Parlamentarismus nebo poloprezidencialismus? Spor o klasifikaci stredoevropských demokratických rezimu1

Abstract

Pro stfedni Evropu je pfíznacné, ze intenzita a obsah diskusí o stfedoevropskÿch rezimech (a prezidentech) vzdy velmi úzce souvisela s politickÿm a ústavním vÿvojem. Nejviditelnéjsí je to v Polsku, kde probéhla hlavní diskuse o tamnim rezimu v 90. letech 20. stoleti, kdy Polsko procházelo slozitÿm ústavné politickÿm vÿvojem, kterÿ vyvrcholil pfijetím ústavy v roce 1997.6 Polstí politologové a ústavní právníci v 90. letech 20. stoleti intenzivné diskutovali o rozdilech mezi parlamentní a poloprezidentskou formou vlády a aplikovali tyto teoretické poznatky na polskÿ rezim. Rezim z let 1992-1997, tj. z období od pfijetí tzv. Malé ústavy, která poprvé po pádu komunismu vÿslovné zavedla v Polsku princip délby mod, byl casto oznacován jako "neparlamentni". Ona "neparlamentni" forma polského rezimu byla charakterizována rúzné. Badatelé méli tendenci nazÿvat tentó rezim jako "poloprezidentskÿ" (Bankowicz 2010: 174), "premiérsko-prezidentskÿ" (Jasiewicz 1997: 147), "smisenÿ", nacházející se "mezi modelem V. republiky a parlamenté kabinetnim modelem" (Graczyk 1997: 90), "sméfující k systému parlamentné-prezidentskému" (Ciapala 1999: 39), "opírající se o francouzskÿ vzor" (ve smyslu V. francouzské republiky) ([Kallas] 2003: 531), "hybridem racionalizovaného parlamentarismu a poloprezidencialismu" ([Antoszewski] 2012: 50) apod. Ti badatelé, ktefí se nevzdávali pojmu "parlamentní rezim", hovofili o parlamentarismu "s posilenÿm prezidentem" (Lisicka 2002: 48), nebo o prezidentovÿch kompetendch "pfekracujidch" obvyklá méfítka parlamentního rezimu, resp. o rezimu, kterÿ je dílem parlamentní, dílem vsak "nemá s parlamentarismem nie spolecného" (Czajowski 1993: 12-13). Naproti tomu panuje v polské odborné obd shoda ohledné podoby rezimu po roce 1997, kterÿ je parlamentní, pficemz se v polské odbomé terminologii ustálilo oznacení "parlamentné kabinetní rezim" (Antoszewski 2012: 55, Bankowicz 2010: 176, Raciborski 2003: 89-97, [Jerzy J. Wiatr] 2006: 154).

V Ceské republice byla naopak pfíslusná debata az do roku 2012 spíse méné intenzivní a tÿkala se ne tolik rezimu jako takového, ale spíse prezidenta republiky. Díky specificnosti ceského prezidenta se totiz jedná o tradiení téma politologickÿch a ústavné právních analÿz sahající az do meziválecné první ceskoslovenské republiky (Broklová 2001, [Josef Mlejnek] 2014). Debata o ceském rezimu, tj. diskuse o tom, zda je parlamentní nebo poloprezidentskÿ, zintenzivnila teprve po roce 2012 v souvislosti se zavedením a uskutecnéním pfimÿch a vseobecnÿch prezidentskÿch voleb v lednu 2013. V minulosti panovala takfka jednotná shoda v tom, ze Ceská republika je parlamentním rezimem, byt' vyznacujícím se specifickÿm (relativné silnÿm) prezidentovÿm postavením ([Filip, Jan] 2003, Kysela 2008: 235, [Vodicka] a Cabada 2003: 154, Wintr 2006: 51-52). Pokud se kvúli této prezidentové roli néktefí politologové a ústavní právníci zamÿsleli nad pfítomností "prezidentskÿch prvkü" v ném, docházeli k závém, ze ceskÿ rezim je pfece jenom stále parlamentní ([Gerloch], Flfebejk a Zoubek 2002: 191, [Karel Klima] 2004: 44, Kysela a Kühn 2007: 113). Po zavedeni pfimÿch a vseobecnÿch prezidentskÿch voleb v roce 2012 a zvoleni prezidentem Milose Zemana v lednu 2013 se objevily nepocetné hlasy naznacující, ze se Ceská republika mohla posunout smérem k poloprezidencialismu (Kysela 2013), pfípadné se tak müze stât v budouenosti, ovsem tato tvrzení jsou znacné opatrná: "V dlouhodobém horizontu dokonce existuje moznost pfemény parlamentniho rezimu v rezim poloprezidentskÿ" ([Kopecek] a Mlejnek 2013: 75). Objevil se i názor, ze Ceská republika je poloprezidentskÿm rezimem (Kudma 2013). Takové hlasy jsou vsak ojedinélé. Je tomu tak proto, ze od pfíslusné ústavní zmény uplynulo málo casu a vÿzkum ceského rezimu po roce 2012 se teprve rozbíhá. Je mozné, ze se objevi vice analÿz docházejících k podobnÿm závérüm. Je to vsak spíse málo pravdépodobné. Jiz nyní pfevazují názory, ze Ceská republika je i po roce 2012 i nadále parlamentním rezimem (Bures, Charvát, Just a Stefek 2012: 153, Wintr 2013: 66), nanejvÿs parlamentním rezimem, jehoz pfímá volba prezidenta "posouvá od ideální formy parlamentarismu" (Brunclík 2014b: 77), nebo parlamentním rezimem "deformovanÿm a nefunkcním" ([Michal Kub]át 2014: 55).

Headnote

Abstract: Parliamentarism or semi-presidentialism? A dispute over classification of Central European democratic regimes

While reading academic papers and books on political regimes in Central Europe, one can become aware of an interesting and remarkable fact: these regimes (forms of government) are classified rather differently. Whereas some scholars tend to approach them as parliamentary regimes, others classify them as semi-presidential ones. The major dividing line between these two perspectives runs between a large group of English-writing scholars based outside Central Europe and those from Central Europe itself. Having reviewed a large number of relevant studies in this field, the authors of this article argue that the key reason for the different assessments of Central European regimes resides mainly in a different theoretical (but also methodological) approach, which has important implications when considering how these regimes are treated in various studies. Whereas the group of English-writing scholars tends to adopt a minimalist institutional definition suggested by Robert Elgie, most Central European scholars prefer an approach (inspired by Duverger or Sartori) that emphasizes presidential powers, which are irrelevant to Elgie's definition.

Keywords: Head of State, the Cgech Repubbc, Poland, Slovakia, Form of Government

1. Úvod

Nedílnou soucástí komparativního politologického vÿzkumu je otázka demokratickÿch rezimú, jejich typü a fungování. Zatímco pùvodné se politologové prednostné zabÿvali parlamentarismem a prezidencialismem, od 90. let 20. století se do popredí zájmu komparativní politologie dostal poloprezidencialismus. Souvisí to mimo jiné s politickÿmi zménami, které nastaly po pádu komunismu ve strední Evropé v roce 1989. Nové demokracie strední Evropy nastoupily cestu hledání odpovídajícího institucionálního rámce demokratické tranzice a konsolidace. Politictí predstavitelé i politologové si kladli otázky, jakÿ typ demokratického rezimú zvolit. Jednou z klicovÿch soucástí této diskuse byla problematika postavení a role prezidentú (srov. Taras 1997). Prirozenou altemativou parlamentní formy vlády se proto pro nové demokracie nejen strední Evropy stal poloprezidencialismus, nebot' prezidencialismus je evropské ústavní tradici velmi vzdâlenÿ a navíc jej rada vÿznamnÿch politologú odsoudila (napr. Linz 1990).

Prestoze od prechodu k demokracii uplynulo jiz více nez 20 let, komparativní výzkum stredoevropských demokratických rezimù se zamìrením na prezidenty neustal. Naopak, je stále velmi intenzivní. Analýza politologických studií zkoumající typ rezimù ve strední Evropì ukazuje jeden pozoruhodný jev. V souèasné politologii existují dvì tradice chápání povahy demokratických rezimù ve strední Evropì. Zatímco celá plejáda anglojazyèných politologù3 oznacuje tyto rezimy casto jako poloprezidentské, stredoevropstí politologové v drtivé vetsine prípadu ríkají, ze jsou parlamentní. Nejedná se pritom o lingvistická specifika stredoevropských jazyku. Rozdíl v definování stredoevropských demokratických rezimu má teoretické a metodologické koreny. Predevsím se týká odlisného pojetí poloprezidencialismu.

Jádrem tohoto clánku je komparativní analÿza téchto dvou odlisnÿch pohledú na povahu demokratickÿch rezimú ve strední Evropé. Cílem clánku je odpovédét na otázku, v cem presné tentó rozdíl spocívá a jaké jsou jeho príciny. Proc jedna skupina autorú hodnotí tyto rezimy jako poloprezidentské? Proc druhá, "stredoevropská" skupina politologú naopak odmítá uznat stredoevropské rezimy jako poloprezidentské? Jak vlastné chápou poloprezidencialismus? Jaké tedy stredoevropské rezimy podle nich jsou?

Nejprve predstavíme "stredoevropskÿ" prístup ke studiu povahy demokratickÿch rezimú v téchto zemích. Ukázeme, jak tito politologové zkoumají stredoevropské rezimy a k jakÿm docházejí závérúm. Následné se krátce zaméríme na to, jak jsou stredoevropské rezimy vétsinové definovány anglojazycnÿmi autory. Potom budeme analyzovat rozdíl v pojetí téchto rezimú obou skupin a pokusíme se vysvétlit príciny tohoto rozdílného chápání.

Predmétem nasí analÿzy budou tri stredoevropské zemé: Ceská republika, Polsko a Slovensko.4 Düvodem je skutecnost, ze tyto zemé jsou tzv. novÿmi demokraciemi ve strední Evropé, které v posledních 25 letech uskutecnily závazné reformy svÿch rezimú a prezidentú.5 Polsko v roce 1997 prijalo novou ústavu, která se zásadné odlisovala od té predchozí a která podstatné proménila polskÿ rezim. Slovensko v letech 1999-2001 provedlo radu ústavních zmén, které byly reakcí na predchozí období vlády poloautoritárského premiéra Vladimíra Meciara a které tamní rezim znacné modifikovaly. Ceská republika zavedla v roce 2012 primé a vseobecné prezidentské volby, které rovnéz vedly k proméné prezidentova postavení v rezimú.

Premény rezimú v téchto zemích vcetné prezidentú jsou düvodem, proc se vyznacují intenzivním politologickÿm vÿzkumem, a to neprerusené od 90. let 20. století do soucasnosti. Tentó clánek porovnává dvé odlisné tradice, resp. prístupy ke studiu rezimú ve strední Evropé, a sice na základé relevantní existující odbomé literatury.

