stal základem pro tzv. urovnávací plán, ktery zahrnoval prímerí i postup príprav referenda a byl podepsán stranami konfliktu v srpnu 1988.64

Od této chvíle prevzala hlavní úlohu zprostredkovatele OSN, zatímco OAU se mediace dále úcastnila pouze jako pozorovatel. Vytvorení urovnávacího plánu dalo impulz pro vznik MINURSO v roce 1991.65 Do mandátu mise bylo zahrnuto sledování dodrzování prímerí vcetne redukcí vojenskych sil aktérû na sporném území. Dále mela mise dohlízet na propustení politickych vezñú ze Západní Sahary, vymenu válecnych zajatcû, cehoz se mel ujmout Mezinárodní vybor Cerveného kríze, a zamezit hrozbe neodpálenych min. Do rukou Úradu vysokého komisare OSN pro uprchlíky pak byla predána zodpovednost za repatriaci uprchl'kû ze Západní Sahary. Klícovou cástí mandátu ale byla identifikace a registrace volicû pro referendum, vcetne jeho vlastní realizace.66 Na uvedenych úlohách mise se po prodlouzení jejího mandátu v ríjnu 201367 podílí 237clenny vojensky personál, sest policejních ùredni'kû, dalsích 265 lokálních a mezinárodních civilních pracovníkú a 13 dobrovolníkú.68

Cílem diplomatického úsilí zprostredkovatelû bylo spolupracovat se stranami na implementaci urovnávacího plánu. Nutné organizacní prípravy referenda mely byt vykonány behem prechodného období, jehoz délka byla pûvodne odhadována na dvacet tydnû, zatímco MINURSO mela trvat jen o sest mesi'cû déle.69 Brzy se vsak ukázalo, ze organizace referenda prinásí mnoho spornych otázek a casovy rozvrh nebude mozné dodrzet. Zásadním problémem byla identifikace volicû. Technické problémy a pocetná odvolání stran vûci vyslednému seznamu volicû mely za následek neúmerne dlouhé trvání procesu identifikace, ktery byl nakonec ukoncen az v prosinci 1999.70 Pri pohledu na neschopnost stran dohodnout se na esenciálních zálezitostech urovnávacího plánu prestala OSN usilovat o jeho dosazení a vyzvala obe strany, aby zvázily alternativy, které by umoznily posun v patové situaci a nalezení prijatelného resení. Za tímto úcelem jim mel asistovat osobní vyslanec generálního tajemníka OSN James Baker.71

OSN pak znovu dostála své roli formulátora, kdyz Baker predlozil dva dalsí návrhy upravujících podmínky pro uskutecnení referenda. První Bakerûv plán byl stranám predlozen v roce 2001 a spocíval v autonomním zaclenení Západní Sahary do Maroka, které by melo moc nad zálezitostmi její bezpecnosti a zahranicní politiky. Polisario ale návrh zamítlo, protoze referendum by neobsahovalo moznost volby nezávislosti, ale pouze autonomie.72

O dva roky pozdeji dostaly zneprátelené strany moznost diskutovat o Bakerovu plánu II, jinak také mírovém plánu pro sebeurcení.73 Ten se jiz zakládal na referendu o nezávislosti, tak jako tomu bylo i u urovnávacího plánu. Práve to vsak byla hlavní námitka Maroka, podle nehoz se tímto cely proces vrátí do mrtvého bodu, ve kterém se nacházel v dobe, kdy se OSN snazila urovnávací plán prosadit. Polisario naléhalo na návrat k urovnávacímu plánu a prosazovalo vynutitelnost vysledku referenda. Argumenty obou aktérû tak byly postaveny na vzájemne si odporujících principech.74

Po neúspesnych pokusech prosadit konkrétní návrhy na vyresení konfliktu zanechali nástupci Jamese Bakera, ktery rezignoval na funkci osobního vyslance roku 2004,75 vytvárení dalsích plánû a snazili se nalézt resení cestou neformálních rozhovorû mezi stranami, címz doslo ke zmene role OSN z formulátora na úlohu sdelovatele. Presto nebyl Bakerûv plán II posledním plánem, ktery by vstoupil do procesu resení sporu o Západní Saharu, autorem dalsích vsak jiz byly prímo strany konfliktu.

