SEVEROATLANTICKÁ ALIANCE NA PRAHU XXI. STOLETÍ

Abstract

Over several last decades, NATO has undergone a radical change from a defence alliance to a defence organisation that is aiming to cover the whole of Europe. While in the Cold War period the cooperation in the areas of defence and security was basically limited to the activities of member countries within the NATO structures, since the beginning of the 1990s, the sphere of the organisation, characterised by its newly dened goals, has been expanding. The changes also occurred in the traditional transatlantic link. The analysis of the current relationships between the USA and Canada on the one hand, and their European allies on the other hand, leads to the following conclusions: 1. After the end of the Cold War, the evolution of the transatlantic relationships entered a new phase characterised by a revision of the existing political and organisational arrangements. 2. In the NATO, there is no longer a universally shared opinion as to the desirable shape of the transatlantic relationships, which means that both cooperation between the USA and its European partners and their rivalry are possible in the future. 3. The transformation of the transatlantic relationships takes place in the conditions of growing mutual interdependence between various political, economic and social processes that, while taking place mostly outside of the borders of the Alliance, obviously exert a signicant influence on the shape of the relationships. No doubt, only Euro-American cooperation can settle disputes arising among democratic countries, prevent negative phenomena and tendencies on the international scene, and preserve the influence of the Alliance on the developments both on the European continent and worldwide. This is all the more true because of the fact that the Alliance consists of countries that share common cultural, historical and civilization roots. Because of these close links, the Alliance is the only community of democratic countries maintaining common normative and institutional bonds enabling it to preserve its influence on the international scene. This is also the basis for the new role (that is actually not very different from the old one) of NATO, which should: (1) serve as an instrument for the maintaining and strengthening of the ideals of the freedom of the individual, democracy as a desirable regime, and market economy as a precondition for satisfying both individual and social needs; (2) stabilise the European continent, provide for the security and development of NATO countries and set up a platform for the prevention of external threats; and finally (3) ensure realisation of the goals that were set up in the Washington Treaty. [PUBLICATION ABSTRACT]

Headnote

Anotace:

Clánek se zabývá vývojem Severoatlantické aliance po skoncení studené války. Nastinuje základní etapy adaptace NATO na nové mezinárodní bezpecnostní prostredí, posuny v evropské bezpecnostní architekture a zmeny bezpecnostních hrozeb. Autor upozornuje na odklon Severoatlantické aliance od organizace zamerené výlucne na zajistení kolektivní obrany. V nespolední rade se clánek zabývá také perspektivami této organizace ve 21. století.

Úvod

Vývoj mezinárodních vztahu byl v posledním desetiletí 20. století poznamenán zánikem bipolárního sveta, rozkladem východního bloku a rozpadem Sovetského svazu. Tyto události mely hluboký vliv na charakter politiky a zpusob politického rozhodování jak jednotlivých státu tak mezinárodních organizací, kterých jsou tyto státy clenem. Na porad dne byly postaveny otázky vytvárení nové formy mezinárodních vztahu, vcetne vztahu transatlantických a vclenování do mechanismu vzájemné spolupráce do té doby zneprátelených státu. Oproti ocekávání nabídly státy transatlantického spolecenství rídící se spolecnými hodnotami, zájmy, cíli a potrebami, zemím nálezejícím do bývalého sovetského impéria politickou, ekonomickou, spolecenskou a kulturní spolupráci, která mela prekonat existující bariéry. Zakrátko se spolupráce rozsírila i na spolupráci vojensko- politickou, která byla v predcházejícím období velmi omezena a podléhala oboustranným formálním i neformálním restrikcím.

Podstatnou úlohu v tomto období sehrála Severoatlantická aliance. NATO na sebe v dobe charakteristické narustáním globalizacních procesu a rozvojem komunikace na ruzných úrovních politického, hospodárského a sociálního zivota, vznikem geopolitických makroregionu jako nové zprostredkující platformy mezinárodních vztahu, ustálení kolektivních politických stereotypu, obecného rozsírení a zkvalitnení poctu organizací pusobících v mezinárodní aréne, vzalo roli organizace, kolem níz se soustreduje vsechno úsilí ve sfére obrany a bezpecnosti. Na pocátku bylo v roce 1990 tzv. Poselství z Turnberry, ve kterém státy NATO oznámily svou pripravenost navázat uzsí vztahy s dosavadními nepráteli a vyzvaly je ke spolupráci. V roce 1991 následoval prostrednictvím Rímské deklarace návrh na vybudování bezpecnostního systému zalozeném na vzájemné kooperaci. Deklarace je dulezitým casovým zlomem, kterým se otevrela nová etapa ve spolupráci mezi Východem a Západem a postupne se zacaly stírat vsechny, v minulosti tak markantní, rozdíly.