2. Jaké jsou práce stredoevropskÿch politologú o stredoevropskÿch rezimech?

Analÿzy rezimú v téchto zemích lze rozdélit podle tri hlavních kritérií. Za prvé je to oborové kritérium. Jedná se o to, ze otázkou rezimú a prezidentú se zabÿvaji predstavitelé rùznÿch spolecenskovédních disciplín, samozrejmé politologové a ústavní právníci, ale také historici a sociologové. Je pritom príznacné, ze tak ciní oddélené. Málokdy se stane, aby napríklad politologové a ústavní právníci uskutecñovali multidisciplinámí vÿzkum. Za druhé je to tematické kritérium. Znamená to, ze se badatelé vénují rùznÿm otázkám, napr. problematice rezimú jako takovÿch, historickému vÿvoji rezimú, jednotlivÿm institucím apod. Za tretí je to kritérium zánrové. Príslusné texty jsou pripadovÿmi studiemi, rùznÿmi typy komparací apod.

Na základé téchto tri kritérií lze vymezit nékolik hlavních typú analÿz. Za prvé to jsou analÿzy demokratickÿch rezimú jako takovÿch. Mùzeme se zde setkat s radou pripadovÿch studií analyzujidch politické systémy jednotlivÿch zemi (Albin a Baluk 2005, Antoszewski 2012, Gerloch, Hrebejk a Zoubek 2002, Lisicka 2005, Palka 2010, Vodicka a Cabada 2003, Wintr 2013) nebo s komparacemi politickÿch systémú, které zahmují celou stredovÿchodni Evropu (Antoszewski 2006, Cabada et al. 2008, Kubát et al. 2004, Moldawa 2003, Pavlícek a kol. 1999a, 1999b, Wiatr 2006) nebo vÿjimecnë celou Evropu bez délení na "zapad" a "vÿchod" (Antoszewski a Herbut 2006).

Za druhé jsou to pocetné price analyzující vÿvoj a promëny stredoevropskÿch rezimú. Tyto price bud' "zacinaji" v roce 1989 (Bures, Charvát, Just a Stefek 2012, Wiatr et al. 2003, Wojnicki 2002), nebo zahmují celé 20. stoleti (Bankowicz 2010, Kopecek 2006, Kubát 2006, Lipták 2002), ci jdou jestë hloubëji do minulosti, pricemz tyto siroce souhrnné price jsou ústavné právní a ne politologické povahy (Bardada, Lesnodorski a Pietrzak 2001, Jçdruch 1998, Kallas 2003, Malÿ 2010).

Za tretí, velmi castÿm typem analÿz jsou price zkoumající jednotlivé rezimni instituée. Bezkonkurencnë nejcastëji se jedná o prezidenty, a to bud' v podobë pripadovÿch studii (Ciapala 1999, Dudek 2013b, Glajcar a Migalski 2006, Mojak 1995, Novák a Brunclík 2008, Slomka 2005, Simicek 2008, Wiatr 2001), nebo i komparativních rozborù (Bankowicz 2013, Hlousek et al. 2013, Mlejnek a kol. 2011, Osihski 2000, Zukiewicz 2013). Méné casto se jedná o analÿzy vÿkonné mod jako takové (Hlousek a Simicek 2004). Lze se vsak setkat i s rozbory jinÿch institua, napr. parlamentù jako celkù (Gwizdz 1997, Syllovà et al. 2008), poprípadé se zamérením jenom na jednu jejich komoru, a to bud' komoru dolní (Balaban 2005, Chmaj 1999, Pietrzak 2000), nebo komoru homí (Kysela 1999, Kysela 2000, Kysela 2006). Dále to jsou napr. analÿzy tzv. ùrednickÿch vlád (Brundík 2014a, Hlousek a Kopecek 2012) apod.

Za ctvrté, méné casté jsou analÿzy nëjakÿch vybranÿch pravidel fungování demokratickÿch rezimú. Napríklad se jedná o princip odpovëdnosti vÿkonné moci (Dziemidok-Olszewska 2012), vztah vlády a parlamentu (Szeliga 1998), kontrolní funkce parlamentu (Kruk 2008), vztah mezi dvéma komorami parlamentu (Mansfeldová 2001, Sarnecki 1999), otázka rozpousténí parlamentu prezidentem (Brunclík 2013), procedura sestavování vlády a odvolávání prezidentem (Adamus 1996, Jicinskÿ 2008), role ústavních konvencí (Kysela 2008) apod.

Za pité jsou to price, které analyzují napríklad procès prijíminí ústavy nebo uskutecñování nëjakÿch reforem. Jako príklad lze uvést mnohocetné analÿzy polskÿch politickÿch a akademickÿch débat o slozitém procesu prijíminí ústavy v 90. letech 20. stoleti a s tim spojenou zmënu polského rezimú v roce 1997 (Domagala 1997, Gebethner 1998, Graczyk 1997, Chrusdak 1997, Chrusdak 2002), nebo ceské diskuse o zavedeni primÿch a vseobecnÿch voleb prezidenta (Filip 2007, Hlousek 2008, Kubát 2003, Musilová a Sedo 2013).

Za sesté, lze se setkat s odbornÿmi pracemi (nikoliv politickÿmi traktáty) poskytující nàvody, jak pripadnë refbrmovat, ci naopak nereformovat stávající rezim (Bmnclík 2014b, Kubát 2013). Za soucást tëchto prací lze povazovat i zpëtné reflexe rezimú nebo jejich soucástí, typicky ùstav, doplnënÿch o vÿhledy do budoucna (Kysela 2003, Mlsna et al. 2010).

3. Parlamentní nebo poloprezidentské rezimy ve stredni Evropë?

Vsechny vÿse uvedené typy prací o rezimech ve stredni Evropë se nëjakÿm zpùsobem dotÿkaji otázky, jaké tyto rezimy jsou. Stredoevropstí politologové a ústavní právníci ve svÿch analÿzich diskutuji v podstatë pouze o dvou moznÿch variantách: parlamentarismu a poloprezidencialismu. Nie jiného neprichází do úvahy, resp. zádná jiná moznost (napr. prezidendalismus amerického typu) se nikdy v zàdnÿch analÿzich strední Evropy neobjevila. V diskusích rezonuje nejen otázka urcení samotného typu demokratického rezimu ve stfedni Evropé, ale také vymezeni jejich rüznÿch subtypù ci modifikací nebo deformad.

Pro stfedni Evropu je pfíznacné, ze intenzita a obsah diskusí o stfedoevropskÿch rezimech (a prezidentech) vzdy velmi úzce souvisela s politickÿm a ústavním vÿvojem. Nejviditelnéjsí je to v Polsku, kde probéhla hlavní diskuse o tamnim rezimu v 90. letech 20. stoleti, kdy Polsko procházelo slozitÿm ústavné politickÿm vÿvojem, kterÿ vyvrcholil pfijetím ústavy v roce 1997.6 Polstí politologové a ústavní právníci v 90. letech 20. stoleti intenzivné diskutovali o rozdilech mezi parlamentní a poloprezidentskou formou vlády a aplikovali tyto teoretické poznatky na polskÿ rezim. Rezim z let 1992-1997, tj. z období od pfijetí tzv. Malé ústavy, která poprvé po pádu komunismu vÿslovné zavedla v Polsku princip délby mod, byl casto oznacován jako "neparlamentni". Ona "neparlamentni" forma polského rezimu byla charakterizována rúzné. Badatelé méli tendenci nazÿvat tentó rezim jako "poloprezidentskÿ" (Bankowicz 2010: 174), "premiérsko-prezidentskÿ" (Jasiewicz 1997: 147), "smisenÿ", nacházející se "mezi modelem V. republiky a parlamenté kabinetnim modelem" (Graczyk 1997: 90), "sméfující k systému parlamentné-prezidentskému" (Ciapala 1999: 39), "opírající se o francouzskÿ vzor" (ve smyslu V. francouzské republiky) (Kallas 2003: 531), "hybridem racionalizovaného parlamentarismu a poloprezidencialismu" (Antoszewski 2012: 50) apod. Ti badatelé, ktefí se nevzdávali pojmu "parlamentní rezim", hovofili o parlamentarismu "s posilenÿm prezidentem" (Lisicka 2002: 48), nebo o prezidentovÿch kompetendch "pfekracujidch" obvyklá méfítka parlamentního rezimu, resp. o rezimu, kterÿ je dílem parlamentní, dílem vsak "nemá s parlamentarismem nie spolecného" (Czajowski 1993: 12-13). Naproti tomu panuje v polské odborné obd shoda ohledné podoby rezimu po roce 1997, kterÿ je parlamentní, pficemz se v polské odbomé terminologii ustálilo oznacení "parlamentné kabinetní rezim" (Antoszewski 2012: 55, Bankowicz 2010: 176, Raciborski 2003: 89-97, Wiatr 2006: 154).

V Ceské republice byla naopak pfíslusná debata az do roku 2012 spíse méné intenzivní a tÿkala se ne tolik rezimu jako takového, ale spíse prezidenta republiky. Díky specificnosti ceského prezidenta se totiz jedná o tradiení téma politologickÿch a ústavné právních analÿz sahající az do meziválecné první ceskoslovenské republiky (Broklová 2001, Mlejnek 2014). Debata o ceském rezimu, tj. diskuse o tom, zda je parlamentní nebo poloprezidentskÿ, zintenzivnila teprve po roce 2012 v souvislosti se zavedením a uskutecnéním pfimÿch a vseobecnÿch prezidentskÿch voleb v lednu 2013. V minulosti panovala takfka jednotná shoda v tom, ze Ceská republika je parlamentním rezimem, byt' vyznacujícím se specifickÿm (relativné silnÿm) prezidentovÿm postavením (Filip 2003, Kysela 2008: 235, Vodicka a Cabada 2003: 154, Wintr 2006: 51-52). Pokud se kvúli této prezidentové roli néktefí politologové a ústavní právníci zamÿsleli nad pfítomností "prezidentskÿch prvkü" v ném, docházeli k závém, ze ceskÿ rezim je pfece jenom stále parlamentní (Gerloch, Flfebejk a Zoubek 2002: 191, Klima 2004: 44, Kysela a Kühn 2007: 113). Po zavedeni pfimÿch a vseobecnÿch prezidentskÿch voleb v roce 2012 a zvoleni prezidentem Milose Zemana v lednu 2013 se objevily nepocetné hlasy naznacující, ze se Ceská republika mohla posunout smérem k poloprezidencialismu (Kysela 2013), pfípadné se tak müze stât v budouenosti, ovsem tato tvrzení jsou znacné opatrná: "V dlouhodobém horizontu dokonce existuje moznost pfemény parlamentniho rezimu v rezim poloprezidentskÿ" (Kopecek a Mlejnek 2013: 75). Objevil se i názor, ze Ceská republika je poloprezidentskÿm rezimem (Kudma 2013). Takové hlasy jsou vsak ojedinélé. Je tomu tak proto, ze od pfíslusné ústavní zmény uplynulo málo casu a vÿzkum ceského rezimu po roce 2012 se teprve rozbíhá. Je mozné, ze se objevi vice analÿz docházejících k podobnÿm závérüm. Je to vsak spíse málo pravdépodobné. Jiz nyní pfevazují názory, ze Ceská republika je i po roce 2012 i nadále parlamentním rezimem (Bures, Charvát, Just a Stefek 2012: 153, Wintr 2013: 66), nanejvÿs parlamentním rezimem, jehoz pfímá volba prezidenta "posouvá od ideální formy parlamentarismu" (Brunclík 2014b: 77), nebo parlamentním rezimem "deformovanÿm a nefunkcním" (Kubát 2014: 55).