V dubnu 2007 predstavila svúj plán marocká Královská poradní rada pro vec Západní Sahary (Conseil royal consultatif pour les affaires sahariennes, CORCAS) a vzápetí prislo s návrhem také Polisario. RB OsN zkonstatovala, ze na rozdíl od marockého návrhu neprichází Polisario s zádnymi novymi myslenkami, které by mohly preklenout patovou situaci. Návrh Maroka poskytoval v ocích OSN vetsí nadeji na úspech a vyzvala proto obe strany k jeho projednání.76 Marocky plán pocítal s vytvorením sirsí autonomie pro Západní Saharu uvnitr Maroka.77 V referendu by ale volici opet postrádali moznost volby nezávislé samosprávy území. Z toho dûvodu Polisario, které tuto moznost povazuje za své vysadní právo, neprojevilo zájem o daném návrhu (jenz je na jednacím stole i v roce 2015) diskutovat.

Od uzavrení prímerí v roce 1991 tak smeroval vyvoj konfliktu do mrtvého bodu, kdy neslucitelnost cílú nebyla redukována ochotou aktérû k ústupkúm. Dosavadní neúspech mediacní cinnosti OSN byl zpûsoben nedostatecností jejího vlivu pro vyresení sporu. Nutnost nalézt resení pritom cítilo Polisario i Maroko, které konflikt ekonomicky vycerpávalo. K tomu se pridal zájem Polisaria na posílení své pozice v konfliktu, nebot' to byla práve OSN, která polozila legální rámec pro uznání práva na sebeurcení púvodních saharskych obyvatel. K vyraznému oslabení vlivu OSN doslo v roce 2009, kdy Maroko vyjádrilo ztrátu dûvery ke zvlástnímu vyslanci pro MINURSO, Christopheru Rossovi, z dûvodu neúspechu jeho snah o naleznutí resení sporu. Ve skutecnosti Maroko Rossovi oplatilo obvinení ze spionáze pracovni'kû mise a snahu rozsírit mandát mise o monitoring lidskych práv, coz Maroko trvale odmítá.78 Problém v nedostatecném vlivu organizace vsak lezí také v její clenské základne. Maroko se opírá o podporu USA a Francie, dvou stálych clenû Rady bezpecnosti, coz OSN jako zprostredkovateli vyrazne komplikuje snahu docílit vyrovnanych pozic aktérû, které by vedly k vzájemne zrañující patové situaci a k tlaku na prijetí navrhovanych resení. Od uvedeného rozlození sil se odvíjelo jiz úvodní rozhodování stran o prijetí OSN jako zprostredkovatele mediace. OSN jako celek predstavovala pro SADR dokonalého obhájce jejích ci'lû, zatímco stálí clenové Francie a USA meli ten samy vyznam pro jejího oponenta.

Otázka vlivu OAU je závislá na regionálním kontextu této organizace. OAU, na rozdíl od OSN, nevstupovala do mediace jako nestranny aktér, nebot uznáním SADR jednala prímo v rozporu s marockymi zájmy, následkem cehoz Maroko z organizace vystoupilo. Krome toho, cíle zahranicní politiky OAU vztahující se k dokoncení dekolonizace a prosazení nezávislosti národû byly v rozporu s okupacní politikou Maroka na Západní Sahare. Její pûsobeni' tak bylo od zacátku nakloneno veci Polisaria, coz mohlo mít negativní dopady na prijetí jejích zprostredkovatelskych sluzeb Marokem. Patrne i z toho dûvodu prenechala úlohu hlavního zprostredkovatele OSN, která prednesla návrh OAU zneprátelenym stranám, a díky nemuz bylo nakonec dosazeno prímerí. Vliv OAU tak byl posléze nadále omezen ustoupením organizace do role pozorovatele a prenecháním hlavního slova v mediaci OSN.