Hodnotíme-li význam promeny, kterou Severoatlantická aliance prosla na prahu devadesátých let 20. století, nesmíme zapomenout, ze zásadní vliv na její charakter mel rozpad bipolárního sveta, východního bloku a Sovetského svazu. Neméne závaznými se ukázaly i zmeny, které probíhaly v rámci státu tehdejsího severoatlantického spolecenství. Ukazuje se totiz, ze na základe Maastrichtské smlouvy o Evropské unii a dohodám o spolecné evropské zahranicní a bezpecnostní politice doslo k zásadnímu prehodnocení podoby a charakteru vztahu mezi USA a Kanadou na strane jedné a jejich evropskými partnery na strane druhé. Tím, ze postupující proces evropské integrace zahrnuje stále sirsí problematiku bezpecnosti a obrany, dochází k transformaci stávajících forem spolupráce pri resení konfliktu a krizí. Modely transatlantické spolupráce, které se, stejne jako postavení a funkce Severoatlantické aliance, formovaly behem posledního pul století, tak podléhají závazným zmenám.

1. NATO v centru mezinárodní bezpecnosti

V soucasné dobe, kdy konec studené války prinesl politické, ekonomické, vojenské a sociální zmeny a transatlantické spolecenství musí celit novým výzvám a novému druhu ohrození, dochází k preformulování a prehodnocení dosavadních metod a forem spolupráce v transatlantických vztazích tak, aby lépe vyhovovaly nynejsí politické situaci. Tyto nové zmeny presahují hranici denované v Severoatlantické smlouve clánkem 5. Vse vyplývá ze zmen soucasného bezpecnostním klimatu, ve kterém existuje jen malé riziko totální války schopné znicit civilizaci. V souvislosti s temito zmenami se prestává pocítat pouze se schopností zajistení "statické" bezpecnosti oprené o silnou armádu pripravenou "zevnitr" se postavit ozbrojené agresi v tradicne chápaném ozbrojeném kon- iktu. Soucasná doba staví do popredí schopnost "dynamické" bezpecnosti umoznující lépe reagovat na nové výzvy a ohrození související s rozpadem bipolárního systému a s postupujícím procesem globalizace.

Tyto tendence, které se poprvé projevily v case operací "Poustní stít" a "Poustní boure" namírených proti Iráku získaly konecnou podobu behem operací "Allied Force" na území bývalé Jugoslávie, "Enduring Freedom" v Afgánistánu ci "Iraq Freedom" a staly se novým a základním cinitelem spolupráce v rámci transatlantických vztahu v oblasti bezpecnosti a obrany. Zajist'ování dynamické bezpecnosti, o které se nyní opírá bezpecnost severoatlantického spolecenství, je typické schopností pruzne reagovat, za uzití ruznorodých metod a prostredku (politických, ekonomických, vojenských) na jakékoliv ohrození, rychlým premístením sil a prostredku na místa, kde se odehrávají ruzné konflikty, rychlém pohybem v mezinárodním spolecenství a vyuzíváním preventivní diplomacie k zajistení bezpecnosti v ruzných cástech sveta. Bezpecnost je stále více zajist'ována prostrednictvím vybrané skupiny státu, které jsou schopné plnit výse zmínené úkoly. Projevem stability transatlantického spolecenství pri podnikání spolecných akcí spolu se zachováním vedoucí role USA je právní a morální legitimita prijatých rozhodnutí shodných s normami demokratického státu a hodnotami otevrené spolecnosti.