Jesté jiná byla situace na Slovensku. Poloautoritáfská povaha tamního rezimu v 90. letech 20. století ovlivnila pfíslusnou diskusi. Relevantním tématem byla otázka hybridního rezimu a konsolidace demokracie, a nikoliv otázka definice slovenského rezimu ve smyslu jeho parlamentní ci poloprezidentské povahy. Pokud se úvahy o (jednoznacné parlamento!) formé vlády na Slovensku objevovaly, pak ve striktné formálné ústavním kontextu (Kresák 1996). Stejné tak zavedení pfimÿch a vseobecnÿch prezidentskÿch voleb v roce 1999 nebylo chápáno jako soucást promény parlamentniho rezimu v rezim poloprezidentskÿ, ale jako soucást konsolidace demokracie po pádu Vladimíra Meciara (Kopecek 2003, 2006). Svúj vliv má také specifické postavení mladého státu, kterÿ se nemüze vykázat historickou tradicí státnosti, mající komplikovanÿ vztah k státu (Mad'arsku), kterého bylo po mnoha staletí soucástí a po kterém mu "zbyla" pocetná (mad'arská) mensina. Není tedy náhodné, ze néktefí slovenstí autofi vénují vice pozornosti kofenüm soucasného slovenského rezimu ve smyslu národních mÿtû a otázku definice rezimu nechávají stranou (Lupták 2008). V kazdém pfípadé na Slovensku diskuse o mozné poloprezidentské podobé jejího rezimu po roce 1999 téméf neexistuje. Pokud ano, pak Slovensko není chápáno jako poloprezidentskÿ rezim (Horváth 2005: 2, Spác 2013: 126).

4. Stredoevropské rezimy v jiné perspektivë

Velká cást anglojazycné literatury se od stfedoevropské lisí zejména v tom, ze zahrnuje pfevázné komparativní Studie, které na rezimy stfední Evropy nahlízejí z obecnéjsí perspektivy. Analÿzy zaméfené na jednotlivé zemé bÿvaji v drtivé vétsiné soucástí rozsáhlejsích komparativních studií. Tuto anglojazycnou literatum lze rozlisit do ctyf hlavních skupin. Prvním typem studií jsou komparativní analÿzy globálního rázu s dürazem na sífku zábéru, zatímco specifika jednotlivÿch rezimü jsou z logiky véci omezena na minimum (napf. Derbyshire a Derbyshire 1996).

Druhÿ okruh odbomé literatury zahrnuje komparativní analÿzy poloprezidentskÿch ci parlamentních rezimü, které se zabÿvaji definicními rysy a jinÿmi aspekty téchto teoretickÿch kategorií, avsak detailnéjsí rozbor ci popis politickÿch rezimü v jednotlivÿch zemích zde chybí (napf. Bahroy Bayerlein a Vesser 1998, Beyme 2000, Siaroff 2003).

Tfetí typ studií se zaméfuje na instituce a vybrané aspekty vÿkonné moci. Pfedmétem studia jsou napfíklad vztahy mezi prezidentem a vládou v roviné konfliktü uvnitf vÿkonné moci (Baylis 1996, Colton a Skach 2004, Easter 1997, Elgie a Fauvelle-Aymar 2012, Goetz a Wollmann 2001, Krouwel 2000a, Krouwel 2000b, Krouwel 2003, Protsyk 2005a, Protsyk 2005b, Protsyk 2006, Roper 2002, Sedelius a Ekman 2008).

Ctvrtÿ typ studií byl typickÿ zejména pro 90. léta 20. století. Politologové se (nejen) v této dobé zaméfovali na vztah rüznÿch forem vlád a pfezití demokracie v tzv. novÿch demokraciích po pádu komunismu v zemích stfední a vÿchodni Evropy (Beyme 2001, Easter 1997, Elgie 2008, Frison-Roche 2007, McMenamin 2008, Protsyk 2011, Stepan a Skach 1993, Taras 1997).

Nyní se podrobnéji podívejme na to, jak tato anglojazycná skupina odbomíkü klasifikuje politické rezimy v Ceské republice, Polsku a Slovensku.

Zdaleka nejvíce nejasností a neshod panuje v pfípadé klasifikace polského politického rezimu. Vétsina odbomíkü povazovala Polsko v dobé platnosti Malé ústavy z roku 1992 za poloprezidentskÿ rezim (Bahro, Bayerlein a Veser 1998: 208, Beliaev 2006: 375 a 387, Beyme 2000: 13, Duhamel 1993: 87, Easter 1997: 190, Goetz a Wollmann 2001: 865-866, Krouwel 2000a, Krouwel 2003, Linz 1997: 9, Metcalf 2000: 679, Millard 2007: 58, Siaroff 2003: 307). Jini autofi povazovali Polsko té doby za pfípad "omezeného prezidencialismu" (Derbyshire - Derbyshire 1996: 43), nebo hovofili o dominanci parlamentní ch prvkü (Baylis 1996: 299-300). V roce 1997 byla v Polsku pfijata nova ústava, která pfinesla soubomou zménu polského politického rezimu, protoze prezidentské kompetence byly vÿrazné omezeny a naopak pozice vlády a premiéra byla posilena. Nicméné neshody mezi anglojazycnÿmi politology nadále pfetrvávají. Goetz a Wollmann (2001: 865-866) napfíklad tvrdí, ze ústavní reforma z roku 1997 omezila prezidenta "do pfevázné reprezentativni role". Siaroff (2003: 308) charakterizuje Polsko jako "parlamentní systém s prezidentskÿm korektivem" a Köker (2013: 10) povazuje Polsko za "parlamentní systém". Na druhou stranu vétsina odbomíkü povazuje Polsko za poloprezidentskÿ rezim. Néktefí dosli k tomu závéru na základé vlastního pojeti poloprezidentského rezimu (Beyme 2001: 10, Martinez 1999, Canas 2004), jini tak ucinili s vyuzitím Shugarta a Careyho (1992) a jejich konceptu premiérsko-prezidentského rezimu (Protsyk 2005a, Protsyk 2006, Roper 2002). Mnoho dalsích studií se ovsem opírá o definid poloprezidencialismu R. Elgieho7 (Colton a Skach 2004: 18, Elgie 2007a: 9, Elgie 2007b: 61, Magallhaes a Fortes 2008: 7, Matsuzato a Gudzinskas 2006, Protsyk 2005b, Sedelius a Ekman 2008, Schleiter a Morgan-Jones 2009a: 673, Skach 2007). V této souvislosti je pfiznacnÿ a pozoruhodnÿ následující McMenaminiho (2008: 122) vÿrok: "Ustava z roku 1997 omezila prezidentskou moc ve prospéch premiéra, ale - coz je nejdülezitéjsí - potvrdila poloprezidentskÿ systém v Polsku."

Pokud se jedná o Ceskou republiku, klasifikace politického rezimu v "západní" odbomé literatufe byla v drtivé vétsiné jednotná: Ceská republika byla takfka vzdy klasifikována jako parlamentní rezim (Baylis 1996: 299, Colton a Skach 2004: 18, Easter 1997, Elgie 1998, Goetz a Wollmann 2001, Krouwel 2000a, Schleiter a Morgan-Jones 2009a: 673, Sedelius a Ekman 2008: 15, Stepan a Skach 1993: 4, Wolchik 1997: 171). Mezi vÿjimky lze zafadit Studie, které povazují CR za "duální systém" (Derbyshire a Derbshire 1996), pfípadné dokonce za poloprezidentskÿ systém (Beliaev 2006: 387)

Ovsem po roce 2012, kdy byla v CR zavedena pfímá volba prezidenta, se klasifikace CR zacala ménit. Robert Elgie povazuje soucasnou CR v souladu se svou definid poloprezidentského rezimu za poloprezidentskÿ rezim (Elgie 2012, Elgie 2014, Elgie a Fauvelle-Aymar 2012: 1614). Lze se düvodné domnívat, ze se k této klasifikaci pfipojí i fada dalsích specialistü, ktefí sdílí Elgieho pfístup ke klasifikaci forem vlád v modemích demokraciích.

Vÿvoj hodnocení slovenského pfípadu západními politology sleduje podobnou trajektorii jako vÿvoj hodnocení ceského rezimu. Zatímco pfed rokem 1999 bylo Slovensko rovnéz takfka jednohlasné povazováno za parlamentní rezim (Baylis 1996: 299, Derbyshire a Derbyshire 1996: 4, Easter 1997, Elgie 1998, Krouwel 2000a, Krouwel 2000b, Stepan a Skach 1993), fada studií publikovanÿch po roce 1999 fadí SR mezi poloprezidentské rezimy (Elgie 2007a: 9, Elgie 2007b: 61, Elgie 2008: 6, Frison-Roche 2007: 57; Magallhaes a Fortes 2008, Protsyk 2011: 101), ackoli néktefi specialisté i nadále povazuji Slovensko za parlamentni rezim (Colton, Skach 2004: 18, Sedelius a Ekman 2008: 15, Schleiter a Morgan-Jones 2009a: 6738).

5. Proc se dvë skupiny badatelû od sebe odlisují?

Z vyse uvedeného vyplyvá na první pohled zfetelnÿ kontrast mezi tim, jak politickÿ rezim v CR, SR a v Polsku hodnoti skupina anglojazycnÿch badatelû a jak k témto rezimüm pfistupuji "domaci" odbornici. Proc tomu tak je?