Krome OAU a OSN vstoupila velice krátce do role zprostredkovatele také Saudská Arábie, která v roce 1987 vyjednala po dlouhé dobe první primé setkání alzírskych a marockych predstavitelû k vyjednávání o moznostech ukoncení probíhajících bojú. Mediaci zahajovala z pomerne vlivné pozice zaslouzené svou predeslou aktivní mediacní cinností.79 Motivací Saudské Arábie pro zahájení mediace nebyla obrana vlastních zájmú, tak jako v prípade OAU a OSN, nybrz rozsírení vlivu v jejím regionu prostrednictvím neutrálního zapojení se do probíhajících svetovych problémú. To vychází z jejího presvedcení o vlastní klícové pozici ve vyvoji regionální situace, vycházející z bohatství zeme a velikosti jejího území. Saudská mediacní angazovanost, vyznamné regionální postavení této zeme a v první rade neutralita, byly dostatecnymi faktory pro to, aby byla tato zeme Alzírskem a Marokem prijata jako zprostredkovatel.80

Saudská Arábie, stejne jako Maroko, povazovala Alzírsko za jednu ze stran konfliktu a podle toho také postupovala, kdyz se obracela práve na tyto dva severoafrické státy. Alzírsko vsak tento názor nesdílelo a konflikt stavelo vyhradne mezi Maroko a Polisario.81 Saudská mediace tak úspech neprinesla. Jejím jedinym vysledkem se stala vymena vezñú a formální zalození alzírsko-marocké komise.82

ZÁVÉR

Analyzou konfliktu o mezinárodní status Západní Sahary za pomoci nekolika teoretickych konceptú jsme nalezli odpovedi na otázky tykající se prícin nekompatibility cílú hlavních aktérû, procesu vzniku otevreného konfliktu, podrobne jsme rozebrali prúbeh konfliktu z hlediska jeho dynamiky a identifikovali pokusy o jeho mediaci.

Hlavními prícinami nekompatibility cílú aktérû konfliktu byly identifikovány sporné zdroje, separace stran a diferenciace ve velikosti a technologii. Tyto príciny vznikly na základe rady okolností. Spor o zdroje, tedy území Západní Sahary, prírodní zdroje v této oblasti a vyhody vyplyvající pro oba aktéry z moci nad tímto teritoriem, byl vyvolán pocitem nespravedlnosti obou aktérû a frustrací saharského obyvatelstva.

Z hlediska Saharanú byl pocit nespravedlnosti a frustrace probuzen nelegitimní marockou okupací Západní Sahary a jejich relativní deprivací vzhledem k marockym obyvatelúm na tomto území. V prípade Maroka mel pocit nespravedlnosti púvod v nárocích na historické vazby k tomuto území podporené vlastním vykladem stanoviska Mezinárodního soudního dvora z roku 1975. K nekompatibilite cílú dále prímo prispely separace konfliktních skupin a jejich velikostní i technologická diferenciace. Separace skupin nastala následkem vzniku nezávislého Maroka, probuzení marockého nacionalismu, s ním souvisejícími nároky na návrat k hranicím Velkého Maroka a rozhodnutí Spanelska predat správu nad Západní Saharou Maroku a Mauritánii.

Co se tyce dynamiky konfliktu, tak v nem byla identifikována latentní fáze, která vznikala jiz ve druhé polovine 50. let 20. století po zisku nezávislosti Maroka v roce 1956. V listopadu 1975 následovala manifestace konfliktu v podobe Zeleného pochodu na znamení vúle Maroka získat zpet Západní Saharu a paralelne probíhající marocká invaze na severovychode Západní Sahary, která se stala jiskrou zazehávající otevrenou fázi konfliktu. Vyznamnymi momenty z hlediska dynamiky konfliktu jsou eskalace bojú v 70. letech díky guerillové ofenzíve Polisaria proti mauritánskym silám, nejvetsí eskalacní vlna na prelomu 70. a 80. let v rámci intensifikace bojû mezi Marokem a Polisariem, deeskalace konfliktu pri sjednaném prímerí v zárí 1991 a po ní následovaném posunu, ci spíse upadnutí, do dodnes trvající fáze resení konfliktu za prítomnosti vleklé a neúspesné mezinárodní mediace.