Rozvoj transatlantických vztahu v oblasti bezpecnosti a obrany, jejich mnohoznacnost, stávající interakce mezi jednotlivým státy a jejích vliv na jiné úcastníky zpusobují, ze stále vetsí úlohu hrají cinitele nacházející se mimo tradicní vojenské, politické, ekonomické a spolecensko-kulturní faktory. Tento jev mení tvár soucasného sveta, mezinárodního prostredí i nasich zivotních podmínek. Má vliv na utvárení a charakter NATO a na svazek spojující USA s jejich evropskými spojenci vyjádrený spolecnou americkoevropskou aktivitou na mezinárodním fóru. Tato skutecnost má nekolik prícin: 1. nárust vzájemné závislosti mezi jednotlivými státy a s tím související identikaci spolecných cílu, výzev a ohrození; 2. prirozenou dominanci USA v mezinárodní politice a zpusob jakým je tato dominance realizována; 3. existenci ruzných struktur a mezinárodních grémií, ve kterých jsou realizovány zájmy celého transatlantického spolecenství.

Zmeny postihly i politickou praxi v oblasti bezpecnosti a obrany. Zatímco v období studené války se veskerá spolupráce oblastech obrany a bezpecnosti odehrávala pouze a výlucne ve strukturách NATO a za úcasti jeho clenských státu, od pocátku devadesátých let 20. století se oblast pusobení NATO, jez predenovalo své cíle, rozsiruje. Tento proces muzeme sledovat jak v mnohých v dokumentech tak v praktické politice Aliance, pocínaje poselstvím z Turnberry, Londýnskou deklarací z roku 1990, navázáním spolupráce se státy strední a východní Evropy, ustanovením Severoatlantické rady pro spolupráci, Programem partnerství pro mír, mechanismy spolupráce se zememi severní Afriky a Blízkého východu v rámci Stredomorského dialogu, pusobení v Bosne a Hercegovine, strategickou koncepcí prijatou roku 1999 ve Washingtonu az po bombardování Jugoslávie. Na základe vyjmenovaných dokumentu a akcí muzeme organizace sledovat vývoj Severoatlantické aliance od obranného spolecenství tvoreného souhrnem státu, které se ve jménu spolecné obrany spolecne sdíleného prostoru zavázaly k vojensko-politické spolupráci po celoevropskou bezpecnostní organizaci. Tu obecne chápeme jako spolek státu pripravených prijmout zodpovednost za bezpecnost a porádek na kontinente i na jeho perifériích a soucasne usilujících o prosazovaní spolecných zájmu a v urcitých situacích i poskytujících se vzájemnou pomoc.

Produktem naznaceného vývoje je Euroatlantická rada partnerství, která nahradila Severoatlantickou radu pro spolupráci a rozsírila hranice svého pusobení o okruh státu, s kterými Aliance spolupracuje, rozsírený program Partnerství pro mír, jenz se stal etapou predcházející vlastnímu clenství a Stredomorský dialog. Pro stabilitu a bezpecnost v Evrope je významná predevsím iniciativa pro jihovýchodní Evropu, která pomocí vojensko-politické spolupráce oprené o mechanismy NATO stabilizovala Balkánský poloostrov. Tato iniciativa umoznila NATO prekrocit meze dané obsahem clánku 5 Washingtonské smlouvy. V tomto kontextu je vhodné pripomenout, ze v letech 1994-1999 byly provedeny zmeny samotné spolupráce NATO s nealiancními státy, která byla v nekterých prípadech oprena o individuální smlouvy, jako napr. Rada NATO - Rusko, Rada NATO-Ukrajina. Tyto struktury, které puvodne vznikly jako platforma konzultace a spolupráce nabírají v prípade Ruské federace nového charakteru.

Prelom ve vztazích NATO a Ruské federace a obnovení jejich sblizování nastal po období, ve kterém v dusledku kosovské krize roku 1999 byly vzájemné vztahy ochlazeny. Tento vývoj muzeme povazovat za výsledek urychlení ruzných politických procesu pusobících ve sfére bezpecnosti a obrany po 11. zárí 2001, mezi které patrí zejména: 1. americko-ruský dialog v otázkách bezpecnosti a praktická spolupráce behem operace "Enduring Freedom" v Afgánistánu, 2. otevrenost NATO a ochota zapojit Rusko do procesu konzultace v rámci Aliance a 3. zmeny pri provádení operací NATO schválené poslední strategickou koncepcí.

Výse uvedené jevy, stejne jako rozsirování Severoatlantické aliance, jsou potvrzením teze, ze dosavadní role NATO jako obranného svazu pomalu koncí a samotná organizace se vydala na cestu vytvárení celoevropské bezpecnostní struktury spocívající více v politické spolupráci ve jménu spolecne sdílených hodnot, nezli v potrebe spolecné cinnosti za pomoci spolecných prostredku.