Rozdíly spodvají v odlisném metodologickém a teoretickém pfistupu stfedoevropskÿch politologü. Pfedevsím, stfedoevropstí politologové vétsinou nevycházejí z pfedem dañé jediné defmice poloprezidentského rezimu, kterou by pak automaticky aplikovali na politickou praxi na základé néjakÿch dopfedu pevné danÿch kritérií. Postupují opacné: nejprve zkoumaji politickou praxi a teprve potom z takové analÿzy odvozuji povahu zkoumanÿch rezimú. Vycházejí tedy spíse z pfipadovÿch studií, kdy z empirické analÿzy jednotlivÿch pfípadü vyvozují klasifikacní závéry. Postupují tedy jinak, nez jak to délají dnes zfejmé nejvlivnéjsí teoretik poloprezidencialismu Robert Elgie a jeho spolupracovníci, ktefí vycházejí z jim stanovené minimalistické defmice poloprezidentského rezimu (Elgie 1999: 13), a této definid pfizpüsobuji vÿbér pfípadü.

Dobfe to ukazuje následující pfíklad. Slovenstí autofi Darina Malová a Marek Rybáf (2008: 180) v kolektivní komparativní studii, jejímz hlavním autorem a editorem je Robert Elgie, uvádéjí, ze "Ustavní zména z roku 1999 posunula Slovensko mezi poloprezidentské rezimy, tak jak jsou defmovány v této knize."9 Soucasné vsak ve své analÿze prokazují, ze ústavní zmény z té doby prezidenta oslabily, coz potvrzují i jiné práce, a ze se ústavné politické mechanismy se celkové neodlisují od parlamentního modelu. Jejich pfihlásení se ke "slovenskému poloprezidencialismu" je tedy spíse pfihlásením se k apriomímu názoru editora knihy Roberta Elgieho na to, co je poloprezidencialismus, závazného pro autory celé kolektivní práce, nez ze by vyplÿvalo z hloubkové analÿzy slovenského pfípadü.10

Tentó jinÿ pfístup vede ke dvéma düsledküm. Pfípadové Studie stfedoevropskÿch rezimü vedou za prvé k implicitnímu zpochybnéní Elgieho defmice poloprezidentského rezimu a za druhé ukazují, ze tyto rezimy jsou vétsinové pojímány jako parlamentni a ne poloprezidentské. Jestlize stfedoevropstí politologové nepouzívají Elgieho minimalistickou definid poloprezidencialismu, proc tak ciní a jaká defmice je jim blizsí?

Stfedoevropstí politologové stejné jako fada anglojazycnÿch autorú sice vycházejí z bézné pouzívané typologie demokratickÿch rezimü (parlamentni - prezidentské - poloprezidentské), ovsem jinak ji pojímají a pouzívají. Tÿkà se to pfedevsím poloprezidencialismu. Stále vice anglojazycnÿch politologü pfebírá minimalistickou definid Roberta Elgieho. A néktefi z nich - vcetné samotného Elgieho (2011: 23) - povazuji tuto definid za "standardni" (Schleiter a Morgan-Jones, 2009b: 874, Schleiter a Morgan-Jones 2010: 1418). Podle Elgieho (2004a: 13) je vÿhodou této defmice, která nechává stranou otázku prezidentovy moci a je zalozena v podstaté jen na pfímém a vseobecném zpüsobu volby prezidenta, skutecnost, ze mu umozñuje zahmout do svého vÿctu poloprezidencialismü vétsi pocet pfipadü, tzn. jak rezimy se silnÿmi, tak i slabÿmi prezidenty. Na jiném misté uvádí, ze taková defmice umozñuje metodologicky bezproblémovÿ vÿbér pfipadü a pfinásí Objektivismus ve studiu poloprezidencialismü (Elgie 2004b: 317). Timto zpüsobem lze klasifikovat rezimy jen na základé ústavního textu, aniz by bylo nutné studovat, jak funguji v praxi, a lze se zaméfit na jiné dílcí otázky, jako napfíklad volební úcast v prezidentskÿch a parlamentních volbách, vztahy mezi prezidenty a stranami/stranickÿmi systémy apod. V takovém pfípadé je naprosto jasné, ze Elgie a jeho následovníci defmují Polsko, Slovensko po roce 1999 a Ceskou republiku po roce 2012 jako poloprezidencialismy. Ve vsech pfípadech jsou totiz tamní prezidenti voleni v pfimÿch a vseobecnÿch volbách, tyto rezimy tudíz naplñují v podstaté jediné Elgieho defmicní kritérium poloprezidentského rezimü.

Naproti tomu stfedoevropstí politologové explicitné nebo implicitné vycházejí z Duvergerovy (1980) a Sartoriho (2001: 128-143) tradice pojímání poloprezidencialismü, jez na rozdíl od Elgieho pfístupu pfisuzuje prezidentovi dülezité vÿkonné pravomoci. Minimalistická defmice poloprezidencialismü je pojmem s pfílis üzkÿm obsahem a pfílis sirokÿm rozsahem. Skÿtà riziko konfuzí a nejednoznacností. Elrozí nebezpecí, které Sartori oznacil jako "natahování pojmu" (conceptual stretching (Sartori 1991), tedy jeho pfílisné zobecñování a oznacování jím cehokoliv. Jinÿmi slovy se jedná o to, ze bude-li danÿ pojem uzíván bez ohledu na dañé praktické okolnosti, dojde kjeho empirickému vyprázdnéní (empirical vaporisation) (Sartori 1970). Pojem pfestává plnit svoji heuristickou funkci (Hlousek 2013: 23; Kubát 2014: 46-52). V této souvislosti je logické, ze pfívrzenci minimalistické definice nacházejí vsude po svété desítky pfípadú poloprezidencialismü vcetné stfední Evropy, zatímco její odpúrci pocítají poloprezidencialismy v jednotkách pfípadú a odmítají uznat stfedoevropské demokratické rezimy jako poloprezidentské.

Implicitní pñhlásení se k Duvergerové a Sartoriho tradici pojímání poloprezidencialismü spocívá v tom, ze stfedoevropstí autofi se sice vÿslovné nehlásí k zádné tradici defmování poloprezidencialismü, nicméné pñ zkoumání stfedoevropskÿch rezimü a jejich následnému zafazování do typologie demokratickÿch rezimü pracují pfedevsím s kritériem prezidentovy moci. Tedy s kritériem, které je základem Duvergerovy a Sartoriho defmice poloprezidencialismü a které Elgie (2014) zámémé odmítá s tím, ze se politologové nikdy neshodnou na tom, co jsou "vÿznamné kompetence", jak je ve své definid naznacil Duverger a pfedpokládá je rovnéz i Sartori. Snad vsechny analÿzy stfedoevropskÿch prezidentû a rezimü z dilny stfedoevropskÿch autorú se soustfedí na otázku prezidentovy moci. Jestlize jsou stfedoevropstí prezidenti sice voleni v pfimÿch volbách, ale nemají reálnou vÿkonnou moc, nebo jsou soucástí vÿkonné moci jen formálné, to jest z hlediska strukturace ústavy (Ceská republika, Slovensko), pak v souladu s timto pfístupem nelze stfedoevropské demokratické rezimy oznacovat jako poloprezidentské.

Kritérium pfimÿch a vseobecnÿch prezidentskÿch voleb tedy není ve stfedoevropské literatufe chápáno jako urcujid.11 Je totiz nutné uvédomit si souvislosti zavádéní pfimÿch a vseobecnÿch prezidentskÿch voleb v konkrétních zemích. Casto se jedná o historické okolnosti, které vúbec nesouvisí se snahou prezidenta posilovat ci vytvàfet néjakÿ typ rezimü s vládnoucím prezidentem. Typicky je to stfedovÿchodni Evropa po roce 1989 a její "obecnÿ demokratizacni duch doby" (Mlejnek 2011: 15). Rada zemi stfedovÿchodni Evropy zavedla pfimé a vseobecné volby prezidentû proto, aby se demokraticky vymezila vüci komunistickÿm rezimùm, ve kterÿch zidné svobodné volby neexistovaly. Tehdejsí politická úvaha byla jednoduchá: cím vice svobodnÿch voleb, tim vice demokracie. Prima volba sice prezidenta politicky posiluje (Lijphart 1999: 141, srov. Baylis 1996) - napríklad první ceskÿ primo zvolenÿ prezident Milos Zeman (2013) svúj politickÿ aktivismus (k pojmu blíze Tavits 2011) mimo jiné odüvodñuje privé zpüsobem volby -, ale nemusí vzdy vést k vlidnoucím prezidentûm. Ve stredovÿchodni Evropé "není vÿjimkou situace, kdy je primo volenÿ prezident v postavení, které jej nijak neodlisuje od hlavy stitu v sousední zemi, kde je volen parlamentem" (Hlousek, Kopecek a Sedo 2011: 114).

Kromé toho mají stredoevropstí autori tendenci neomezovat se pouze na prezidenta, ale analyzují vÿkonnou moc jako takovou. To vede ke komplexnéjsim a podrobnéjsim analÿzim a v düsledku toho k jemnéjsímu rozlisovini mezi rüznÿmi subtypy demokratickÿch rezimú, coz se ovsem vyskytuje, byf v mensí míre, i u anglojazycnÿch autorú (srov. Siaroff 2003; Sartori 2001: 110-121). S tím souvisí skutecnost, ze zatimco rozlisovini rüznÿch druhù poloprezidencialismu je ve stredoevropské literature vÿjimecné (srov. Klokocka 1996), castéji se zde setkime s rozlisovinim rüznÿch subtypù parlamentarismu. Proto napríklad polstí politologové a ústavní privníci hojné pojmenovivají Polsko jako "kabinetné-parlamentni rezim" (Antoszewski 2012: 55, Bankowicz 2010: 176, Raciborski 2003: 89-97, Wiatr 2006: 154). Cesti autori pak pracuji s pojmem "racionalizovanÿ parlamentni rezim" (Kubit 2009, 2013, Kysela 2008). To je ovsem néco jiného nez poloprezidencialismus. Zatimco v racionalizovaném parlamentarismu prevazuje uvnitr vÿkonné moci vlida v cele s premiérem nad prezidentem (a premiér dominuje vlidé), v poloprezidencialismu prevazuje uvnitr vÿkonné moci prezident. To vsak není prípad Ceské republiky, Polska ani Slovenska.