Analyza mediacního úsilí zahájeného na zacátku 80. let ukázala, na základe Zartmanova a Touvalova konceptu, obranny charakter motivací OAU a OSN pro zahájení mediace, vyvoj rolí zprostredkovatelû a jejich nedostatecny vliv pro implementaci navrhovanych resení. Oba zprostredkovatelé sehrávali v pocátcích svého mediacního púsobení roli formulátora, OAU se vsak postupne stáhla z aktivní mediacní cinnosti v tomto konfliktu a prenechala hlavní slovo OSN, která po sérii neprijatych resení a zatvrzelé neústupnosti stran konfliktu zaujala úlohu sdelovatele. Prestoze mediace ukoncila ozbrojené boje a nechala vzniknout celé misi soustredící se na problém daného sporu, v rámci níz byla navrzena rada resení, oslabeny vliv OSN jako zprostredkovatele zpûsobil dosavadní neúspech a pokracování konfliktu na mrtvém bode.

Konflikt o sebeurcení Západní Sahary trvá jiz desítky let a po tuto dobu spotrebovává podstatné mnozství energie a zdrojû mezinárodního spolecenství (v soucasnosti prostrednictvím MINURSO), a to bez jediného vyznamného posunu v jeho resení od slození zbraní v roce 1991. Patová situace predstavuje pro Maroko pomerne vhodné podmínky pro realizaci jeho geopolitickych zájmú, kterymi jsou rozsírení vlastního území a exploatace prírodních zdrojû; na rozdíl od potenciálního scénáre, kdy by konfliktu byla venována intenzivní mezinárodní pozornost s cílem spor ukoncit. Zcela opacné podmínky prinásí tentyz kontext Polisariu a cástecne Alzírsku, kde sídlí exilová vláda SADR, a to vcetne rozsáhlého uprchlického tábora obyvaného pri nejmensím 90tisíci uprchlíky ze Západní Sahary.83 Ti, kterí na Západní Sahare zûstali, se za vzrûstaji'ci'ho poctu pristehovalych Marocanû stávají mensinou. Zatímco Maroko sebevedome investuje do rozvoje této oblasti, své odpûrce, zastánce referenda a zástupce lidskoprávních organizací utiskuje, pricemz trvale prehlízí mezinárodní nelegitimnost svého jednání. V polovine roku 2015 lze konstatovat, ze shoda nad resením sporu, at uz plánu autonomie, ci referenda o sebeurcení, je v nedohlednu, a to zásluhou pretrvávající nekompatibility ci'lû, kterou se tricetiletému mediacnímu úsilí nepodarilo prekonat.

Footnote

1 SHELLEY, Toby. Endgame in the Western Sahara: What Futur efor Africa's Last Colony. London: Zed Books, 2004: s. 240. ISBN: 9781842773413

2 ZUNES, Stephen a Jacob MUNDY. Western Sahara: War, Nationalism and Conflict Irresolution. Syracuse, NY: Syracuse University Press, 2010: s. 424. ISBN 978-0-81563219-1

3 PHAM, J. Peter. Not Another Failed State: Toward a Realistic Solution in the Western Sahara. The Journal of the Middle East and Africa [on-line]. 2010-04-16, Vol. 1, Issue 1: s. 1-24 [cit. 2015-07-09]. DOI: 10.1080/21520841003741463. Dostupné z: : http://goo.gl/hfm9Ru).

4 MERCER, John. Spanish Sahara. London: Allen&Unwin, 1976: s. 248. ISBN10: 0049660136

5 HODGES, Tony. Western Sahara: The Roots of a Desert War. Westport: Lawrance Hill Books, 1984: s. 388. ISBN-10: 0882081527

6 Viz ZOUBIR, Yahia H. Stalemate in Western Sahara: Ending International Legality. Middle East Policy [on-line]. 2007, roc. 14, c. 4: s. 158-177 [cit. 2015-07-09]; ZOUBIR Yahia H. a Karima BENABDALLAH-GAMBIER. The United States and the North African imbroglio: balancing interests in Algeria, Morocco, and the Western Sahara. Mediterranean Politics. 2005, roc. 9, c. 1: s.181-202; DARBOUCH, Hakim a Yahia H. ZOUBIR. Conflicting Internatinal Policies and the Western Sahara Stalemate. International Spectator. 2008, roc. 42, c. 1: s. 91-105; ZOUBIR, Yahia H. The United States and Mahreb-Sahel Security. Internatinal Affairs. 2009, roc. 5, s. 977-955