V souvislosti s výse jmenovaným, odvolávajíce se na zmeny NATO v letech 1999-2004 muzeme ucinit do budoucna jeden záver. Eliminaci jakéhokoli reálného ohrození bezpecnosti státu transatlantického spolecenství, zejména pak státu NATO, které bude vyzadovat okamzitou reakci presahující rámec Washingtonské smlouvy, nebude provádet celá Aliance, nýbrz pouze skupina nejschopnejsích státu. Jako rozhodující se ukázou následující faktory: 1. zajistení odpovídajících sil na odpovídajícím stupni pripravenosti, 2. zajistení prostredku k transportu, zvetsení logistické podpory vojsk, v tom i rotace sil, podpora zdravotní péce, schopnost evakuace a 3. spolupráce s partnery.

Doposud byl prostor, v nemz mohly jednotlivé státy provádet vlastní bezpecnostní a obrannou politiku velice prísne vymezen a jejich moznost podílet se na krizích a vstupovat do konfliktu a válek lezících za touto hranicí byla silne omezena. Nyní nastala postupná eroze významu pátého clánku Severoatlantické smlouvy spojeného s NATO jakozto obranným spolkem. Rozvoj a prohlubování techto tendencí bude znamenat dalsí prehodnocování pusobení NATO jako nástroje politiky clenských státu

2. NATO a nová podoba a charakter transatlantických vztahu

Je nepochybné, ze nové formy hrozeb budou determinovat pusobení státu NATO ve prospech jejich bezpecnosti a stability. Tím spíse, jak mnohé ukazuje, ze operace de- nované jako petersberské (tj. nastolení a udrzení míru, humanitární a záchranné úkoly) budou provádeny jak silami NATO tak pod dohledem EU. Úkolem nejblizsí budoucnosti proto bude vytvorit efektivnejsí mechanismy k jejich provádení (napr. dvou i vícestranná spolupráce USA s vybranými partnery, spolupráce NATO s EU) a v neposlední rade dále zabránit prohlubování rozdílu ve vybavení armád USA a jejich evropských spojencu, které je úzce spojeno se snizováním válecného nebezpecí na evropském kontinente a vybíráním mírových dividend evropskými státy. Za této situace se stále více ukazuje nezbytnost vzájemné spolupráce mezi USA a evropskými zememi a význam vetsí angazovanosti evropských státu v mírových operacích. S tím souvisí i posilování tech struktur EU, které mají na starost otázky bezpecnosti a obrany, coz v záveru povede k redenování soucasné podoby transatlantických vztahu ve sfére bezpecnostní politiky. V této souvislosti mají význam zejména následující faktory: 1. Procesy reforem obranného potenciálu státu NATO, které zapocaly v roce 1999. Prvním krokem byla iniciativa ke zvýsení obranyschopnosti NATO, kladoucích si za úkol komplexní zlepsení obranného potenciálu NATO, zvýsení úrovne vzájemné kooperace a zvýsenou efektivitu pri plánování obrany, v tom i plánování vojenské; 2. Posílení evropské obranyschopnosti v rámci EU ovlivnené postupným preformulováním charakteru a významu NATO behem první poloviny devadesátých let. Severoatlantická aliance a její kapacity prestaly být hlavním subjektem, od nehoz by se odvíjela idea evropské bezpecnosti a obrany. Namísto toho se stalo partnerem v implementaci této ideje; 3. Prehodnocení dosavadních zpusobu myslení a názoru na bezpecnost transatlantického spolecenství. Spojené státy vypovedely dohodu o omezení antiraketových systému a vydaly se vlastní cestou k zajistení bezpecnosti. Provedením operace v Iráku vystoupily USA v úloze státu, který nevzal na vedomí evropské obavy v provádení akcí týkajících se kolektivní bezpecnosti.