Dalsim argument proti prístupu R. Elgieho vyplÿvi z toho, ze jednotlivé typy rezimú (parlamentni, prezidentskÿ, poloprezidentskÿ ci direktoriilnf) mají vlastní mechanismus a logiku fungovini (srov. Sartori 2001: 95), kteri vyplÿvi mimo jiné i z interakcí mezi zikonodirnou a vÿkonnou moci. Jinÿmi slovy feceno, koncepce politickÿ rezimú nelze konstruovat cisté na formalistickém chipiní ústavy, resp. tak, ze pouhÿ pohled na dva ci tri clinky ústavy stací k tomu, abychom danÿ stit zafadili mezi prezidentské, parlamentni ci poloprezidentské rezimy. Z téchto dúvodú se proto jako krajné sporné jevi klasitikovat zemi (napf. Slovensko), v niz je vlida odpovédni parlamentu a vedle ni je primo volenÿ a soucasné kompetencné slabÿ prezident, automaticky za rezim poloprezidentskÿ (srov. Pasquino 1997: 129; Hlousek, Kopecek, Sedo 2011: 96 a 101). A to zkritka proto, ze logika fungovini tohoto rezimú je blizki klasickÿm parlamentnim rezimùm (s nepfímo volenou hlavou stitu ci parlamentním monarchiím) spise nez klasickÿm poloprezidentskÿm rezimùm (kde je prezident séfem exekutivy) (srov. Shugart, Carey 1992: 2). Tentó cisté formalistickÿ pfistup zaméfenÿ na prakticky jediné kritérium (zpùsob volby hlavy stitu) tvrdé zkritizoval italskÿ politolog Gianfranco Pasquino (1997: 129), a to jesté drive, nez Robert Elgie pfedstavil svou defmici: "Poloprezidentské rezimy nelze povazovat za institucionilni systémy vyskytující se uprostfed kontinua mezi parlamentními a prezidentskÿmi systémy. Vyznacují se vlastnimi specifickÿmi zimérné navrzenÿmi institucionilnimi prvky. Nemohou bÿt vytvofeny jen tak, ze posílíme nékteré soucisti parlamentního rezimú, napríklad zavedením primo voleného prezidenta."

Poslední dùvod, proc zpochybñovat pojmenoviní rezimú v Ceské republice, Polsku a na Slovensku jako rezimú poloprezidentskÿch, je sémantickÿ. Pokud termin "prezidentskÿ rezim" poukazuje na dominantni pozici prezidenta v daném politickém rezimu a termin "parlamentni rezim" naopak pfedpoklidi, ze zdrojem moci v zemi je parlament a z néj vychizející kabinet, pak bychom se mohli domnivat, ze termin "poloprezidentskÿ rezim" bude oznacovat zemé, kde prezident hraje vÿznamnou roli. Naopak uzivat pojem poloprezidentskÿ rezim tarn, kde je prezident zbaven pfevázné cásti vÿkonné moci, je z tohoto hlediska ponékud zavádéjící (srov. Sartori 2001: 128-134).

6. Zàvër

V tomto clánku jsme pfedstavili dva pohledy na povahu demokratickÿch rezimú v Ceské republice, Polsku a na Slovensku. Vysvétlili jsme, jak vétsina stfedoevropskÿch a vétsina anglojazycnÿch politologü zkoumà stfedoevropské rezimy a k jakÿm dochází závérúm. V druhé cásti clánku jsme analyzovali rozdíl v pojetí téchto rezimú u obou skupin autorú.

Zatímco velká skála anglojazycnÿch politologü tvrdi, ze stfedoevropské rezimy jsou vesmés poloprezidentské, stfedoevropstí politologové a ústavní právníci v drtivé vétsiné pfípadú tvrdi, ze se jedná o parlamentní rezimy. Tentó rozdíl je zpúsoben vyuzíváním odlisného metodologického a teoretického pfístupu obou skupin autorú.

Anglojazycni autofi casto vycházejí z pfedem dañé definice poloprezidencialismu autorství Roberta Elgieho. Tato definice je minimalistická a v podstaté je zalozena pouze na kritériu pfímé volby prezidenta. V takovém pfípadé je jasné, ze Elgieho následovníci defmují Polsko, Slovensko po roce 1999 a Ceskou republiku po roce 2012 jako poloprezidencialismy. Ve vsech pfipadech jsou totiz tamní prezidenti voleni v pfimÿch a vseobecnÿch volbách. Vlády jsou v téchto zemích odpovédné parlamenta. Nie dalsího jiz není pro tentó typ definice relevantní.

Stfedoevropstí autofi vétsinové postupují jinak. Svüj postoj neodvozují z jediné pfedem dañé definice poloprezidencialismu, nÿbrz vychází z podrobnÿch analÿz jednotlivÿch pfípadú. Teprve na základé takovÿch empirickÿch analÿz pak tyto pfípady zafazují do typologií demokratickÿch rezimú. Ve svÿch analÿzàch se pfedevsím soustfedí na otázku prezidentovy moci ci sífeji na vÿkonnou moc jako takovou, tj. veetné vlády v cele s premiérem.

Vzhledem ke skutecnosti, ze se spíse kloní k Duvergerové a Sartoriho tradici pojímání poloprezidencialismu, neklasifikují stfedoevropské rezimy jako poloprezidentské, protoze v nich prezidenti nemají reálnou vÿkonnou moc. Naopak si v nékterÿch pfipadech - pfedevsím v pfípadé polském - vsímají silného az dominantního postavení vlády a premiéra. Proto jej nazÿvaji kabinetné parlamentním rezimem nebo racionalizovanÿm parlamentním rezimem.

Autofi tohoto clánku se hlásí k duvergerovské, resp. sartoriánské tradici chápání poloprezidentskÿch rezimú. Rezignace na kritérium prezidentskÿch kompetencí, která dnes u fady anglojazycnÿch politologü pfevazuje, vede k vyprázdnéní konceptu semiprezidencialismu, kdy jsou do stejné skupiny fazeny rezimy se zcela odlisnou logikou fungování, a to jen na základé kritéria zpúsoby volby prezidenta. Z téchto dúvodú se jako zádoucí jeví precizovat definid semiprezidencialismu, která bude nadále zohledñovat kritérium pravomocí prezidenta

Sidebar

Parliamentarism or semi-presidentialism? A dispute over classification of Central European democratic regimes

SUMMARY

While reading academic papers and books on political regimes in Central Europe, one can come across an interesting and remarkable fact: these regimes (forms of government) are classified rather differently. Whereas some scholars tend to regard them as parliamentary regimes, others classify them as semi-presidential ones. The major dividing line between these two lines of argument runs between a large group of English writing scholars and those from Central Europe itself.

In this article, we present and analyze these two approaches to the nature of democratic regimes in the Czech Republic, Poland and Slovakia. We explain how most Central European and most English-writing scholars classify the three regimes and their reasons for doing so.

While a large range of English-writing political scientists argue that the regimes are mostly semi-presidential, Central European political scientists and constitutional lawyers tend to conclude that these regimes are parliamentary ones. This is undoubtedly a striking contrast with important theoretical and methodological consequences. For example, the pool of countries with semi-presidential regimes may shrink or grow depending on the approach adopted. Hence, results of comparative studies concerning semi-presidential regimes might be quite different.

The first part of the article includes a review of relevant scholarly literature dealing with the type of regime in the three countries. In the second part of the paper we analyse the causes of the divergence between the two identified groups of authors. We argue that the difference results from the use of different methodological and theoretical approaches. Whereas a significant group of English-writing scholars tend to adopt the minimalist institutional definition suggested by Robert Elgie, who defined semi-presidentialism as a system in which "a popularly elected fixed term president exists alongside a prime-minister and cabinet, who are responsible to parliament" (Elgie 1999:13), most Central European scholars (inspired by Duverger or Sartori) prefer an approach that emphasizes presidential powers as well as their usage. They reserve the concept of semi-presidential for a very limited group of countries. In contrast, presidential powers are irrelevant for Elgie's definition, which is minimal and based solely on the criterion of the direct election of the president. In this case, it is clear that those who adopt Elgie's definition consider Poland and Slovakia after 1999 and the Czech Republic after 2012 as examples of semi-presidentialism. On the face of it, this appears correct, as in all three cases presidents are elected by direct universal suffrage. Governments in these countries are accountable to parliament. However, the group of Central European scholars tend to be more inclined to the Duvergerian and Sartorian conceptualization of semi-presidentialism. Seen from this perspective, the Central European regimes can hardly be classified as semi-presidential, since the presidents have little real executive power. Moreover, especially in the case of Poland, scholars pay attention to the clear dominance of the government and the prime minister. This is why some scholars call the Polish regime a cabinet parliamentary regime or a rationalized parliamentary regime. Furthermore, there is a semantic reason to challenge the conclusion that regimes such as Poland, the Czech Republic, and Slovakia are semi-presidential ones. As long as the term "presidential regime" reflects the dominant position of the president in a political regime, and the term "parliamentary regime" is applied in cases where the chief executive authority is derived from parliament, then we could assume that the term "semi-presidential" should describe those countries where presidents play a role which is far from that of a figurehead. Hence, it is misleading to refer to regimes with a president who is deprived of major powers as semi-presidential.

Finally, Central European authors proceed differently in terms of methodology. Instead of adopting an a priori definition, they base their studies on detailed analyses of individual cases. Parliamentary, presidential, as well as semi-presidential regimes are understood not just as aggregations of individual institutions, but rather as systems with their own logic and mechanism of working. In other words, a purely institutional definition may conceal completely different inner mechanisms of institutional interaction.

This is what was precisely expressed by Pasquino as early as 1997. Pasquino commented on Duverger's approach to semi-presidentialism: "Semi-presidential systems are not just considered institutional systems located mid-way in a continuum going from parliamentary to presidential systems. They possess their own specific, appropriately devised institutional features. They cannot be created just by strengthening some features of parliamentary systems, for instance, by directly electing the President of the Republic" (Pasquino 1997: 129). Central European scholars employ precisely this type of empirical analysis, in order to classify the cases under scrutiny into a typology of democratic regimes. We argue that this is a preferable approach, and that such a more nuanced examination is needed in order to distinguish between different regimes with a directly elected head of state.

Footnote

1 Text byl zpracován v rámci projektu PRVOUK P17 \' edy o spolecnosti, politice a médiich ve ijgpách doby, reseného na Fakulté sociálních véd Univerzity Karlovy v Praze.

3 Pro úcely tohoto clánku povazujeme za "anglojazycné" politology odbomíky, ktefí vëtsinou publikuji v anglictinë a ktefí püsobí na vÿzkumnÿch pracovistích západní Evropy ci USA. Stíedoevropstí badatelé jsou ti, ktefí püsobí na odbomÿch pracovistích v Polsku, CR a na Slovensku.

4 Pro tyto zemé pouzíváme v nasem clánku oznacení "strední Evropa". Nejedná se samozrejmé o definid strední Evropy, která by mêla bÿt geograficky sirsí. Oznacení "stredoevropské" chápeme jenom jako pomocnÿ obrat pojmenovávající tuto skupinu zemí, které do strední Evropy nepochybné patrí, at' uz je definována jakkoli.

5 Proto züstalo stranou nasí analÿzy napríklad Mad'arsko, jehoz ústavní zmény posledních let nemély velkÿ dopad na povahu jeho rezimú z hlediska dichotomie parlamentní vs. poloprezidentskÿ.