7 RUIZ MIGUEL, Carlos. Sáhara Occidental y España: Historia, Política y Derecho. Madrid: Dykinson, 1995: s. 231. ISBN: 84-8155-117-1; RUIZ MIGUEL, Carlos. Qué proceso de paz para el Sáhara Occidental?. Humania del Sur. 2014, roc. 9, c. 17: s. 53-68.

8 SPRINGEROVÁ, Pavlína, Lenka POLCEROVÁ a Michaela KUDYNOVÁ. Západní Sahara: zapomenuty konflikt. Praha: Periplum, 2012: s. 208. ISBN: 978-80-8662-460-0

9 BARTOS, Otomar J. a Paul WEHR. Using conflict theory [on-line]. Cambridge: Cambridge University Press, 2002, s. 13. ISBN 05-217-9446-3

10 BARTOS a WEHR, ref. 9, s. 47-49

11 WAISOVÁ, Sárka. Resení konfliktu v mezinárodních vztazích. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005: s. 4958. ISBN 80-7178-390-0

12 ZARTMAN, I. William a Saadia TOUVAL. International Mediation: Conflict Resolution and Power Politics. Journal of Social Issues [on-line]. 1985, roc. 41, c. 2: s. 32 [cit. 2015-07-09]. DOI: 10.1111/j.1540-4560.1985.tb00853.x. ISSN 00224537. Dostupné z: : http://bit.lv/1gDDg5C

13 Ibid.

14 Ibid. s. 38-39

15 Ibid. s. 36

16 ZARTMAN, I. William. The Timing of Peace Initiatives: Hurting Stalemates and Ripe Moments. The Global Review of Ethnopolitics [on-line]. September 2001, Vol. 1, No. 1: s. 8 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: : http://goo.gl/iNBV42

17 ZARTMAN a TOUVAL, ref. 12, s. 41

18 Definitions. Uppsala Conflict Data Program, Uppsala Universitet: Department of Peace and Conflict Research [on-line]. 2013 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: : http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions/

19 BESENYÖ, János. Western Sahara. Budapest: Ad Librum, 2009: s. 45. ISBN 978-963-88332-0-4

20 POTOCNY, Ondrej a Jan ONDREJ. Mezinárodní právo verejné: zvlástní cást. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003: s. 103. ISBN 80-7179-801-0

21 Western Sahara: Advisory Opinion of 16 October 1975. International Court of Justice [on-line]. 2015 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: : http://goo.gl/GxExwM

22 BESENYÖ, ref. 19, s. 52

23 BESENYÖ, ref. 19, s. 63; MERCER, John. The Cycle of Invasion and Unification in the Western Sahara. African Affairs[on-line]. 1976, roc. 75, c. 301: s. 503 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: : http://www. jstor.org/stable/721268

24 BERÁNEK, Ondrej. Západní Sahara: Príbeh nekonecného referenda. Mezinárodní politika. 2004, roc. 28, c. 9: s. 28. ISSN 0543-7962

25 EPSTEIN, Pamela. Behind Closed Doors: Autonomous Colonization in Post United Nations Era - The Case for Western Sahara. Annual Survey of International & Comparative Law[on-line]. 2010, roc. 15, c. 1: s. 111 [cit. 2013-12-01]. Dostupné z: : http://bit.lv/1V7e8UO.

26 Podnet pro podání zádosti k vypracování poradního stanoviska ICJ podalo Maroko po té, co Spanelsko poprvé oznámilo konání referenda o sebeurcení Západní Sahary v srpnu 1974 (k nemuz dodnes nedoslo). Nesouhlas s konáním referenda vyplyval z obav, ze jeho vysledky nepovedou k integraci území do marockého teritoria (PHAM, ref. 3, s. 7-8).