Na tomto základe se otevírají i otázky politického a ekonomického rozmeru bezpecnosti a obrany, které vybocují z hranic institucionální spolupráce v rámci NATO. Vztahy mezi USA a EU jsou determinované vztahem obou subjektu ke zpusobu potírání mezinárodního terorismu, resení konfliktu na Blízkém východe (zejména izraelsko-palestinského sporu), ci postupu vuci krizovým oblastem a konfliktum (napr. Irák) a jsou predmetem zásadních neshod. Prícinou je i chybející spolecná vize v prístupu k resení konfliktu. Specickou oblastí, ve které dochází ke konfrontaci amerických a evropských predstav (tj. USA a EU) o charakteru spolecných vztahu v oblasti bezpecnosti jsou vzájemné vztahy s tretími zememi. Casto vynikající stav evropských vztahu s USA bývá na prekázku v rozvíjení vztahu z ostatními zememi, jez jsou soucástí EU. Príkladem zde mohou být události z let 1999-2002 kdy se jednalo o úcast, respektive neúcast Norska, Polska, Ceské republiky, Madarska a Turecka pri práci nad institucionální reformou EU v oblasti spolecné bezpecnosti a obrany, která je praktickou realizací evropské bezpecnostní a obranné identity. Tyto státy, jez byly cleny NATO, byly vnímány jako obhájci amerického stanoviska v otázkách evropské bezpecnosti. Na adresu výse jmenovaných státu bylo v té dobe receno mnoho více ci méne formálních výhrad, které se týkaly pojetí evropské bezpecnosti a role USA a NATO v evropském bezpecnostním systému a forem, metod a praktické realizace evropské bezpecnostní identity a obrany. Dusledkem tohoto stavu je vzájemná rivalita komplikující transatlantické vztahy v oblasti bezpecnosti a obrany. Dalsí pozitivní vývoj transatlantické bezpecnostní spolupráce závisí predevsím na: 1. vzájemné spolupráci mezi jednotlivými evropskými státy seskupenými v EU a na organizacních svazcích s USA a Kanadou, 2. zmene funkcí organizací a institucí generujících institucionalizaci transatlantických vztahu v oblasti bezpecnosti, které mají zároven i vliv na charakter vzájemných svazku mezi americkými státy a jejich evropskými spojenci a 3. povaze normativních resení ucinených na pozadí soucasného relativního úpadku moci státu transatlantického spolecenství a na rozvoji vztahu mezi státy tvorícími toto spolecenství.

Podobne i smer procesu institucionalizace transatlantických bezpecnostních vztahu a jejich perspektiva jsou spojeny s dilematy, které se týkají podoby vzájemných interakcí v politické, bezpecnostní, ekonomické, spolecenské a kulturní oblasti. Odkazujeme-li na ekonomický rozmer bezpecnosti a obrany spojený, mimo jiné, s prohlubujícími se technicko-technologickým rozdíly ve vyzbrojení státu NATO, muzeme konstatovat, ze mezi americkými a evropskými spojenci se zvetsuje asymetrie ve výdajích na obranu a bezpecnost. Americané a spolu s nimi i Kanadané si v devadesátých letech udrzeli vysokou úroven výdaju na modernizaci a zbrojení, címz, na rozdíl od svých evropských spojencu, kterí zredukovali rozpocty na obranu, prohlubovali svou technologickou prevahu ve vojenském vybavení. Vojenský potenciál Evropy a Ameriky se tak v konecném dusledku od sebe stále více vzdaluje, coz omezuje moznosti evropských státu provádet efektivní vojenské operace. Je treba venovat pozornost skutecnosti, ze existující platformy, na jejichz základe by mohla být srovnána úroven vybavení jednotlivých armád, na príklad iniciativa na zlepsení schopnosti obranných sil NATO, podobne jako operacní plány EU, jsou v soucasnosti jen velice slabe vyuzívány. Prícinou tohoto stavu je mimo jiné i skutecnost, ze snahy o vznik autonomní evropské bezpecnostní a obranné politiky doprovází neduvera ze strany USA. Ty varují pred odtrhnutím Evropy od USA v bezpecnostní sfére, dublováním struktur NATO a diskriminací státu, které jsou cleny NATO a nejsou dosud cleny EU pri úcasti na spolecné evropské bezpecnostní politice.

Rozporu mezi USA a evropskými státy není málo a nezanedbatelného stupne dosahuje i jejich vzájemná rivalita v oblasti bezpecnosti. Duvod, stejne jako v minulosti je ten, ze az do soucasné doby nebylo vyreseno v jakém poradí má NATO prijímat rozhodnutí. Predmetem sporu je, mají-li se prípadná rozhodnutí nejprve projednat v evropských grémiích. Americané svým prístupem mnohokráte determinovali postoj západoevropských spojencu vuci problémum vystupujících v prostredí mezinárodního spolecenství. Avsak s pádem bariér vzniklých v case studené války tento model transatlantických vztahu pomalu ustupuje a na místo neho prichází nová forma vztahu oprená o vzájemnou spolupráci. Duvodem je posílení pozice evropských státu seskupených v EU a také nutnost vymezení nového modus vivendi mezi USA a jejich evropskými spojenci.