6 Diskuse o polském rezimu, resp. o postaveni prezidenta v ném se do polské politologie a ústavního prava nakrátko vrátila v letech 2007-2010, kdy probíhaly konflikty mezi prezidentem Lechem Kaczyáskym a premiérem Donaldem Tuskem. Tyto konflikty se dostaly az k Ustavnímu soudu, kterÿ v letech 2008-2009 resil kompetenení spor mezi prezidentem a premiérem tykající se zahraniení politiky. Ustavní soud rozhodl ve prospéch premiéra (Dudek 2013a: 229-302).

7 R. Elgie (1999: 13) povazuje poloprezidencialismus za systém, v némz "primo volenÿ prezident na pevné stanovené období existuje vedle premiéra a kabinetu, kten jsou odpovédni parlamentu".

8 Schleiter a Morgan-Jones ponékud paradoxné povazuji Slovensko za parlamentni rezim, ackoli se lilásí k definid R. Elgieho.

9 V originale: "The constitutional amendment of 1999 established in Slovakia semi-presidential arrangement as defined in this volume."

10 Napovídá tomu i kapitola vénovaná Slovinsku. Její autori - Alenka Krasovec a Damjan Lajh (2008: 206) - vÿslovnë uvádéjí, ze "Slovinská ústava z roku 1991 vymezuje novÿ slovinskÿ politickÿ system, jenz je zalozenÿ na demokracii parlamentního typu se slabou a ceremoniální roli prezidenta". Orig.: "The 1991 constitution of Slovenia thus determines the new Slovenian political system based on parliamentary-like democracy with a weak and ceremonial role of the president."

11 Otázka zpùsobu volby prezidenta je intenzivnëji diskutována pouze v Ceské republice, protoze se jedná o zcela novÿ, v ceské politice dosud nepoznanÿ jev.

References

Seznam literatury

Adamus, Vladimir (1996): "O jmenování, demisi a odvolání vlády a jejích clenú". Správní právo, 29(2), s. 73-80.

Albin, Bernard J. a Walenty Baluk eds. (2005): Republika Czeska. Wroclaw: Arboretum, Wydzial Nauk Spolecznych Uniwersytetu Wroclawskiego.

Antoszewski, Andrzej ed. (2006): Systemy polityezne Europy Srodkowej i Wschodniej. Perspektywa porôwnawcza. Wroclaw: Wydawnictwo Uniwersytetu Wroclawskiego.

Antoszewski, Andrzej (2012): System polityczny RP. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN.

Antoszewski, Andrzej a Ryszard Herbut (2006): Systemy polityczne wspólczesnej Europy. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN.

Bahro, Horst., Bernard H. Bayerlein a Ernst Vesser (1998): "Duverger's Concept: Semi-presidential Government Revisited." European Journal of Political Research 34(2), s. 201-224. DOI: 10.102.3/A:1006997512807

Balaban, Andrzej (2005): Pozycja ustrojowa i funkcje Sejmu RP. Warszawa: Wydawnictwo Sejmowe.

Bankowicz, Marek (2010): Transformacje konstytucyjnych systemów wladzy paiístwowej w Europie Srodkowej. Krakow: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellohskiego.

Bankowicz, Marek (2013): Prezydentury. Krakow: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellohskiego.

Bardach, Juliusz, Boguslaw Lesnodorski a Michal Pietrzak (2001): Historia ustroju i prawa polskiego. Warszawa: LexisNexis.

Baylis, Thomas (1996): "Presidents versus Prime Ministers: Shaping Executive Authority in Eastern Europe." World Politics 48(3), s. 297-323. DOI: 10.1353 Ayp.1996.0007

Beliaev, Mikhail V. (2006): "Presidential Powers and Consolidation of New Post Communist Democracies." Comparative Political Studies 39(3), s. 375-398.

Beyme von, Klaus (2000): Parliamentary Democracy: Democratization, Destabilization, Reconsolidation 1789-1999. Basingstoke: Palgrave, Macmillan.

Beyme von, Klaus (2001): "Institutional Engineering and Transition to Democracy." In: Jan Zielonka (ed.), Democratic consolidation in Eastern Europe I. Oxford: OUP, 3-24

Broklová, Eva (2001): Prezident Republiky ceskoslovenské. Instituée a osobnost T. G. Masaryka. Praha: Masarykùv ústav AV CR.

Brunclík, Milos (2013): "Problem of Early Elections and Dissolution Power in die Czech Republic." Communist and Post-Communist Studies 46(2), s. 217-226. DOI: http://dx.doi.org/ 10.1016/j.postcomstud.2013.03.003

Brunclík, Milos (2014a): "Co jsou úfednické vlády a za jakych okolností vznikají? Ceská republika v mezinárodním srovnání." Acta Politologica 6(1), s. 1-23.

Brunclík, Milos (2014b): "Mezi Berlinern a Pafizi: kam krácí politick/ rezim Ceské republiky?" In: Michal Kubát a Tomás Tebeda a kol. O komparativní politologii a soucasné ceské politice. Miroslavu Novákovi k 60. narozeninám. Praha: Karolinum, 57-77.

Bures, Jan, Jakub Charvát, Petr Just a Petr Stefek (2012): Ceská demokracie po roce 1989. Institucionální základy ceského politického systému. Praha: Grada.

Cabada, Tadislav et al. (2008): Nové demokracie stfední a vychodní Evropy. Komparace politickych systémh. Praha: Oeconomica.

Canas, Vitalino (2004): "The Semi-presidential System." Zeitschrift für ausländisches öffentiiches Recht und Völkrrecht, 64(1) s. 95-124.

Ciapala, Jerzy (1999): Prezydent w systemie ustrojowym Polski (1989-1997). Warszawa: Wydawnictwo Sejmowe.

Colton, Timodiy J. a Cindy Skach (2004): "Semi-Presidentialism in Russia and Post-Communist Europe: Ameliorating or Aggravating Democratic Possibilities?" Paper presented at the III General Assembly of die Club of Madrid.

Czajowski, Jacek (1993): Organy naczelne Rzeczypospolitej w swietle Ustawy Konstytucyjnej z 17 pazdziernika 1992. Krakow: Ksiçgarnia Akademicka.

Derbyshire, J. Denis and Ian Derbyshire (1996): Political systems of the world. New York: St. Martin's Press.

Domagala, Michal ed. (1997): Konstytucyjne systemy rzgdów. Mozliwosci adaptacji do warunków polskich. Warszawa: Wydawnictwo Sejmowe.

Dudek, Antoni (2013a): Historia polityczna Polski 1989-2012. Krakow: Wydawnictwo Znak.

Dudek, Dariusz (2013b): Autorytet prezydenta a Konstytucja Rzeczypospolitej Polskiej. Lublin: Wydawnictwo Katolickiego Uniwersytetu Lubelskiego.

Duhamel, Olivier (1993): Droit constitutionnel et politique. Paris: Editions du Seuil.

Duverger, Maurice (1980): "A new political system model: semi-presidential government", European Journal of Political Research 8(2), s. 165-87. DOI: 10.1111/i.l475-6765.1980.tb00569.x

Dziemidok-Olszewska, Bozena (2012): Odpowiedzialnosc glowy pañstwa i rzqdu we wspólczesnych paristwach europejskich. Lublin: Wydawnictwo Uniwersytetu Marii Curie-Sklodowskiej.

Easter, Gerald M. (1997): "Preference for Presidentialism. Postcommunist Regime Change in Russia and the NIS." World Politics 49(2), s. 184-211.

Elgie, Robert (1998): "The classification of democratic regime types: Conceptual ambiguity and contestable assumptions." European Journal of Political Research 33(2), s. 219-238. DOI: 10.1111/1475-6765.00.381

Elgie, Robert ed. (1999): Semi-presidentialism in Europe. Oxford: Oxford University Press.

Elgie, Robert (2004a): "The Politics of Semi-Presidentialism." In: Robert Elgie (ed.), Semi-Presidentialism in Europe. Oxford - New York: Oxford University Press, 1-21.

Elgie, Robert (2004b): "Semi-Presidentialism: Concepts, Consequences and Contesting Explanations." Political Studies Review 2(3), s. 314-330. DOI: 10.1111/i.l478-9299.2004.00012.x

Elgie, Robert (2007a): "What Is Semi-Presidentialism and Where is it Found?" In: Robert Elgie (ed.), Semi-Presidentialism Outside Europe: A Comparative Study. New York: Routledge, s. 1-13

Elgie, Robert (2007b): "Varieties of Semi-Presidentialism and Their Impact on Nascent Democracies." Taiwan Journal of Democracy 3(2), s. 53-71.

Elgie, Robert (2008): "The perils of semi-presidentialism. Are they exaggerated?" Democratization 15(1), s. 49-66. DOI: 10.1080/1.3510.340701768125

Elgie, Robert (2011): Semi-Presidentialism: Sub-Types And Democratic Performance. Oxford: Oxford University Press.Elgie, Robert (2012): Up-to-date list of semi-presidential countries with dates (http://www.semipresidentialism.com/?p=1053) [ovéfeno k 7. 4. 2014].

Elgie, Robert and Christine Fauvelle-Aymar (2012): "Turnout under Semi-presidentialism: First- and Second-order Elections to National-Level Institutions." Comparative Political Studies 45(12), s. 1598- 1623.

Elgie, Robert (2014): "Do direct presidential elections make a difference?" A Guest Lecture delivered at Charles University in Prague. 17. bfezen.

Filip, Jan (2003): Ustavní právo Ceské republiky 1. Základní pojmy a instituty. Ustavní základy CR. Brno: Mas ary ko va univerzita.

Filip, Jan (2007): "Diskuse o zpùsobu volby prezidenta." Casopis pro právní védu a praxi 15(4), s. 281- 288.

Frison-Roche, Francois (2007): "Semi-presidentialism in a post-communist kontext." In: Robert Elgie (ed.), Semi-Presidentialism Outside Europe: A Comparative Study, New York: Routledge, 56-77.

Gebethner, Stanislaw (1998): W poszukiwaniu kompromisu konstytucyjnego. Dylematy i kontrowersje w procesie stanowienia nowej konstytucji RP. Warszawa: Elipsa.

Gerloch, Ales, J if í Hfebejk a Vladimir Zoubek (2002): Ustavní systém Ceské republiky. Základy ceského ústavního práva. Praha: Prospektrum.

Glajcar Rafal a Marek Migalski eds. (2006): Prezydent w Polsce po 1989 r. Studium politologiczne. Warszawa: Wydawnictwo Sejmowe.

Goetz, Klaus H. a Hellmut Wollmann (2001): "Governmentalizing central executives in post-communist Europe: a four-country comparison." Journal of European Public Policy 8(6), s. 864-887. DOI: 10.1080/13501760110098260

Graczyk, Roman (1997): Konstytucja dla Polski. Tradycje, doswiadczenia, spory. Kraków - Warszawa: Spoleczny Instytut Wydawniczy Znak, Fundacja Im. Stefana Batorego.