27 International Court of Justice, ref. 21

28 Rezoluce 1514 (XV), také známá jako Deklarace o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národum potvrdila právo na sebeurcení a zdûraznila naléhavost pro rychlé a definitivní ukoncení koloniálních drzav (United Nations, ref. 34).

29 Delegación Saharaui para España. Frente Polisario [on-line]. 2013 [cit. 2013-10-21]. Dostupné z: : http://frentepolisario.es/frente-polisario/.

30 WHITSON, Sarah Leah a Philippe BOLOPION. Letter to Members of the UN Security Counctil: Extend MINURSO Mandate to Human Rights. Letter to Members of the UN Security Counctil: Extend MINURSO Mandate to Human Rights [on-line]. 2014 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: : http://goo.gl/TA6IJ1.

31 Polisario Front reiterates its request to provide MINURSO human rights monitoring in Western Sahara. Sahara Press Service [on-line]. 2015 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: : http://goo.gl/0Dp2qs.

32 STEPHAN, Maria a Jacob MUNDY. A Battlefield Transformed: From Guerilla Resistance to Mass Nonviolent Struggle In The Western Sahara. Journal of Military and Strategic Studies [on-line]. 2006, roc. 8, c. 3: s. 9 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: : http://bit.lv/1SpqrYi.

33 Maroko produkuje 28 milionû tun fosfátu rocne, coz jej staví na tretí prícku svetovych producentû. Z hlediska fosfátovych rezerv je na prvním míste a dokonce témer ctrnáctinásobne prevysuje Cínu, která se s 3,7 miliardami tun fosfátovych rezerv umístila hned za Marokem. Fosfátové bohatství Maroko dlouhodobe zúrocuje, a podílí se tak 70 % na svetovém exportu fosfátu (Phosphate rock. In: USGS: U.S. Geological Survey [on-line]. 2014 [cit. 2015-07-16]. Dostupné z: : http://on.doi.gov/1I5JG9T).

34 BESENYÖ, ref. 19, s. 17-25

35 SEDDON, David. Morocco and the Western Sahara. Review of African Political Ecnomy,[on-line]. 1987, c. 38: s. 39 [cit. 2013-12-01]. Dostupné z: : http://www.jstor.org/stable/4005894

36 Declaración de principios entre España, Marruecos y Mauritania sobre el sahara occidental. United Wations[on-line]. 1975 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: : https://goo.gl/QHbIVf

37Armed Conflict Dataset. Uppsala Universitet: Department of Peace and Conflict [on-line]. 2015 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: : http://bit.lv/1iKUfNI

38 SARKEES, Meredith Reid a Frank WAYMAN. Resort to War: 1816 - 2007. Washington DC: CQ Press [on-line]. 2010 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: http://www.correlatesofwar.org/data-sets/COWwar

39 SEDDON, ref. 35, s. 39

40 United Nations, ref. 36

41 AMNESTY INTERNATIONAL. Morocco: A pattern of political imprisonment, disappearances and torture [on-line]. 1977: s. 1 [cit. 2013-12-01]. Dostupné z: : http://goo.gl/PeBqHF; SÁNTHA, Hanga, Ylva Lennartsson HARTMANN a Mark KLAMBERG. Crimes Against Humanity in Western Sahara: The Case Against Morocco. Juridisk Publikation [on-line]. 2010, Issue 2: s. 3 [cit. 2013-1201]. Dostupné z: : http://goo.gl/c6viQI; PHAM, ref. 3, s. 9

42 Declaration on the Granting of Independence to Colonial Countries and Peoples: 1514 (XV). United Nations [on-line]. 1960 [cit. 2013-11-12]. Dostupné z: : http://www.undocuments.net/a15r1514.htm

43 International Court of Justice, ref. 14

44 ZOUBIR, Yahia H. Stalemate in Western Sahara: Ending International Legality. Middle East Policy [on-line]. 2007, roc. 14, c. 4: s. 161 [cit. 2015-07-09]