Zájmy západoevropských a severoamerických partneru jsou velmi blízké, zustávají vsak stále otevrené nekteré otázky. Patrí mezi ne predevsím: 1. jaký je charakter vzájemného vztahu, 2. jak zajist'ovat odpovídající úroven bezpecnosti v Evrope za situace, kdy USA znacne zredukují svuj vojenský potenciál na kontinente a 3. jak prosadit priznání vetsí odpovednosti EU v oblasti bezpecnosti a obrany.

Nastínené otázky ukazují podstatu soucasných procesu v transatlantických vztazích. Bezprostredním zpusobem se dotýkají Severoatlantické aliance, nebot' jsou spojeny se základní otázkou a sice jakou roli bude hrát a jaké místo bude zaujímat EU v oblasti bezpecnosti a obrany státu tvorících transatlantické spolecenství. Proto, kdyz denujeme soucasný pomer mezi USA a Kanadou na strane jedné a jejich evropskými spojenci na strane druhé, muzeme dojít k následujícím záverum: 1. rozvoj transatlantických vztahu vstoupil po ukoncení studené války do nové etapy, v níz dosavadní politická, organizacní a normativní resení podléhají revizi, 2. neexistuje spolecná predstava transatlantických vztahu, coz znamená, ze muze být jak základem spolupráce tak základem rivality mezi USA a jejich evropskými partnery a 3. transformace transatlantických vztahu probíhá v podmínkách nárustu vzájemné závislosti mezi ruznorodými politickými, ekonomickými a spolecenskými procesy, jez se sice nezrídka odehrávají mimo hranice spolecenství, avsak vliv na jejich podobu mají.

V souvislosti s tím muzeme soucasný stav, kdy se rozhoduje jak silná budou pouta mezi USA a Evropou, povazovat za etapu, v níz se uskutecnuje rozdelení zodpovednosti za mezinárodní zálezitosti v rámci transatlantického spolecenství. Deje se tak proto, ze o spolecných politických, bezpecnostních a ekonomických zájmech a podobe transatlantických vztahu a forme spolupráce rozhodují, i pres existující rozdílné pohledy jednotlivých státu, pragmatismus, spolecné potreby a tradice. Ty stanovují základ na nemz se budovaly minulé a jsou modikovány soucasné transatlantické vztahy. Zvlástní roli v tomto procese hraje institucionalizace vyjádrená dialogem mezi USA, Kanadou a EU.

Spojené státy mají s ohledem na své postavení a politické moznosti schopnost zabranovat negativním politickým, vojenským a ekonomickým procesum a tendencím, prakticky na jakémkoliv míste celé zemekoule. Clenské státy EU - tak jako ona samotná - v soucasné dobe takové schopnosti nemají a jsou pochyby, zda je v nejblizsí dobe vubec získají v takové míre, aby mohly úcinne pomáhat USA a vystupovat v roli jejich plnoprávného partnera. Odtud vyplývá jak dynamika tak evoluce americko-evropských vztahu a podstata stávajících zmen. Integrující se Evropa není schopna samostatne celit výzvám soucasného sveta a Spojené státy nechtejí být zase osamocené v roli globálního vudce (supervelmoci). Proto je transformace NATO podrízena následujícím cílum: 1. zachování transatlantického spolecenství, jeho stabilite, rozvoji a bezpecnosti, 2. rozsírení NATO o dalsí státy a zachováním efektivity dosavadních nástroju prostrednictvím Partnerství pro mír ci jiných struktur posilujících transatlantické spolecenství a 3. vypracování nového modu vivendi mezi USA, Kanadou a jejich evropskými partnery.