Gwizdz, Andrzej ed. (1997): Zalozenia ustrojowe, struktura i funkejonowanie parlamentu. Warszawa: Wydawnictwo Sejmowe.

Hlousek, Vit (2008): "Pfímá volba prezidenta - ceskÿ kontext." In: Miroslav Novák a Milos Brunclík (eds.), Postavení hlavy státu v parlamentnich a poloprezidentskÿch rezimech: Ceská republika v komparativní perspektivé. Praha: Dokofán, 263-285.

Hlousek, Vit (2013): "Heads of State in Parliamentary Democracies: The Temptation to Accrue Personal Power." In: Vit Hlousek et ab, Presidents above Parties? Presidents in Central and Eastern Europe, Their Formal Competencies and Informal Power. Brno: Masarykova univerzita, 19-30.

Hlousek, Vit et al. (2013): Presidents above Parties? Presidents in Central and Eastern Europe, Their Formal Competencies and Informal Power. Brno: Masarykova univerzita

Hlousek, Vit a Tubomír Kopecek (2012): Záchrana státu? Ufednické a polopolitické vlády v Ceské republice a Ceskoslovensku. Brno: Barrister&Principal.

Hlousek Vit a Vojtéch Simícek eds. (2004): Vykonná moc vústavním systému Ceské republiky. Brno: Mezinárodní politologickÿ ústav Masarykovy univerzity.

Horváth, Peter (2005): "Prezident vpolitickom système Slovenskej republiky." Slovenská politologická revue 5(3), s. 1-31 (on-line: http://spr.fsv.ucm.Sk/archiv/2005/3/horvadi.pdf; ovéfeno k 16. 4. 2014).

Chmaj, Marek (1999): Sejm Rzeczypospolitej Polskiej w latach 1991-1997 (J i II kadeneja). Studium prawnoustrojowe. Warszawa: Wydawnictwo Sejmowe.

Chrusciak, Ryszard (1997): Przygotowanie Konstytucji Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 2 kwietnia 1997 r. Przebieg prac parlamentarnych. Warszawa: Elipsa.

Chrusciak, Ryszard (2002): Sejm i Senat w Konstytucji RP z 1997 r. Powstawanie przepisów. Warszawa: Wydawnictwo Sejmowe.

Jasiewicz, Krzysztof (1997): "Poland: Walesa's legacy to die presidency." In Ray, Taras (ed.), Postcommunist Presidents. Cambridge: Cambridge University Press, 130-167.

Jedruch, Jacek (1998): Constitutions, Elections and Tegislatures of Poland, 1493-1993. New York: EJJ Books, Hippocrene Books.

Jicinskÿ, Zdenék (2008): "Jmenování nové vlády podle Ustavy Ceské republiky. Uvaha ústavnéprávní a politologická." In: Karel Klima a Jifí Jirásek (eds.), Poeta Jánu Gronskému. Plzeñ: Ales Cenék, 152- 163.

Kallas, Marian (2003): Historia ustroju Polski X-XXw. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN.

Klima, Karel (2004): "Vykonná moc v parlamentním systému CR (aneb nakolik je forma vlády v CR jesté parlamenten?)." In: Vit Hlousek a Vojtéch Simícek (eds.), Vykonná moc vústavním systému Ceské republiky. Brno: Mezinárodní politologickÿ ústav Masarykovy univerzity, 37M-4.

Klokocka, Vladimir (1996): Ustavní systémy evropskÿch státú. Praha: Finde.

Kopecek, Tubomír ed. (2003): Od Meciara kDzurindovi. Slovenská politika a politickÿ systém vprvním desetiletí samostatnosti. Brno: Mezinárodní politologickÿ ústav Masarykovy univerzity.

Kopecek, Tubomír (2006): Demokracie, diktatury a politické stranictví na Slovensku. Brno: Centrum pro Studium demokracie a kultury.

Kopecek, Lubomir a Josef Mejnek (2013): "Different Confesions, Same Sins? Václav Havel and Václav Klaus as Czech Presidents." In: Vit Hlousek et al., Presidents above Parties? Presidents in Central and Eastern Europe, Their Formal Competencies and Informai Power. Brno: Masarykova univerzita, SI- TÓ.

Köker, Philips (2013): "Presidential Activism in Central and Eastern Europe (CEE): A statistical analysis of die use of presidential vetoes in die CEE EU member states, 1990-2010." Paper prepared for presentation at die 63rd Political Studies Association Annual International Conference, 25 - 27 March 2013, Cardiff.

Krasovec, Alenka a Damjan Tajh (2008): "Slovenia: weak formal position, strong informal influence?" In: Robert Elgie a Sophia Moestrup (ed.), Semi-presidentialism in Central and Eastern Europe. Manchester: Manchester University Press, 201-218.

Kresák, Peter (1996): "Forma vlády v Slovenskej republike. Pokus o porovnávaciu analÿzu." In: Simicek, Vojtéch (ed.), Aktuální problémy parlamentarismu. Brno: Mezinárodní politologickÿ ústav Masarykovy univerzity, 27-46.

Krouwel, André (2000a): "The présidentialisation of East-Central European countries." A paper prepared for presentation at the ECPR Joint Sessions Workshop on die Présidentialisation of Parliamentary democracies, Copenhagen, Denmark, April 14-19.

Krouwel, André (2000b) : "Measuring Presidentialism and Parliamentarism: An Application to Central and East European Countries." Acta Política 38(4), s. 333-364.

Krouwel, André (2003): "Measuring presidentialism of Central and East European countries." Working Papers Political Science No. 02, 1-25.

Kruk, Maria (2008): Funkcja konrolna Sejmu RP. Warszawa: Wydawnictwo Sejmowe.

Kubát, Michal (2003): "Pfímá volba prezidenta v Ceské republice?" In: Jan Kysela (ed.), Deset let Ustavy Ceské republiky. Vÿchodiska - stav - perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia, 299-314.

Kubát, Michal et al. (2004): Politické a ústavní systémy zemi stfedovÿchodni Evropy. Praha: Eurolex Bohemia.

Kubát, Michal (2006): Vÿvoj a promény státního zfizeni Polska ve 20. století. Praha: Dokofán.

Kubát, Michal (2009): "Racionalizare parlamentního rezimu. Polské zkusenosti jako poucení nejen pro ceskou politiku." Politologickÿ casopis 16(2), s. 131-147.

Kubát, Michal (2013): Soucasná ceská politika. Co s neefektivním rezimem? Brno: Barrister&Principal.

Kubát, Michal (2014): ,,Co je a co není poloprezidentskÿ rezim a proc je dobré to védét nejen v souvislosti s ceskou politikou." In: Michal Kubát a Tomás Tebeda a kok, O komparativní politologii a soucasné ceské politice. Miroslavu Novákovi k 60. narozeninám. Praha: Karolinum, s. 45-55.

Kudrna, Jan. 2013. "Ústavní pfevrat vpfímém pfenosu". Ihned, 11. leden http://dialog.ilined.cz/komentare/cl-59105200-jan-kudrna-ustavni-prevrat-v-primem-prenosu [ovéfeno k 7. 4. 2014].

Kysela, Jan ed. (1999): Senát v Ceské republice - proc a jakÿ? Praha: Senát Parlamentu CR.

Kysela, Jan (2000): Senát Parlamentu Ceské republiky vhistorickém a mezinárodním kontextu. Praha: Senát Parlamentu CR.

Kysela, Jan ed. (2003): Deset let Ústavy Ceské republiky. Vÿchodiska - stav - perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia.

Kysela, Jan ed. (2006): Parlamenty a jejich funkce v21. století. Sborník píáspévkú k 10. vÿroci ustavení Senátu Parlamentu Ceské republiky. Praha: Eurolex Bohemia.

Kysela, Jan (2008) "Ústavní principy, ústavní konvence a ústavní inzenÿrstvi." In Karel Klima a J if í Jirásek (eds.), Poeta Jánu Gronskému. Plzeñ: Ales Cenék, 121-136.

Kysela, Jan (2013): "Pfímá volba prezidenta pootevfela dvefe poloprezidentskému systému." Ceská pozice. http: / / www.ceskapozice.cz/domov/politika/prima-volba-pootevrela-dvere-poloprezidentskemu-systemu [ovéreno k 17. 4. 2014].

Kysela, Jan a Zdenék Kühn (2007): "Presidential Elements in Government. The Czech Republic." European Constitutional Law Review 3(1), s. 91-113. DOI: 10.1017/S1574019607000910

Linz, Juan (1990): "The Perils of Présidentialisme Journal of Democracy 1(1), s. 51-69.

Linz, Juan (1997): "Introduction: some thoughts on presidentialism in postcommunist Europe." In: Ray Taras (ed.), Postcommunist Presidents. Cambridge: Cambridge University Press, 1-14.

Lijphart, Arend (1999): Patterns of Democracy. Government Forms and Performance in Thirty-Six Countries. New Haven: Yale University Press.

Lipták, Eubomir (2002): Changes of Changes. Society and Politics in Slovakia in the 20th Century. Bratislava: Academic Electronic Press.

Lisicka, Halina (2002): "Ewolucja rezimu polityeznego w Polsce po 1989 roku." In: Antoszewski, Andrzej (ed.), Demokratyzacja w III Rzeczypospolitej. Wroclaw: Wydawnictwo Uniwersytetu Wroclawskiego, 27-50.

Lisicka, Halina ed. (2005): System polityezny Rzeczypospolitej Polskiej. Wroclaw: Biuro Doradztwa Ekologicznego.

Lupták, Eubomir (2008): "Slovensko: postkomunismus a národné mÿty." In: Ladislav Cabada a kok, Komparace politickÿch systémú: nové demokracie stfední a vychodni Evropy. Pralia: Oeconomica, 37-65.

Magallhaes, Pedro a Braulio Fortes (2008): Presidential Elections in Semi-Presidential Systems: Presidential Powers, Electoral Turnout and die Performance of Government-Endorsed Candidates (http://digitakcsic.eS/bitstream/10261/7949/l/Elections%20semi-presidentiakpdf) [ovéreno k 7. 4. 2014],

Malová, Darina a Marek Rybáf (2008): "Slovakia's presidency: consolidating democracy by curbing ambiguous powers." In: Robert Elgie a Sophia Moestrup (ed.), Semi-presidentialism in Central and Eastern Europe. Manchester: Manchester University Press, s. 180-200.

Maly, Karel (2010): Déjiny ceského a ceskoslovenského práva do roku 1945. Praha: Leges.

Mansfeldová Zdenka ed. (2001): Yztali Poslanecké snémovny a Senátu Parlamentu Ceské republiky. Pralia: Senát Parlamentu CR.