45 SADR pristoupila do OAU jako plnohodnotny clen 22. 2. 1982, následkem cehoz Maroko z organizace vystoupilo.

46 MERCER, ref. 4, s. 508

47 SIPRI. Trade Registers. Stockholm International Peace Research Institute [on-line]. 2012 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: : http://portal.sipri.org/publications/pages/transfer/trade-register

48 Francie dodávala Maroku od roku 1975 zejména velké mnozství stíhacích letounû Mirage F-1, helikoptér SA-330 Puma, obrnenych vozidel, protitankovych strel ENTAC ci strel zemë-vzduch, zatímco USA pak zejména samohybné protiletadlové kanóny M-163, transportní letouny Hercules ci protitankové strely FGM-77 Dragon. Pro konkrétní prehled dodaného vybavení, jeho mnozství a druhu viz databázi Stockholm International Peace Research Institute (SIPRI, ref. 47).

49 SAIDY, Brahim. American Interests in the Western Sahara Conflict. American Foreign Policy Interests [on-line]. 2011, roc. 33, c. 2: s. 87 [cit. 2013-11-10]. DOI: 10.1080/10803920.2011.570735. Dostupné z: : http://www.informaworld.com/openurl?genre=article

50 Spanélské dodávky zbraní Maroku probíhaly nárazové, a to v letech 1977, 1985 a následné 1989. Od tohoto roku, uz Spanelsko do Maroka zádny vojensky material neprodalo (SIPRI, ref. 47).

51 SIPRI, ref. 47

52 BESENYÖ, ref. 19, s. 103-109

53 Uppsala Universitet, ref. 37

54 SIMONS, Howard a Edward CODY. Morocco Seeks U. S. Help in Western Sahara Fighting. Washington Post [on-line]. 1981 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: : http://goo.gl/owWUOP

55 Válka na Západní Sahare vysla podle Seddona (ref. 35, s. 28) Maroko na 2 - 5 milionù dolarù denne, zatimco Zunes (ZUNES, Stephen. Western Sahara: Peace Derailed. Current History. 1996, roc. 95, c. 601, s. 229) uvádí náklady 1 milion dolarù za den.

56 FRONT POLISARIO. Manifestation internationale pour l'autodétermination du peuple sahraoui et le respect des droits des hommes de Sahara Occidental. In: Conférence de Genève sous le theme: Demantelement du mur de la honte. [on-line]. 2005 [cit. 2013-12-01]. Dostupné z: : http: //www.arso.org/FPGE180305.htm

57 El Polisario y el Ejército marroquí libran una importante batalla en el Sáhara occidental. El País [on-line]. 1989 [cit. 2013-11-25]. Dostupné z: : http://goo.gl/ZEDBSe

58 El Polisario pide a la ONU que ponga fin a la escalada milibar en el Sáhara. El País. [on-line]. 1991[cit. 2013-11-25]. Dostupné z: : http://goo.gl/pYFsMG; Los maroquíes se retiran, augura el Frente Polisario. El País(a). [on-line]. 1991[cit. 2013-11-25]. Dostupné z: : http://bit.lv/1CJlBmI; Marruecos bombardea 'zonas liberadas' del Polisario. El País(b). [on-line]. 1991[cit. 2013-11-25]. Dostupné z: : http://bit.ly/1MwgCGd

59 V rezoluci (OAU, ref. 63), v níz jsou podmínky dohody o prímerí predstaveny, není specifikováno, o jaké pocty a typy vybavení se konkrétne jedná.

60 The Situation Concerning Western Sahara: Report of the Secretary General: S/21360. United Nations [on-line]. 1990: s. 6-8 [cit. 2013-11-25]. Dostupné z: : http://undocs.org/S/21360

61 Charter of the United Nations. United Nations [on-line]. 1945 [cit. 2013-11-14]. Dostupné z: : http://www.un.org/en/documents/charter

62 OAU Charter. Organization of African Union 1963 [cit. 2013-11-11]. Dostupné z: : http://bit.lv/1HEM2vn

63 Resolutions adopted by the nineteenth Assembly of Heads of States and Government. Organization of African Union [on-line]. 1983 [cit. 2013-11-14]. Dostupné z: : http://bit.ly/1CJlKGO

