Content area
Full text
(4. dubna 1936 Kielce - 4. září 2017 Warszawa)
Každý odchod dobrého člověka je ztráta. Pro rodinu, blízké, ale i kolegy a přátele. Leč ztratí-li celá česká historiografie - nejen její představitelé či bezprostřední specialisté - nadto velkého přítele a osobnost, která věnovala značnou část svého vědeckého usilování studiu českých dějin, jde o ztrátu, jejíž dosah si plně uvědomíme až s odstupem. Útěchou, byť ovšem jen velmi slabou, může být, že se Stanisławu Bylinovi podařilo, aby své významné dílo do značné míry uzavřel, i když není pochyb o tom, že by se k jeho knihám připojily ještě všeliké rozpravy, jejichž zaměření jsme spíše tušili, než o něm věděli, ale jeho stálá aktivita to dovolovala předpokládat.1
Bylinův otec pocházel z rodiny drobného šlechtice (z vrstvy někdejšího zemanstva), která měla v kyjevské oblasti nevelký majetek. V Kyjevě Bylinův otec ještě maturoval, aby posléze přešel do Varšavy, kde vystudoval na Vysoké škole zemědělského hospodářství a získal titul inženýra-agronoma. V této funkci působil jako správce velkostatků na Opolsku. Stanislavova matka, rozená Domaniewska, pocházela ze zemanstva na Kališsku. On sám se pak narodil nedlouho před vypuknutím druhé světové války v Kielcích.
Svá vysokoškolská studia absolvoval Stanisław Bylina na Varšavské univerzitě (Uniwersytet Warszawski), leč nikoli primárně na oboru historie, nýbrž na slavistice, byť od počátku tíhl k historické tematice. Svědčí o tom už jeho nevydaná magisterská práce, která se věnovala kostnickým listům Jana Husa z let 1414-1415. Ta zřetelně manifestuje již od počátku jeho vědecké kariéry zájem, který se stal Bylinovým osudovým tématem. Bylo to husitství a jeho předpoklady, a to v jeho plné šíři od biografistiky přes vhledy do předhusitského a husitského myšlení až po historii politickou, vojenskou i sociální. Na význačnější výsledky tohoto úsilí doklady je zde možno upozornit, i když toliko ilustrativním způsobem.
Bylinova vědecká kariéra byla poměrně přímočará, neboť jeho další osudy byly nejdřív na více než deset let (1960-1971) spojeny s aktivitami v Slovanském ústavu Polské akademie věd (Instytut Słowianoznawstwa PAN), kde připravil disertaci spojující jeho zájem bohemistický s polonistickým. Šlo o knihu o Konrádu Waldhauserovi a jeho vlivu přesahujícím rámec českého teritoria směrem do Polska.2 Po této disertaci (1964), kterou zpracoval pod vedením Ewy Maleczyńské, formálně zaštítěné profesorem Jerzym Slizmskim, přichází v roce 1974 jeho habilitace. Její téma se otevřelo širšímu a tehdy, a vlastně...