3. NATO v transatlantických vztazích na prahu 21. století

Aby snahy jednotlivých státu o upevnení bezpecnosti mely nejaký smysl, je nezbytné udrzet NATO jako garanta transatlantické spolupráce v pri zajist'ování bezpecnosti. Není totiz pochyb, ze NATO zustane ve strednedobé perspektive hlavní základnou, na které se bude realizovat transatlantická bezpecnostní, a také, i kdyz ne v jistém výhledu nezbytne, i obranná politika. Vyplývá to z role a významu Aliance na mezinárodní politické scéne. Stabilizace evropského kontinentu, úspesné rozsírení organizace, spolupráce se státy, jez zustaly mimo hlavní proud evropské integrace, tedy procesy, které vznikly na pude NATO, znamenají, ze transatlantické spolecenství nemá k dispozici lepsí strukturu, jejímz prostrednictvím by mohlo realizovat své politické cíle ve vztazích se státy a subjekty nacházejícími se mimo jeho okruh. Jinak vypadá situace z pohledu NATO, které po více nez ctyrech desítkách let, kdy bylo organicky svázáno s problematikou obrany ztrácí pozvolna význam jako jediná opora transatlantické bezpecnosti a s úspechem muze být zastoupeno jinými politickými a vojenskými prostredky, které budou schopny zabránit bezprostrednímu ohrození jednotlivých clenských státu. Duvodem je objevení se nových bezpecnostních hrozeb (mezinárodní terorismus, migrace), rust významu lokálních konfliktu a krizí pro bezpecnost transatlantického spolecenství, vznik efektivnejsích metod k jejich potlacování (spolupráce USA s jedním nebo i s více vybranými partnery), prohlubování nerovnosti ve výzbroji evropských armád a armády USA. V této souvislosti zustává otázkou, jaké místo zaujmou státy EU pri budování nových politických nástroju k zachování bezpecnosti.

Je nepochybné, ze pouze americko-evropská spolupráce muze urovnat vzájemné rozpory v radách demokratických státu, zabránit negativním jevum a tendencím na mezinárodní scéne a uchovat si vliv na chod událostí nejen na evropském kontinente. O to spíse, ze jde o státy se spolecnými kulturními, historickými a civilizacními koreny. Díky svým úzkým spolecným vazbám jsou jediným spolecenstvím demokratických státu, které trvale udrzuje spolecné normativní a institucionální svazky zajist'ující jim vliv na mezinárodní vztahy.

Spolecne s novými potrebami svých clenských státu prebírá NATO podobu celoevropské bezpecnostní organizace, která v nových mezinárodních podmínkách realizuje staronové cíle. Na rozdíl od minulosti vsak nepotrebuje pouze a výlucne vojenské prostredky. V nových podmínkách je casto s vetsím úspechem zastupuje: 1. preventivní diplomacie, manipulace s majetkem a materiálem nezbytným pro jiné subjekty s cílem prinutit jej ke zmene jeho cinnosti, postoju a koncepcí, 2. výzvedná cinnost, inltrace státního aparátu, kontrola politických stran, manipulace s politiky, sabotáze, organizování zmeny rezimu, 3. pouzití zbraní vuci jinému státu prípadne hrozba jejich pouzití.

Z toho vychází i staronová role NATO, které: 1. má být nástrojem umoznujícím posilování ideálu svobody jednotlivce, demokracie jako spolecenského zrízení, trzního hospodárství jako formy, v níz se realizují individuální a spolecenské potreby, 2. má za úkol stabilizovat evropský kontinent, zajistit existenci a rozvoj státum NATO a stanovit platformu, na jejímz základe by se predcházelo vnejsím nebezpecím a 3. zajist'ovat úkoly obsazené ve Washingtonské smlouve.

Výse nacrtnuté poznámky k transformaci Severoatlantické aliance a s ní spojené otázky nevycerpávají celou síri problematiky. Jedná se spíse o prezentaci urcitých predstav a pokus o usporádání nekterých otázek svázaných z transformací NATO a s rolí jako tato organizace hraje na prahu 21. století pri ochrane bezpecnosti transatlantického spolecenství. Zároven jsem se pokusil svým príspevkem prispet k hlubsímu studiu nad úlohou a postavením NATO na soucasné mezinárodní scéne a osvetlit úlohu vzájemných vztahu spojujících státy v rámci mezinárodních politických, ekonomických, spolecenských struktur tak jako v oblasti bezpecnosti a obrany.