64 Ibid.

65 Rada bezpecnosti OSN vydala rezoluci 690 (1991 ) o zalození MINURSO 29. dubna 1991.

66 The Situation Concerning Western Sahara: Report of the Secretary General: S/22464. United Nations [on-line]. 1991 [cit. 2013-11-13]. Dostupné z: : http://bit.ly/1HRbicu

67 Mandát MINURSO byl od jejího zalození v roce 1991 opakovane prodluzován a poslední rezoluce Rady bezpecnosti na toto téma byla vydána v dubnu 2013, címz bylo trvání mise posunuto do dubna následujícího roku (MINURSO, ref. 68). Castost rezolucí vydanych za úcelem prodlouzení MINURSO má klesající tendenci, do níz se odrází intenzita mediacního úsilí OSN i nadeje na jeho úspech. Zatímco v roce 1999 byla mise prodluzována vzdy jen v rozmezí jednoho az trí mes'cû (mandát byl proto v tomto roce obnoven az sedmkrát), od roku 2008 jsou tyto intervaly vzdy po jednom roku.

68 MINURSO Facts and Figures. MINURSO: United Nations Mission for the Referendum in Western Sahara [on-line]. 2013 [cit. 2015-07-17]. Dostupné z: : http://bit.ly/1CFRzk7

69 United Nations, ref. 63, s. 4

70 MINURSO Background. MINURSO [on-line]. 2013 [cit. 2013-11-13]. Dostupné z: : http://bit.ly/1fLZhPu

71 Resolution 1301 (2000). United Nations [on-line]. 2000 [cit. 2013-11-14]. Dostupné z: : http://bit.lv/1I5RuGA

72Report of the Secretary General on the Situation concerning Western Sahara. United Nations [on-line]. 2001: s. 11 [cit. 2013-11-14] Dostupné z: : http://undocs.org/S/2001 /613

73 Report of the Secretary General on the Situation concerning Western Sahara. United Nations [on-line]. 2003: s. 11 [cit. 2013-11-14] Dostupné z: : http://undocs.org/S/2003/565

74 Ibid.

75 Tuto úlohu prevzal v roce 2005 holandsky zástupce pri OSN Peter van Waslum.

76 Návrhy obou stran byly predstaveny Rade bezpecnosti 10. dubna (Polisario) a 11. dubna (Maroko) 2007. Oba návrhy byly Radou bezpecnosti vzaty na vedomí v rezoluci z 30. dubna téhoz roku, v níz soucasne vyjádrila náklonnost k marockému plánu autonomie (Report of the SecretaryGeneral on the situation concerning Western Sahara. United Nations [on-line]. 2007 [cit. 2013-11141 Dostupné z: : http: //undocs.org/S/2007/619).

77 Autonomy Plan. Autonomy Plan: The Kingdom in the Move [on-line]. 2013 [cit. 2013-11-18]. Dostupné z: : http://autonomv-plan.org/the-autonomy-plan-for-sahara

78 Western Sahara: Concerns About Christopher Ross. Morocco News Board [on-line]. 05/15/12 [cit. 2013-11-12]. Dostupné z: : http://bit.ly/1McG2fb

79 KAMRAVA, Mehran. Mediation and Saudi Foreign Policy. Orbis [on-line]. 2013, roc. 57, c. 1: s. 4 [cit. 2015-07-09]. DOI: 10.1016/j.orbis.2012.10.010. ISSN 00304387. Dostupné z: : http://bit.lv/1Spq28k

80 Ibid. s. 18-19

81 Report of the Secretary-General on the situation concerning Western Sahara. United Nations [on-line]. 2006: s. 3 [cit. 2013-11-16]. Dostupné z: : http://bit.ly/1CFRVaD

82 Algeria/Morocco: Rivalry for regional primacy. Oxford Analytica Ltd [on-line]. 1987 [cit. 201311-16]. Dostupné z: : http://bit.ly/1gDp3iI

832015 UNHCR country operations profile: Algeria. UNHCR: The UN Refugee Agency [on-line]. 2015 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: : http://www.unhcr.org/pages/49e485e16.html