Martinez, Rafael (1999): Semi-presidentialism: a comparative study. ECPR Joint Sessions Mannheim: Paper prepared for presentation at die ECPR Joint Sessions of Workshops.

Matsuzato, Kimitaka a Liutauras Gudzinskas (2006): "An Eternally Unfinished Parliamentary Regime? Semipresidentialism as a Prism to View Lidiuanian Politics." Acta Slavica Iaponica 23, s. 146-170.

McMenamin, Iain (2008): "Semi-presidentialism and démocratisation in Poland." In: Robert Elgie a Sophia Moestrup (ed.), Semi-presidentialism in Central and Eastern Europe. Manchester: Manchester University Press, s. 120-137.

Metcalf, Lee Kendall (2000): "Measuring presidential power." Compartive Political Studies 33(5), s. 660- 685. DOI: 10.1177/00104140000.3.3005004

Millard, Frances (2007): "Presidents and democratization in Poland: The roles of Lech Walçsa and Aleksander Kwasniewski in building a new polity." Journal of Communist Studies and Transition Politics 16(3), s. 39-62. DOI: 10.1080/1.352.3270008415440

Mlejnek, Josef (2011): "Uvod - potize s prezidenty." In: Josef Mlejnek a kok, Postavení hlavy státu v postkomunistickÿch zemích. Od pádu komunismu v roce 1989 do roku 2010. Pralia: Fakulta sociálních véd Univerzity Karlovy, s. 11-18.

Mlejnek, Josef a kol. (2011): Postavení hlavy státu v postkomunistickych zemích. Od pádu komunismu v roce 1989 do roku 2010. Praha: Fakulta sociálních véd Univerzity Karlovy.

Mlejnek, Josef (2014): "Prezidenti a magie charizmatického panstvi." In: Michal Kubát a Tomás Tebeda a kol., O komparativní politologii a soucasné ceské politice. Miroslavu Novákovi k 60. narozeninám. Praha: Karolinum, s. 37M-3.

Mlsna, Petr et al. (2010): Ustava CR - vznik, vyvoj a perspektivy. Praha: Teges.

Mojak, Ryszard (1995): Instytucja prezidenta RP w okresie przeksztalceh ustrojowych. Tublin: Wydawnictwo Uniwersytetu Marii Curie-Sklodowskiej.

Moldawa, Tadeusz ed. (2003): Zagadnienia konstytucjonalizmu krajów Europy Srodkowo-Wschodniej. Warszawa: Elipsa.

Musilová, Markéta a Jakub Sedo (2013): "Diskuse o zavedení primé volby prezidenta v Ceské republice a její schválení." In: Jakub Sedo (ed.), Ceské prezidentské volby v roce 2013. Brno: Centrum pro Studium demokracie a kultury, 5-35.

Novák, Miroslav a Milos Brunclík (eds.) (2008): Hlava státu v parlamentnich a poloprezidentskÿch rezi- mech: CR v komparativní perspektivé. Praha: Dokofán.

Osihski, Joachim ed. (2000): Prezydent w pañstwach wspólczesnych. Warszawa: Oficyna Wydawnicza Szkoly Glównej Handlowej.

Palka, Elzbieta ed. (2010): Wspólczesna Slowacja. Sytuacja wewnçtrzna i pozycja miçdzynarodowa. Wroclaw: Arboretum.

Pasquino, Gianfranco (1997): "Nomination: Semi-presidentialism: A political model at work." European Journal of Political Research 31(1-2), s. 128-137

Pavlicek, Václav a kol. (1999a): Transformace ústavních systémù zemí stfední a vÿchodni Evropy I. Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy.

Pavlicek, Václav a kol. (1999b): Transformace ústavních systémù zemí stfední a vÿchodni Evropy II. Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy.

Pietrzak, Jerzy (2000): Sejm RP. Tradycja i wspôlczesnosé. Warszawa: Wydawnictwo Sejmowe.

Protsyk, Oleh (2005a): "Prime ministers' identity in semi-presidential regimes: Constitutional norms and cabinet formation outcomes." European Journal of Political Research 44(5), s. 721-748. DOI: 10.1111/i. 1475-6765.2005.00245.x

Protsyk, Oleh (2005b): "Politics of Intraexecutive Conflict in Semipresidential Regimes in Eastern Europe." East European Politics and Societies 19(2), s. 135-160.

Protsyk, Oleh (2006): "Intra-Executive Competition between President and Prime-Minister: Patterns of Institutional Conflict and Cooperation under Semi-Presidentialism." Political Studies 54(6), s. 219-244.

Protsyk, Oleh (2011): "Semi-presidentialism and Post-Communism." In: Robert Elgie, Sophia Moestrup a Yu-Shan Wu (ed.), Semi-presidentialism and Democracy. Hampshire: Palgrave, s. 98-116.

Raciborski, Jacek (2003): "System rzqdôw w Polsce: miçdzy semiprezydencjalizmem a systemem parlamentarno-gabinetowym." In: Jerzy J. Wiatr et al., Demokracja polska 1989-2003. Warszawa: Scholar, 75-97.

Roper, Steven (2002): "Are All Semipresidential Regimes the Same? A Comparison of Premier- Presidential Regimes." Comparative Politics 34(3), s. 253-272.

Sarnecki Pawel (1999): Senat RP a Sejm i Zgromadzenie Narodowe. Warszawa: Wydawnictwo Sejmowe.

Sartori, Giovanni (1970): "Concept Misformation in Comparative Politics." American Political Science Review 64(4), s. 1033-1053. DOI: 10.2.307/1958.356

Sartori, Giovanni (1991): "Comparing and Miscomparing." Journal of Theoretical Politics 3(3), s. 243- 257. DOI: 10.1177/095169289100.300.3001

Sartori, Giovanni (2001): Srovnávací ústavní inzenyrství. Zkoumání Struktur, podnétû a vÿsledkù. Praha: Sociologické nakladatelstvi.

Schleiter, Petra a Edward Morgan-Jones (2005): "Semi-presidential Regimes: Providing Flexibility or Generating Representation and Governance Problems?" Paper presented at die Annual Meeting of die American Political Science Association, Washington D.C., September 1M-.

Schleiter, Petra a Edward Morgan-Jones (2009a): "Party government in Europe? Parliamentary and semi- presidential democracies compared." European Journal of Political Research 48(5), s. 665-693. DOI: 10.111 l/i.1475-6765.2009.00847.x

Schleiter, Petra a Edward Morgan-Jones (2009b): "Review Article: Citizens, Presidents and Assemblies: The Study of Semi-Presidentialism beyond Duverger and Tinz." British Journal of Political Science 39(4), s. 871-892. DOI: 10.1017/S000712.3409990159

Schleiter, Petra a Edward Morgan-Jones (2010): "Who's in Charge? Presidents, Assemblies and the Political Control of Semi-Presidential Cabinets." Comparative Political Studies 43(11): 1415-1441

Sedelius, Thomas a Joakim Ekman (2008): "Dilemmas of Semi-Presidentialism in Central and Eastern Europe. Intra-Executive Conflict and Cabinet Instability." Paper for presentation at die XV NOPSA Conference, Tromso, Norway, August 5-9.

Shugart, Matthew S. a John M. Carey (1992): Presidents and Assemblies. Constitutional Design and Electoral Dynamics. Cambridge: Cambridge University Press.

Siaroff, Alan (2003): "Comparative presidencies: The inadequacy of die presidential, semi-presidential and parliamentary distinction." European Journal of Political Research 42(3), s. 287-312. DOI: 10.1111/1475-6765.00084

Skach, Cindy (2007): "The 'Newest' Separation of Powers: Semipresidentialism." International Journal of Constitutional Taw 5(1) s. 93-121. DOI: 10.1093 /icon/mol025

Slomka, Tomasz (2005): Prezydent Rzeczypospolitej po 1989 roku. Ujçcie porównawcze. Warszawa: Oficyna Wydawnicza ASPRA-JR.

Spác, Peter (2013): "Slovakia: In Search of Timits." In: Vit Hlousek et al., Presidents above Parties? Presidents in Central and Eastern Europe, Their Formal Competencies and Informal Power. Brno: Masarykova univerzita, s. 121-142.

Stepan, Alfred a Cindy Skach (1993): "Constitutional Frameworks and Democratic Consolidation. Parliamentarism versus Presidentialism." World Politics 46(1), s. 1-22. DOI: 10.2307/2950664

Syllovà, Jindikska et al. (2008): Parlament Ceské republiky. Praha: Finde.

Szeliga, Zbigniew (1998): Rada Ministrów a Sejm 1989-1997. Tublin: Wydawnictwo Uniwersytetu Mark Curie-Sklodowskiej.

Simícek, Vojtéch ed. (2008): Postavení prezidenta v ústavním systému Ceské republiky. Brno: Mezinárodní politologickÿ ústav Masarykovy univerzity.

Taras, Ray. (ed.) (1997): Postcommunist Presidents. Cambridge: Cambridge University Press.

Tavits, Margit (2011): Presidents widi Prime Ministers. Do Direct Elections Matter? Oxford: Oxford University Press.

Vodicka, Karel a Tadislav Cabada (2003): Politickÿ systém Ceské republiky. Historie a soucasnost. Praha: Portál.

Wiatr, Jerzy J. (2001): Prezydent w systemie demokratycznym. Koszalin: Wydawnictwo Uczelniane Baltyckiej Wyzszej Szkoly Humanistycznej.

Wiatr, JerzyJ. et al. (2003): Demokracja polska 1989-2003. Warszawa: Scholar.

Wiatr, Jerzy J. (2006): Europa pokomunistyczna. Przemiany pahstw i spoleczehstw po 1989 roku. Warszawa: Scholar.

Wintr, Jan (2006): Principy ceského ústavního práva s dodatkem principù práva evropského a mezinárodního. Praha: Eurolex Bohemia.

Wintr, Jan (2013): Principy ceského ústavního práva. Plzeñ: Ales Cenék.

Wojnicki, Jacek (2002): Trudna droga do demokracji. Europa Srodkowo-Wschodnia po 1989 roku. Warszawa: Uniwersytet Warszawski.

Wolchik, Sharon L. (1997): "The Czech Republic: Havel and die evolution of the presidency since 1989." In: Ray Taras (ed.), Postcommunist Presidents. Cambridge: Cambridge University Press, 168-194.

Zeman, Milos (2013): Projev prezidenta republiky Milose Zemana v Poslanecké snémovné. (littp : / / www.hrad.cz/cs/prezident-cr/soucasny-prezident-cr-milos-zeman/vybrane-projevy-a- rozhovory/349.shtml [ovéfeno k 7. 4. 2014].

Zukiewicz, Przemyslaw (2013): Przywództwo prezydenckie w panstwach Europy Srodkowej i Wschodniej po 1989 roku. Analiza porównawcza. Toruh: Adam Marszalek.