Sidebar

NATO AT THE START OF THE 21ST CENTURY

Jaroslaw GRYZ

Over several last decades, NATO has undergone a radical change from a defence alliance to a defence organisation that is aiming to cover the whole of Europe. While in the Cold War period the cooperation in the areas of defence and security was basically limited to the activities of member countries within the NATO structures, since the beginning of the 1990s, the sphere of the organisation, characterised by its newly dened goals, has been expanding. The changes also occurred in the traditional transatlantic link. The analysis of the current relationships between the USA and Canada on the one hand, and their European allies on the other hand, leads to the following conclusions: 1. After the end of the Cold War, the evolution of the transatlantic relationships entered a new phase characterised by a revision of the existing political and organisational arrangements. 2. In the NATO, there is no longer a universally shared opinion as to the desirable shape of the transatlantic relationships, which means that both cooperation between the USA and its European partners and their rivalry are possible in the future. 3. The transformation of the transatlantic relationships takes place in the conditions of growing mutual interdependence between various political, economic and social processes that, while taking place mostly outside of the borders of the Alliance, obviously exert a signicant influence on the shape of the relationships. No doubt, only Euro-American cooperation can settle disputes arising among democratic countries, prevent negative phenomena and tendencies on the international scene, and preserve the influence of the Alliance on the developments both on the European continent and worldwide. This is all the more true because of the fact that the Alliance consists of countries that share common cultural, historical and civilization roots. Because of these close links, the Alliance is the only community of democratic countries maintaining common normative and institutional bonds enabling it to preserve its influence on the international scene. This is also the basis for the new role (that is actually not very different from the old one) of NATO, which should: (1) serve as an instrument for the maintaining and strengthening of the ideals of the freedom of the individual, democracy as a desirable regime, and market economy as a precondition for satisfying both individual and social needs; (2) stabilise the European continent, provide for the security and development of NATO countries and set up a platform for the prevention of external threats; and finally (3) ensure realisation of the goals that were set up in the Washington Treaty.

References

Literatura

G. Adams, Ch. Cornu, A. D. Jamens, B. Schmitt (ed). Between cooperation and competition: the transatlantic defence market. Institute for Security Studies Western European Union. Chaillot Paper 44, Paris, January 2001.

Communication from the Commission on EU-Canada Relations. Commission of The European Communities. Brussels 13. 5. 2003. Com (2003) 266 nal.

Communication from the Commission to the Council. Reinforcing the Transatlantic Relationship: Focusing on Strategy and Delivering Results. COM (2001) 154 nal. Brussels, 20. 3. 2001.

Declaration on Canada - European Community Relations. 22. 11. 1990.

Declaration on Peace and Cooperation issued by the Heads of State and Government participating in the Meeting of the North Atlantic Council. Rome 8. 11. 1991

Defence Capabilities Initiative Washington D.C. 23-24. 4. 1999.

EU-NATO Declaration on ESDP. 12. 12. 2002

Founding Act on Mutual Relations, Cooperation and Security between NATO and the Russian Federation. 27. 5. 1997.

E. Halizak, R. Kuzniar (red). Stosunki miedzynarodowe geneza struktura dynamika. Warszawa 2000.

Join EU-US Action Plan. 3.12.1995.

Joint Political Declaration on EU - Canada relation. 17. 12. 1996.

Joint Canada-EU Action Plan. 17. 12. 1996.

Joint Canada-EU Action Plan. 17. 12. 1997.

R. Kupiecki, Od Londynu do Waszyngtonu. NATO w latach dziewiecdziesiatych. Warszawa 1998.

R. Kupiecki, NATO u progu XXI wieku. Warszawa 2000.

Membership Action Plan Washington D.C. 23-24. 4. 1999.

NATO Vademecum, Warszawa 1999.

New Transatlantic Agenda Senior Level Group Report to the US-EU Summit. 18. 5. 1998.

Second UN Security Council Resolution, Kim Holmes, Assistant Secretary for International Organization Affairs; John Wolf, Assistant Secretary for Nonproliferation Foreign Press Center Brieng. Washington, DC February 27, 2003.

Transatlantic Declaration of 1990. Paris, 20 November 1990.

The New Transatlantic Agenda. 3. 12. 1995.

Strengthening Transatlantic Security. A U.S. Strategy for the 21st Century. Department of Defense, December 2000.

H. Wassmund, "Unia Europejska - kooperatywne mocarstwo swiatowe?". Przeglad Europejski, Warszawa 2001 nr 2.